V souvislosti s 60. Výročím osvobození koncentračního tábora v Osvětimi proběhla docela zajímavá debata ohledně možnosti osvobození vězňů prostřednictvím bombardování. Ihned mne napadla jiná operace, jejímž cílem bylo právě pomoci alespoň některým z nich v útěku prostřednictvím náletu na věznici. Tato akce nesla název Jericho a byla svým způsobem unikátní. Archivy o ní promluvily až v sedmdesátých letech, zdroje jsou tedy omezené. I přes to bych vás s ní, i s ohledem na výše uvedenou debatu, rád seznámil.
O co tedy šlo.V zimě roku 1943-44 přišla veliká vlna zatýkání příslušníků francouzského hnutí odporu. Německé síly byly za přispění místních konfidentů v tomto směru velice úspěšné. Mezi zatčenými bylo i plno velkých ryb. Jednou z nich byl i Raymond Vivant, prefekt z Abbeville.V jeho případě Němci pravděpodobně ani netušili, kdo jim uvízl v rukou, každopádně Vivant měl dosti citlivé informace týkající se m.j. i operace Overlord a kdyby promluvil, mohlo to být pro spojence dosti nepříjemné. Po čase se začaly přeplňovat i věznice, což Němci chtěli řešit způsobem sobě vlastním, tedy popravami odbojářů.
Hnutí odporu i spojenci si uvědomovali, že situace by se měla nějak řešit. Hlavně Vivantovo zatčení jim dělalo nemalé starosti, bylo jasné, že tento člověk bude muset být buď včas osvobozen, nebo eliminován.
Spolu s dalšími vězni byl Vivant umístěn ve věznici v Amiensu. Příslušníci Francouzského hnutí odporu nejprve plánovali dobýt věznici přímým útokem, nakonec ale požádali britskou stranu o provedení náletu. Požadavek se dostal až na stůl samotného Churchilla, který touto záležitostí pověřil generálmajora letectva Basila Embryho. Embry byl charizmatický člověk dobrodružné povahy, jedním z jeho kousků byl například napínavý útěk z německého zajetí, kdy nejdříve zlikvidoval stráž a pak se krkolomě přes Pyreneje a Španělsko vrátil spět do Anglie. I ve své funkci se k nelibosti svých nadřízených rád účastnil operačních letů, sice jako „podplukovník Smith“, ovšem Němci o jeho „zálibě“ dost dobře věděli a vypsali na něj dokonce odměnu.
Embry si uvědomoval rizika takového podniku. Akce nebude lehká ani pro jeho piloty. Bombardovat nepřítele je přeci jen něco jiného, než budovu plnou lidí stojících na vlastní straně. Nakonec se ale rozhodl do tohoto podniku jít. Operace dostala krycí název Jericho a začaly důkladné přípravy. Na těch se velkou měrou podílelo i hnutí odporu. Extrémě důležité bylo sehnat plány budovy, odhadnout její pevnost, sílu zdí atd. Byly pořízeny letecké fotografie, i plány vězeňských budov a bezprostředního okolí se podařilo sehnat. důležité byly i informace o rozmístění vězňů, denním režimu věznice , fungování stráží a pod. hodně v tomto směru pomáhala i část francouzského personálu věznice. Důležité bylo i zjistit datum začátku připravovaných poprav, aby akce měla vůbec smysl, musela samozřejmě proběhnout před tímto datem.
Velmi důležité bylo naplánovat samotný způsob, jak věznici bombardovat, odhadnout jak nejlépe prorazit otvory do zdí věznice, aby se celá stavba nezřítila a při tom byl umožněn útěk. Nakonec byly vybrány průbojné trhavé pumy typu SAP. Věznice měla tvar velkého „T“, přičemž vězni byli umístěni v jeho příčce. Bylo naplánováno zasáhnout oba konce této příčky a vytvořit tak „průchody“, současně bombardovat přístavby s ubikacemi stráží a v neposlední řadě i sedmimetrovou obvodovou zeď celého areálu. Pro instruktáž byl vyroben trojrozměrný model celého areálu věznice. Čas náletu byl naplánován na poledne, kdy jak vězni, tak ostraha dostávala oběd, tudíž větší počet německých strážných byl kumulován na jednom místě a byla šance je takto eliminovat. Úkol to však nebyl rozhodně snadný, riziko nepřesného zásahu bylo veliké a každá chyba mohla mít fatální následky. Celou operaci ještě stěžovala další věc. I když samotná protiletecká ochrana vězení v podstatě neexistovala(předpokládala se skrytá kulometná stanoviště), poměrně blízko bylo letiště Abbeville, základna, které velel sám proslulý Adolf Galland. Nálet by mu proběhl v podstatě před nosem a pádná odpověď ze strany německých stíhačů se dala předpokládat.
Jako letouny , které měly nálet provést , byla vybrána Mosquita.Tyto vskutku mnohoúčelové dvoumotorové stoje s celodřevěnou konstrukcí a dvoučlennou osádkou sloužily v RAF od roku 1942. První zkušební let tohoto letadla však proběhnul v roce 1938. Mosquita se osvědčila opravdu v mnoha úlohách. Nasazována byla jako bombardéry, průzkumné stroje, těžcí a noční stíhači atd.... Byla velmi rychlá a obratná, navíc i relativně odolná.
Souběžně s přípravami v Anglii se na celou věc chystalo i francouzské hnutí odporu. Bylo potřeba vězně na tuto akci připravit, informovat je o ní a zároveň přichystat pro uprchlíky zázemí. Část informací do věznice došlo přes její francouzské zaměstnance, byly ovšem i případy, kdy se odbojáři nechali dobrovolně zavřít za nějaký malý prohřešek, aby zprávy do věznice dostaly. Spolu s tím se vyhledávaly vhodné přechodné úkryty, shánělo se civilní oblečení, potraviny, léky, doklady, peníze, ale třeba i jízdní kola. Vše muselo být naplánováno v naprosté tajnosti a hlavně tak, aby vězni měli šanci na svobodě dále přežít.
I tak byl úspěch celé akce jednou velkou neznámou s obrovským rizikem.
Akce se mělo účastnit 18 strojů. Náletu se měl účastnit přímo Embry, ovšem nakonec mu to bylo z pochopitelných důvodů zakázáno a velením celého náletu byl pověřen Charles Pickard. Pickard byl jedním z nejznámějších pilotů 2. sv. války. Jeden čas také velel naší 311. bombardovací peruti, za jejíž výcvik obdržel československou Válečnou medaili. Pickard byl nejen Embryho podřízený, ale i jeho osobní přítel. Embry, který původně počítal s tím, že poletí sám, udělal z Pickarda svého zástupce. Po té , co mu byl let zakázán, velení padlo právě na Pickarda. Embry z toho měl trochu obavy. Pickard byl sice skvělý bombardovací pilot ovšem lítával hlavně v noci a s denními nálety neměl tolik zkušeností. Předat ovšem velení někomu jinému nepřicházelo v úvahu.
Datum náletu bylo stanoveno na 18. února 1944. i když počasí nebylo zrovna ideální , letadla odstartovala a i se svým nákladem se přízemním letem hnala k cíli. Nálet začal něco před polednem a probíhal opravdu z přízemní výšky. Všechny potřebné otvory se podařilo prorazit, ovšem zasažena byla i blízká nemocnice sv. Viktora. Tlakové vlny explozí prvních pum vyrazily navíc dveře mnoha cel a umožnily tak vězňům utéci. V den náletu bylo podle oficiální zprávy ve věznici 700 trestanců, z nichž se 258 podařilo uprchnout, 102 jich bylo během náletu zabito. 12 uprchlíků při tom mělo být již o den později popraveno. Je ovšem možné, že uprchlíků bylo i mnohem více, přesné seznamy vězňů byly totiž v průběhu náletu zničeny. O život přišlo také okolo 50 Němců. Nejdůležitějším vězněm, kterému se podařilo uprchnout byl zmiňovaný Raymond Vivant. Díky zázemí, které se podařilo hnutí odporu uprchlíkům vytvořit , byly tyto útěky veskrze úspěšné.
Na bombardéry ovšem zaútočili Gallandovi stíhači. Britové zaplatili nálet ztrátou dvou strojů. Letadlo pilotované McRitchiem zasáhl flak a pilot skončil v zajateckém táboře. Druhý letoun byl sestřelen Focke-wulfem. Byl to právě stroj Pickardův, který při náletu zahynul.
Zdroje:
Jack Fishman: A zdi se hroutily,Praha 1988*)
Diskuse k článku: http://svk.vwings.org/forum/viewthread.php?forum_id=15&thread_id=29
IL-2 Sturmovik™, Cliffs of Dover™, Pacific Fighters™ are trademarks or registered trademarks of 1C EUROPE, 1C-Multimedia, 1C ONLINE GAMES.
Other marks used herein are those of their respective owners.
