Počátek myšlenky kamikaze, první nasazení, taktika.
K prvnímu leteckému útoku Kamikaze došlo v říjnu 1944 v průběhu bitvy o Leytský záliv na Filipínách. Samozřejmě už v dřívějším průběhu války docházelo k jednotlivým sebevražedným útokům. Jednalo se však o osobní rozhodnutí pilotů , většinou učiněné pod tlakem okolností ( poškození stroje, nedostatek paliva, reakce na neúspěch při pokusu o splnění úkolu konvenčním způsobem). Kamikadze byly ovšem něco trochu jiného. Totiž organizované jednotky budované s jedním taktickým cílem, sebevražedným útokem.
Formování sborů Kamikaze započalo právě na Filipínách a souvisí se jménem viceadmirála Ónišiho.Óniši byl dlouholetý spolupracovník v té době již nežijícího admirála Jamamota (zabit, když byl jeho letoun sestřelen při inspekční cestě americkými stíhači), jako velitel se uplatnil již v první fázi Japonsko-čínské války, spolu s fregatním kapitánem Gendou se podílel na vypracování plánů útoku na Pearl Habor, později se stal náčelníkem štábu vrchního velitele námořního letectva rozmístěného na pozemních základnách,viceadmirála Cukahary.Zde vynikl při organizování leteckých operací souvisejících s obsazováním Filipín.
17. října 1944 se Óniši dostavil na velitelství 1. letecké flotily císařského námořnictva v Manile, aby odtud čelil připravovanému americkému útoku. Síly, které měl k dispozici byly ovšem zoufale malé. Celkem 30 bojeschopných Zer a zhruba stejný počet dvoumotorových Betty, celkem tedy okolo šedesáti použitelných strojů. Přitom možnost získání dalších posil se jevila jako značně problematická.Óniši si byl samozřejmě vědom, že s těmi skrovnými silami se moc velká naděje na úspěch nenaskýtá.
Jedinou šanci na účinné zkomplikování situace amerických lodí viděl v útocích na letové paluby nosičů s cílem je na nějakou dobu vyřadit. K tomuto účelu se Zera hodila, neboť se ukázalo, že při útoku 257kg pumou jsou úspěšnější, než klasické střemhlavé bombardéry. Samozřejmě při tom nepředpokládal, že by mohl takovými útoky velkou letadlovou loď potopit.
Jako nejúčinnější se mu jevila právě sebevražedná taktika. Mimo jiné předpokládal i to, že po případném nárazu letadla může hořící benzín a trosky stroje způsobit i další škody, například mezi zaparkovanými letouny.
Zbývalo ještě o svém plánu přesvědčit samotné piloty. Proto se Óniši 19. října 1944 vypravil na letiště Clark Field na Luzonu. Zde ve večerních hodinách došlo na toto téma ke schůzce mezi ním a dalšími pěti důstojníky mimo jiné z 201. a 26. eskadry. Je jisté, že atmosféra na ní byla nervózní a vzrušená. Přece jen vydat přímý rozkaz k sebeobětování nebylo ani v japonské armádě něco až tak obvyklého. Velitelé se obávali pádu morálky pilotů, který se zejména při případném neúspěchu akce dal předpokládat.
Nakonec jeden s důstojníků, kapitán Tamai oslovil přímo své piloty.Bojoval s nimi už rok, prošli spolu mimo jiné i Marianami, dvě třetiny z nich mezi tím padly. Po té, co je obeznámil s Ónišiho plány, přivítali je údajně s nadšením. Tamai se pak neprodleně vrátil Ónišimu poreferovat o souhlasu svých mužů.
Název "Božský vítr" měl asociovat událost ze 13. století, kdy se loďstvo chána Kublaje pokusilo vylodit u ostrova Kjúšú. Tehdy slabé Japonsko zachránil od války tajfun, tedy onen božský vítr, který Kublajovo loďstvo zničil.
Nasazení kamikaze sice závažnou změnu v dalším vývoji událostí nepřineslo, nicméně bylo hrozbou, která si vyžádala z americké strany určitá protiopatření.Prvním z nich bylo snížení počtu skupin letadlových lodí a jejich zhuštění v rámci jedné skupiny a posílení obrany. Dalším opatřením bylo značné posílení počtu stíhacích letounů, které souviselo i s tím, že po úpravách mohly Hellcaty, příp. Corsairy nést až tunu bomb a mohly tak nastoupit na místa střemhlavých bombardérů. Efektivnost palubních skupin se tak téměř zdvojnásobila.
Dalším obranným prvkem bylo posílení a reorganizace systému včasného varování. V předpokládaném směru útoku hlídkovaly předsunuté torpédoborce vybavené výkonnými radary, byly stanoveny přesné přibližovací koridory pro letadla navracející se z akcí, zároveň byl vypracován systém manévrů , který měl na radaru vracející se stroje odlišit od útočníka. Japonští kamikaze totiž s oblibou využívali taktiky, kdy se právě za vracející-se letouny zavěsili a oklamali tak obsluhy radarů.Dalšími způsoby, jimiž sebevražední piloti útočili byl buď klouzavý let z velké výšky, kdy je bylo jen velmi obtížné zadržet, nebo naopak přiblížení k cíli těsně nad mořskou hladinou, kde byl radar neúčinný.Těmto útokům Američané čelili rozmístěním části své stíhací ochrany ve větších výškách a vzdálenosti od svazu , další část hlídkovala naopak ve výškách malých.
Podle japonských zdrojů během filipínské kampaně vzlétlo 447 letadel kamikaze, z nichž 201 svůj útok dokončilo nárazem na cíl. 74% těchto strojů tvořila Zera.
Zdroje:
Miloš Hubáček: Boj o Filipíny, Praha 1990
Erick Brown: Souboje na obloze, Praha1996
Diskuse k článku: http://svk.vwings.org/forum/viewthread.php?forum_id=16&thread_id=30
IL-2 Sturmovik™, Cliffs of Dover™, Pacific Fighters™ are trademarks or registered trademarks of 1C EUROPE, 1C-Multimedia, 1C ONLINE GAMES.
Other marks used herein are those of their respective owners.
