Zápisky z offline kariéry tu jsou. Myslím, že je na čase založit podobné téma týkající se online. Je nejvyšší čas. Bloody April II začíná již brzy.
Z deníku pilota C. a K. Západní fronta, léto 1918.
Včerejší flám se vydařil. Nepotvrzené fámy (kolikrát jen jsem je slyšel za poslední měsíc-dva) o novém stroji se tentokrát ukázaly jako pravdivé. Ačkoli já jim už nevěřil. Jeden letoun dorazil i k naší jednotce tak jsem si hned krasavce prohlédl. Nevypadá vůbec špatně. Zapili jsme ho jak nám velelo dobré vychování.
A dnes se mi za mou skepsi zřejmě velitel pomstil. Ví že jsem to včera trochu přehnal, ale posílá mě na samostatný výlet nad frontu, abych prý jenom zkontroloval situaci a obhlédl počasí. Čert mi to byl dlužen. No nedá se nic dělat, rozkaz je rozkaz. Nasedám do svého Pfalze D.IIIa startuji z podezřele tichého letiště, kde všichni ještě vyspávají včerejší opici. Nabírám západní kurz a protože se zrovna necítím, nabírám co největší výšku. Z dálky pozoruji, jak naši protiletadlovci sestřelují nějakého spojence co si rozhodl udělat přízemní výlet do našeho zápolí. Tam už pro mě nic není. Proplétám se mezi mraky, kterých je dnes až dost. Alespoň se bude v nejhorším kam schovat. Poklidným letem se dostávám nad frontu. 3km výšky by mohly stačit. Otáčím letadlo a letím podél našich zákopů. Nikde nic. Na to že je náš úsek fronty dost živý dneska jako bych tu byl sám. Po nekonečných minutách mě zaujme cosi daleko na západě. Pyramida flaku se tam vyjímá zhruba v mojí výšce. Netrvá to dlouho a vidím nad ní 3 letouny. Letí přímo ke mně. Nabírám východní kurz a stoupám. Pro jistotu. Jsou rychlí. Jeden se odpojuje vlevo, jakoby chtěl letět na severovýchod. Zbývající dva mě dolétají. Tupé nosy, obě křídla mírně vzepjatá. Staré známé SE5. Jsou 200-300m nade mnou. Tohle není zrovna příjemné. Být úplně střízlivý, asi bych zmizel do mraku. Takhle ale ne. Táhnu je nad naše území co jen to jde. První už se blíží. Ostrá zatáčka. Míjíme se s velitelem bez střelby. Asi čekal lehký sestřel a teď tohle. Jeho číslo trochu zaspalo a já mám čas jej ostřelovat. Jsem ale 100m pod ním, snad jsem ho alespoň vystrašil. Ve svíčce vykopávám směrovku, souvrat, nos dolů, nabrat rychlost a kde je první. Vlevo za mnou 200m výš a chystá se k útoku. Kopanec do směrovky, páku vlevo a do břicha. Tohle nemá šanci napodobit. Přerušuje útok a stoupá. jeho číslo je výš a jistí situaci. Celá šaráda se opakuje. Získávám trochu prostoru. Vedoucí SE5 je sice pořád nade mnou, ale dost vzadu. Chystá se znovu spustit za mně. Potlačuji a nabírám rychlost. Jen pojď za mnou dolů. Asi ho to už nebaví a dělá chybu. Opravdu se za mnou pouští víc než by bylo zdrávo. Výkrut, ostrá stoupavá zatáčka a dostávám se ke střelbě. On je sice pořád o něco výš, ale ne dost. Jeho číslo zůstalo nějakých 500m nad námi, ale moc daleko na rychlou pomoc. Mohlo by to vyjít. Střílím. Vidím pár zásahů. Nic moc, ale zřejmě dost abych ho donutil udělat chybu. Přitáhne a chce zřejmě klesavou spirálou utéct. Jenže já jsem už blízko. Další dávka zasahuje levé křídlo. Ulétá mu z něj kus a SE5 padá ve vývrtce k zemi. Kde je jeho číslo? Tady. Letí ke frontě, je výš než já a asi kilometr dál. Beru opačný kurz a stoupám. Kam zmizel třetí, nemám ponětí.
Táhlou zatáčkou nabírám původní výšku a vracím se ke frontě. Tentokrát mám pro jistotu přes 3km výšky. Nad zákopy potkávám dvojici našich. Letí na nových Fokkerových dvouplošnících. Co jsem slyšel, všichni o nich mluví v superlativech. Snad nás na ně taky brzo přezbrojí. Náhle upoutá moji pozornost dvojice letadel jihovýchodně. Jsou tak 500m níž a 2-3km na naší straně fronty. Zatím daleko na bezpečnou identifikaci, ale vypadají jako SE5ky. Že by ta zbylá dvojice? Nabírám kurz k nim. Rozdělují se. Přední pokračuje na východ, zatímco ten vzadu točí levou pode mne. Musí být slepý, nebo... První je asi kilometr od nás, když přecházím do pádu za toho druhého. On mě vážně nevidí! Ze sto metrů zahajuji střelbu. levý kulomet vypovídá službu. Není čas ho přebít. Míjím zasaženého nepřítele. Uniká z něj palivo, kašle mu motor a letí stále rovně. Ale není čas na nějaké ověření, on to dole někdo spočítá. Kolem mě proletí trasírka a poslední z trojice SE5 se dožaduje mojí pozornosti. Rychlá zatáčka a souboj může začít. Před nosem se mi mihne zelené letadlo a já střílím, spíš jen propagačně. Najednou SE5ce upadnou obě křídla. To jsou věci. 3 Britové dole a já mám pořád ještě plno munice a v letadle ani zásah.
Severně se zase něco děje. Cosi přelétá frontu a pokračuje hluboko do zápolí ve 3000m. Náš flak se může zbláznit. Inu letím tam. Netrvá dlouho a můžu rozeznat krátké spodní křídlo. Anglický průzkumník RE8. Zkracuji ho v pravé zatáčce. Vyměňujeme si se střelcem první pozdravy. Raději z uctivé vzdálenost. Tohle by mohlo být nehezké. Ne nadarmo tomu stroji přezdíváme beton. Za neustávající střelby se snažím udržet ve střelcově mrtvém úhlu. Vzdálenost se krátí na 50m a já vidím, angličanovo kompletně rozstřílené spodní křídlo. Utahuje zatáčku. V tomhle snad jeho střelec nemůže střílet. 20m. Posílám dlouhou dávku do centroplánu horního křídla. RE8 se rozpadá. Srážce s troskami se už nedá vyhnout. Nezbývá než se modlit. Kus křídla mi ničí vrtuli a olej z poškozeného motoru mi stříkne do tváře. Je ticho. Plachtím a s rezervou výšky nabírám kurz na letiště. Ještě že mám výšku. Po necelých 15km přistávám zpátky na letišti. Jedinou věc co můžu ze svého průzkumu nahlásit je, že je dneska ve vzduchu rušno.
Druhý let dopadl méně slavně. Útočím střemhlav na další SE5. Vidím zásahy, nádrž pouští palivo, motor kašle a vynechává. Přerušuji útok. Najednou pod sebou slyším nepravidelný zvuk motoru toho Angličana. Mám dojem, že se mě snaží ještě zasáhnout. Prudce přitáhnu. Ozve se strašný rachot, a do řízení jako by mi kopl rozzuřený býk. S maximálním úsilím získávám kontrolu nad letadlem, rozhlížím se a zastavuje se mi tep. Vpravo mi chybí dva metry horního křídla a mezikřídelní vzpěra se rozhodla, že ji to už se mnou nebaví a půjde se podívat jinam. Ve 2500m žádné veselé zjištění. Letět se s tím jakš takš dá, ale jestli se dostanu na zem v jednom kuse, to čert ví. Nakonec proti všem pravidlům logiky a možná i aerodynamiky předvádím na domácím letišti naprosto přepychové přistání. Osazenstvo naší základny nechápavě okouní kolem mého Pfalze a nevěří. Já taky ne. Jediným pozitivem je, že když to vidí velitel, dává mi pro zbytek dne volno. Stejně mám vyděláno. 5 Angličanů za dvě hodiny, teď ať se snaží zase někdo jiný. Já jdu spát.
IL-2 Sturmovik™, Cliffs of Dover™, Pacific Fighters™ are trademarks or registered trademarks of 1C EUROPE, 1C-Multimedia, 1C ONLINE GAMES.
Other marks used herein are those of their respective owners.
