Svět Virtuálních Křídel (IL-2 Sturmovik 1946, Cliffs of Dover, Rise of Flight)

Z deníku velitele 62nd Fighter Squadron USAAF (callsign Platform), part 2 …

Neděle 17. června 1944, letiště Beaulieu (Anglie).

4:15 ráno. Prožívám deja vu, opět se probouzím do kávou provoněného rána. Cítím se příšerně a nic na tom nemění ani obligátní „Dobré ráno, čas vstávat“ pronesené spanilou WAAFkou. Zatvrzele odmítám otevřít oči a zamumlám ať jde pryč. Je neodbytná: „Válka nepočká G.I. Joe“, prostě se rozhodla že mě donutí vstát. S vypětím všech sil zvedám víčka a chystám se jí poslat … ven. Odzbrojuje mě svým úsměvem a pomáhá mi posadit se na postel. Do ruky mi vrazí horký hrnek, otočí se a je zase v trapu. Pět minut mi trvá, než jsem schopný se postavit na nohy a poslepu dojít k umyvadlu. Dnes ráno nenacházím odvahu se do zrcadla podívat, dělám jako že tam není. Opuchlými rty mi bezděky projede : „Jak chceš v tomhle stavu lítat frajere, to by mě zajímalo?“. Posílám sám sebe do hajzlu a pouštím si na hlavu ledovou vodu, to mě snad probere...

Za několik minut už jsem schopný se obléct a vyrazit směrem na HQ. Na letišti se válí zbytky přízemní mlhy, ale jinak se nám tu klube krásný prosluněný den. Cestou se stavuji u mechaniků a nechám si zavolat šéfa „dráteníků“. Musím se zeptat, jestli opravili ty zpropadený rádia. Ujišťuje mě že ano, makali na tom celou noc. Vyhrožuju mu, že příští let si ho pověsím místo „pětistovky“ pod křídlo a odhodím ho přímo na cíl pokud mi radiostanice do sluchátek jen špatně pípne. Zbledne, zasalutuje a zmizí v hloubi hangáru. Přicházím na briefing, z koutku mi proklatě nízko visí cigareta. Náš obdržený úkol zní jasně, nikoliv jednoduše – výškové krytí předmostí.

Šplhám se do svého Razorbacku s podvěšenou nádrží, mechanik mi pomáhá s poutacími pásy. Provádím nutné úkony podle checklistu, motor ožívá. Nechávám tu obludnost s logem Pratt & Whitney v čumáku svého Thundera trochu prohřát. Teploty v zeleném poli, poslední kontrola před pojížděním, všechno je OK. „Platform jedna jedna všem, začínáme pojíždět“. Naši obři se dají do pohybu, řadíme se na dráze. Devět mocných Thunderboltů dává svým ohlušujícím rachotem najevo, že 62nd Fighter Squadron je ready v plné síle…

Start probíhá bez potíží, udržujeme fomaci a já hlásím Radaru 1 že jsme ve vzduchu. Službu má tak jako včera Terry a tak jako včera moji piloti zahltí na pár okamžiků frekvenci když uslyší ženský hlas. Šplháme do výšky 27 000 stop, situace ze včerejška, kdy na nás spadli Focke Wulfy z převýšení už se nesmí opakovat. Přecházíme pod řízení Radar 2, ptám se na situaci nad předmostím. „Platform Radar 2, nepřítel se prozatím stáhnul z oblasti“. Fajn, to zní dobře. Pozemní kontrola nás posílá směrem na Granville, majestátně plujeme ve výšce téměř třicet tisíc stop. Dávám povel k odhozu nádrží, devět stříbřitých kapek se v mžiku odděluje od našich břich a padá dolů zanechávajíc za sebou oslňující odlesky. Míjíme Granville, otáčíme na jih nad Avranches, nepřítel nikde. Asi si líže rány po ranním boji.

Rozdělujeme se, část Thuderboltů bude hlídkovat jižně od Vire, zbytek jižně od Granville. Třeba je nachytáme při stoupání. „Kontakt, dole pod námi“, zaslechnu najednou v rádiu. Skupina u Vire hlásí že útočí na několik Bf 109. Točím na nula devět nula a směřuji k místu boje, cestu mi znepříjemňují pozdravy od obsluh německých těžkých protiletadlových kanónů. „Jde dolů, kouří se mu z motoru“. „Good kill buddy, good kill“. Než tam přiletím je po boji, přesto hledám dole v hloubce pod sebou Němce. Nevidím nic, mimo malebné krajiny poseté malými políčky, políčky které jsou noční můrou pro naši pěchotu a tanky. Druhá dvojice má více štěstí (či lepší zrak), má vizuální kontakt s párem Messerschmittů v nižší výšce. „Tally Ho“, Platform 1-3 jde do útoku, bohužel se ani nedostává ke střelbě a jen neškodně prosviští kolem cílů. Jsme trochu moc nízko na můj vkus a squadrona je roztrhaná. Stoupáme směrem na sever, radarový operátor nám přiděluje prostor kousek od Caen, máme blokovat jakýkoliv pokus Luftwaffe napadnout z výšky naše polní letiště v Normandii (tzv. ALG, ALGčka, mezi piloty - ty zkurvený letiště ve Francii). Všude je klid, klid před bouří …

„Radar 2 všem stíhačům, stáhněte se nad ALG Cardonville“. Nasazuji na kurs dva sedm nula a podvědomě si utahuji pásy. Prohledávám oblohu kolem sebe, stoupáme do třiceti plus. Nebe je naprosto čisté, přitom bychom měli už být nad tím letištěm. Na chvíli zapochybuji o správnosti naší polohy, tenhle boj už nehodlám sledovat pouze v rádiu. Uběhne jen pár vteřin a ocitáme se mrknutím oka v obrovské vzdušné bitvě. Je to totální chaos, na zlomek sekundy se mi v zorném poli objeví Mustang, který má za sebou střílejícího Spitfira. Doufám že jsme se svými Thundery nejvýš ze všech, tlačím svou mašinu nahoru. Sleduji boj trošku pod sebou, moji pozornost upoutá Bf 109 ve vývrtce. Vybírá pád a začíná stoupat, přímo pode mnou. Obracím se na záda a padám na něj, je však pozorný a potápí svůj stroj do střemhlavého letu. Vyrovnávám to, prudkým pohybem posouvám páku plynu až za zarážku a začínám stoupat. Jsem sám, číslo mě ztratilo. Na mojí desáté hodině defilují dva Bf 109, alespoň si to v tuto chvíli myslím. Motor mého P-47 řve jako raněnné zvíře, vstřikování vody mu dává pěkně zabrat. Vzdálenost k domnělým Němcům se rychle zkracuje, prst mi sklouzává na spoušť. Tady je něco špatně, to éro má chladič pod trupem …. Mustang! Znovu si vybírám cíl, volím však naprosto nevhodný úhel a prolétám ho ve velké vzdálenosti. Zleva se mi sune přes čelní štítek kabiny Fw 190, je ale dost daleko. Střílím kraťoučkou dávku při 90°opravě, nezasahuji ho. Dívám se po něm déle než by bylo žádoucí, když odthnu svůj pohled od Focke Wulfu naskýtá se mi další příležitost ke střelbě. Téměř na head-on mi letí Bf 109, vykopávám směrovku a šlehnu po něm preventivně krátkou dávku. Nedělám si iluze že jsem ho zasáhl, záznam z fotokulometu později ukáže, že něco do kožichu schytal. „Check six!!!“ Bylo to na mně? … Kolem kabiny mi proletí trasírky… Aha, takže bylo. Jdu do mírného klesání s motorem na plný pecky. Snažím se zahlédnout útočníka, přes ten vysoký hřbet ho ale nemůžu vidět. Zrcátko je tu tak ničemné, že se ho ani nepokouším využít. Znovu šňůra trasírek, tentokrát blíž. Tak už mě pusť ksakru. „Jsi čistej, pustil tě a stoupal vpravo“. Díky Bohu…

Snažím se zase nabrat výšku, když výškoměr ukazuje 25 000 ft dochází mi WEP. Snad už ho nebudu potřebovat. Je po boji, Luftwaffe ustoupila jižním směrem. Platform se snaží dát znovu dohromady, postrádáme jeden stroj, byl sestřelen Messerschmittem. Připsali jsme si i nezvyklý „sestřel celým Thunderboltem“, když se Fw 190 roztrhl o jednoho z nás. Kontrolujeme stav paliva, není to žádná sláva. Dvojici aktérů předchozího souboje jižně od Vire už svítí rezerva, munice také nemají na rozdávání. Posílám je doplnit palivo a munici na jedno z letišť pod námi. Žádám Radar 2 o povolení opustit oblast a vyrazit domů. Zamítnuto, dole startují Spitfiry. Stahujeme plyn a otáčky, snažíme se šetřit benzín, ale brzo bude situace s palivem kritická. Znovu se ozývám Radaru 2, tentokrát naléhavěji. „Vydržte Platform, Spitfiry potřebují ještě chvíly času, můžete potom přistát na ALGčkách“. Na ALGčkách? Na tom pruhu udusaný hlíny pokrytý plechovou rohoží, kde to včera schytala sesterská 61st FS? No way! „Radare 2 Platform 1, rozuměl, držet pozici“. O pár minutek později to zkouším znovu : „Radare 2 Platform 1, jak jsou na tom Spity? Dotáhneme to do Anglie, ale musíte se rozhodnout hned“. Slyším jak se operátor domlouvá s šéfem letových operací, ale nerozeznávám jednotlivá slova. „Platform, kurs tři šest nula, leťte domů“. Díky Bohu …

Kontrolka minima paliva se mi rozsvěcí už u Francie, stejně je na tom i nejméně jeden další pilot. Stahujeme na hodně ekonomický režim, kontroluji si pro jistotu nafukovací svítivě žlutou vestu, kterou mám navlečenou na krku. Minuty se nekonečně vlečou, každou chvíly můj pohled sklouzává na ručičky ukazatele paliva. Konečně, v dálce se objevuje Anglie! Jdeme na přistání rovnou z kurzu, naše palivoměry neukazují příliš spolehlivě, na okruh by nám nemusel stačit benzín. Zastavuji na stojánce, vypínám motor a snažím se trochu nabrat dech. Pak se přihlásí o slovo moje závislost na nikotinu, lezu z mašiny a jdu si zakouřit za hangár. V otevřených vratech stojí ten chlapík kterému jsem před letem vyhrožoval, že pokud mi selže rádio tak on osobně skončí na mém pumovém závěsníku. Stále je tak bledý jako ve chvíli kdy jsem ho opouštěl, zazubím se na něj a ukážu mu zdvižený palec. Přinutí se také k úsměvu a do tváře se mu vrací barva…

Vracím se zpět na stojánku, zrovna přistávají dva opozdilci co tankovali na ALG v Normandii. Počítám stroje, napočítám ale sedm, ne osm. Sakra, ví někdo co se stalo s chybějícím pilotem, viděl někdo něco? Všichni jen krčí rameny, už nikdy se asi nikdy nedozvíme zda byl sestřelen, nebo mu třeba došlo palivo uprostřed Kanálu. Zkurvená válka …

Přichází poslíček a předává mi rozkazy – zaútočit pumami na letiště St. Romain, poté blokovat letiště východně a jihovýchodně od Le Havru. Střelivo je rychle doplněno, „pětistovky“ a přídavné nádrže podvěšeny. Jdeme na to, nahazujeme motory a krátce na to míříme kursem jedna tři nula k cíly. Na stanovišti Radar 1 se střídá směna, nastupující návodčí nám přeje hodně štěstí. V duchu se loučíme s Terry, dnes už ji neuslyšíme.

Už se nacházíme nad Francií, od cíle nás dělí jen pár mil, když nás pozemní operátor varuje před možnou hrozbou z jihu. Odklání nás do vyčkávacího prostoru severně od Le Havru a posílá squadronu Spitfirů vyčistit prostor. Odhazujeme prázdné přídavné nádrže. Neuplyne ani pět minut a směřujeme znovu k cíly. Vyklesáváme k letišti St. Romain, budeme útočit z východu. Rychlost letu roste, ručička speedmetru se přibližuje červené čárce označující povolenou mez. Cíl ožívá aktivitou, lehké flaky po nás zběsile střílí. Odhazuji „pětistovky“ na nějakou budovu a hlásím : „Odhozeno“. Držím se při zemi, v dálce vidím malou tečku. Přibližuje se neuvěřitelnou rychlostí, rozeznávám nezaměnitelnou siluetu Fw 190. Jde proti nám téměř čelně, pokouším se ho ve skluzu zasáhnout, ale dávka jde hodně mimo. Aby ne, v takové rychlosti a v takovém úhlu, ale zkusit jsem to musel. Kolem něj projíždí i zbytek vlakové soupravy jménem Platform, musí být vyděšený k smrti. Držíme si energii, stoupáme co nejrychleji do „naší“ výšky. Jsme teď hrozně zranitelní, Luftwaffe má naštěstí asi jiné starosti. Díky Bohu …

Držíme výšku přibližně třicet tisíc, rozdělujeme se na tři skupiny. Dvojice drží St. Romain, další pár krouží nad Rouen a trojice je severně od Evreux. A právě na trojici se pokouší Luftwaffe zřejmě zaútočit, díky perfektnímu navedení naším radarem mají Thunderbolty od počátku výhodu výšky. Opět sleduji boj jen jako posluchač, protože kroužím nad St. Romain. Několikrát si ověřuji, jestli tam moji kluci nepotřebují pomoc. „No problem boss“. I Radar 1 si trošku dělá starosti, ptá se, zda nepotřebujeme poslat posily. S hrdostí mu odpovídám :“Radare 1 Platform 1 – negativ, máme to pod kontrolou“. Bojující piloti nahlašují poškození Bf 109 ve spolupráci, odpoutávají se z boje a směřují na sever. Tam je připravená pomoc v podobě dvojice Thunderboltů ve velké výšce. Němci vzdávají pronásledování a mizejí z radaru.

Kroužíme opět rozestavení do původního trojůhelníku St. Romain, Rouen a Evreux, těžký flak po nás neúnavně pálí pokaždé když se přiblížíme k letišti.. Čekáme až se objeví Luftwaffe, ale zdá se že se jim do výšky nechce. Důsledně se drží dole, kde je náš radar nevidí. Zahlédnu střelbu dole pod sebou, Lightningy útočí v přízemním letu na St. Romain. Jejich piloti hlásí, že je pronásledují Fw 190, jdeme to zkontrolovat. Nevidíme nic, ani Lightningy, ani nepřítele. Budou určitě úplně u země.

Vracíme se na pozici, hlídka pokračuje. Mám nastražené uši, čekám na povely od operátora radaru. Na dotazy o aktivitě nepřítele vždy odpovídá : „Všude čisto“. Menší vzrušení nám připraví jen trojice Lightningů, které se bez ohlášení přiblíží ve větší výšce k St. Romain. Při pohledu na stav paliva přemítám kdy nás asi hodlají někým vystřídat, když v tom se ozývá Houshold (61st FS) že nás střídají za 10 minut. Super, paliva už není nazbyt. Na stav paliva se vzápětí ptá i Radar 1, všechno už směřuje k našemu odletu domů. O čtvrt hodiny později už dostávám povolení k odletu domů, nařizuji kurs tři dva nula. Těžký flak po nás naposledy střílí a tentokrát mají ty bastardi štěstí, zasahují moji dvojku. Z motoru mu jde kouř smíchaný s unikajícím palivem. Doprovázím ho a snažím se zorganizovat záchrannou operaci, není šance že by to dotáhl do Anglie. Třicet kilometrů od Britských ostrovů je pilot nucen svůj stroj opustit, později ho vyzvedne záchranná Catalina. Díky Bohu …

Zbytek squadrony přistává v pořádku na našem letišti, 62nd Fighter Squadron se mi zdá už trochu utahaná. Velitel nám dává volno do 14:00 a slibuje, že nám sežene nějaké piloty. Výborně. Současně nám přivezou nové stroje. Ještě lépe.

Jdeme na oběd do důstojnické jídelny, nabírám si plný talíř bramborové kaše a velký kus sekané. Moji piloti dávají přednost hamburgerům. Nejmladší pilot squadrony přichází s boxem plným vychlazené Coca Coly. Kaše je výtečná, sekaná je jak marcipán, úplně se rozplývá v ústech. To se našemu americkému kuchaři zase povedlo. Vzpomenu si na kamarády z 61st FS a na blafy co musí jíst v Tangmere. Vsadím se, že budou mít dneska obalovanou rybu namočenou v octu zalitou jedovatě zelenou mentolovou omáčkou. A zapíjet to budou dýňovým džusem. Na tváři mě to vykouzlí úsměv. Sorry boys, ale to je prostě výhoda základny kde jsou jenom Američané, bez přítomnosti RAF.

Čas 14:00. Nahazujeme dnes naposledy motory a pojíždíme na start. Cíl – bombardovat St. Romain a Rouen, poté omezit činnost Luftwaffe z uvedených základen. Nad Francii přilétáme opět vysoko, obhlížíme St. Romain. Vypadá to tam čistě, hlásím to radaru. Posílá nás nad Evreux, poté zachytí kontakty na jihu. Několikrát měníme kurz, snažíme se z Němců vytáhnout palivo. Nechtějí hrát naši hru, bohužel. Přesto se nás pokoušejí vytlačit z prostoru, operátor nás znovu navádí do perfektní pozice. „Kontakt, dva Bf 109 pod námi“. Jen dva? To se mi nezdá. Část squadrony už bojuje, můj roj to celé pozoruje z výšky. Němci manévrují dobře a nedávají nám šanci k sestřelu, snaží se nás stáhnout dolů. Větřím příležitost a jdu dolů, nepřítel o mně ale ví a uhýbá ostře vlevo. Dvojice „stodevítek“ je v obraném kruhu těsně nad zemí, láká mě to pustit se k nim. „Rychle na to zapomeň, sedíš v Thunderboltu, u země tě čeká jen smrt“, říkám si v duchu. Navíc o tobě vědí. Nechávám je být a nabírám výšku. Co je to támhle? Dvě Bf 109 letící směrem na Evreux, padám na ně. Opět stejná story, když už jsem celkem blízko tak si mě všimnou a znemožňují mi střelbu. Snažím se nějak znovu zorganizovat Platform, dvojice se s obtížemi nalézají. Řídím se příkazem Radaru 1 a posílám hlídku nad místo které operátor určuje. Jedna dvojice žádá o povolení k ostřelování letiště Evreux, nebráním jim v tom. Při útoku je flakem těžce poškozen jeden z Thunderboltů, jde na nouzák 10 km od letiště. Přece ho tam nenechám...

Klesám do minimální výšky a doufám, že si mě nenajde Luftwaffe. Lokalizuju pozici sestřeleného pilota, klapky Landing, podvozek dole, jdeme na to. Musím přistát na pole, silnice je tu příliš klikatá, není tu jediný rovnější úsek. Jak si tak klesám a vytrácím rychlost, vzpomenu si na to, jak jsem svým pilotům vtloukal do hlavy – nikdy nepřistávejte s Thunderem do terénu, vždy si najděte silnici nebo cestu. Klapky nahoru, zasunout podvozek. Rozhlížím se ještě jednou, třeba najdu delší úsek cesty. Kurva, nikde nic. Nedá se nic dělat, musí to vyjít na pole. Klapky dole, podvozek dole. Rychlost co nejmenší, ok, nechám to dosednout. Náraz je obrovský, divím se, že podvozkové nohy neprorazily křídlo. Thunderbolt má snahu se převrátit na čumák, jestli si škrtnu vrtulí tak pochoduju do zajetí. Se strašlivým skřípěním zastavuji, odsouvám překryt kabiny a zahazuju padák. Pojíždím k silnici, sice tenhle úsek není delší než 200 m, ale třeba to pomůže. Z křoví se vynořuje známý obličej, chvíli váhá a pak se rozběhne směrem ke mně. „Zdar šéfe, můžu se svést?“, snaží se vtipkovat, ale vím že je vyděšený k smrti. A to není nic proti tomu, jak jsem podělanej já. „Naskoč si“. Fajn a co teď, tohle byla ta snazší část. Posunuju plynovou páku dopředu a éro se neskutečně líně začíná rozbíhat. Tahám k sobě knipl, ale Thunderbolt nereaguje. Na chvíli nás to vyhazuje do vzduchu, znovu dopadáme na nerovnou francouzskou zem. Kola se opět ocitají ve vzduchu, tenotokrát už definitivně. Předávám velení svému zástupci a letím domů …

Už nad mořem poslouchám rádio, zdá se, že se squadrona úplně utrhla ze řetězu. Touží po krvi a jdou ostřelovat letiště, Němci je ale krutě vracejí do válečné reality. Můj zástupce je sestřelen flakem a musí nouzově přistát, ještě předtím poškodí stroj Luftwaffe na jednom z letišť. Jeho číslo si najdou Focke Wulfy a je nuceno vyskočit. Další stroj je také zasažen flakem, dorážejí ho Fw 190, pilot je KIA. Mého XO se odvážně pokouší vyzvednout další mých lidí, bohužel to končí nezvládnutým přistáním. Alespoň že se daří zapálit při strafingu další Bf 109. Zbytku squadrony začíná docházet palivo, musejí sednout v Normandii.

Je 17:00 a letové operace pro nás dnes už skončily. Stejně jsme dost oslabeni , tři Thunderbolty sedí na ALG v Normandii, v Beaulieu jsme sice dva, ale je tu jen můj unavený otřískaný Thunder. „Platform jedna jedna všem, pro dnešek to balíme“ …

Pro mě ale den ještě nekončí, musím ještě napsat několik dopisů. Budou začínat slovy : „S lítostí v srdci vám musím oznámit, že váš syn …“. Zkurvená válka …

The end.