Velitel letounu: Starší lajtnant Martin Čutora Prokš
Pozice: Pilot a velitel letky červená
Report:
Akce byla plánována několik dní dopředu. Na poslední chvíli však došlo ke změně a naše letka byla převelena na eltiště o 30km západněji. Přelet proběhl bez problémů. Na novém letišti nás přivítali pořádným stakanem vodky, doplnili palivo a na let nás vybavili pár lékařskýma flaškama pro zahřátí.
Start proběhl bez problémů. Hned po startu začla být zima přednímu střelci a tak otevřel první lékařskou láhev. Po té co se posilnil, začal zkoumat tu železnou věc co měl před sebou, až konečně přišel na to jak se z toho střílí. Mno co by člověk chtěl o Laponce.
Letěli jsme asi 10km na západ, pak jsme s otočili, letěli jsme zpět asi 20km na víchod, stoupali jsme a hledali jsme ostatní letky. Po otočení zpět na západ jsme zjistili, že jsme se asi minuli a minimálně jedna letka je před námi asi 10km. Tak jsme nabrali kurs na trať a letěli jsme za nimi. Zhruba v té době mi někdo otevřel mou lékařskou láhev a polil mi mapu. Naše kvalitní lidově-demokratické barvy se začli poněkud rozpouštět.
V pořádku jsme dosáhli otočného bodu č. 1 (ostrov Suursaari) a letěli jsme k otočnému bodu č. 2, poloostrov Yuminda.
Po dosažení otočného bodu č. 2 jsme nabrali kurz na nálet k cíli. Tam však došlo k drobnému nedopatření. Byla oblačnost 3/8, která místy zakrývala orientační body. Tak se stalo, že jsem přehlédl jezero podle kterého jsem se chtěl zorientovat a místo toho jsem se zorientoval podle jiného jezera. Po 3 minutách letu jsem zaznamenal značné neshody mapy a terénu pod námi. Po dalších 2 minutách jsem určil naši polohu, 10km západněji od cíle, v půlce cesty mezi městy Peningi a Mallaveri. Rozhodl jsem provést otočku vpravo, letět 3 min. na západ, provést otočku a letět přímo na východ na cíl, průmyslovou zónu města Kehra. Severně od města Vaida jsme provedli otočku o 180 stupňů a nalétli na cíl. V průběhu otočky jsme ztratili spojení s letounem velitele Falkona. Letoun se bez zjevné vnější příčiny zřítil. Zůstali jsme 3, nálet se povedl, průmyslová zóna zasažena všemi pumami, nic nepřišlo nazmar.
Při průletu nad cílem jsme kvůli flaku začli klesat ať nabereme co největší rychlost a zmizíme tam od tud a dělostřelci ať mají ztížené časování granátů. Flakovou zónou jsme prolétli jen s mírnými poškozeními.
Dále jsme pokračovali přímo na východ přes město Rakvere ve výšce 3000m. Tam se do nás opřel velmi silný a přesný flak. Letounu po mé pravici upadlo křídlo. Zaznamenány 2 padáky. Letoun po mé levici asi dostal zásah do kabiny, v jeho blízkosti prásknul flak a letoun začal prudce klesat a narazil do země. Náš letoun dostal zásah do levého motoru, motor začal čoudit a změnil zvuk, ale šel. Odklonil jsem kurz na sever k městu Kunda. Za chvíli jsem byl z flaku venku. Od Kundy jsem pokračoval po pobřeží k městu Kohtla-Yarve, kde jsem se potkal s doprovodným stíhačem, který nás eskortoval domů.
Někde u Lyhvi-ahtme jsme změnili kurz na Kurgolovo. Levý motor pískal stále víc. 15km od jihozápadně Konnovo levý motor odešel a chcípnul i pravý. Pravý motor se ale po mnoha peripetiích podařilo nakonec nahodit v 1500m nad mořem. Pouze na pravý motor jsem to dotáhl až na letiště a pravým velkým okruhem jsem vpořádku přistál na dráhu 18.
Z dráhy nás museli odtáhnout koňmo, protože na jedem motor se nedá rolovat.
PS: hned jsem vytáhl tu lékařskou flašku a report podávám až po vyspání.
Nálet začal celkem zajímavě - nejprve jsem byl se svým letadlem na mořské myčce nedaleko od našeho letiště.
Pak, když jsem pak měl letadlo náležitě vypulírované, usušené a naleštěné, zvesela jsem odstartoval s Edim za zády. Vteřinu po odlepení jsem uviděl zezadu nějaké světlo a Edi něco hlásil. Ještě jsem si stihnul říct "To to pěkně začíná, aspoň že já se zvednul", když v tom nakednou letadlo křup, a já se poroučel taky k zemi.
Z Ediho pak vylezlo, že díky testování nových tajných proudových projektů našeho rudého letectva si spletl ovládací prvky podvozku a místo jeho zatažení odhodil. Něco jiného. Bouchacího. Čehož účinky jsem pocítil i já
Ale pak už to byl celkem pohodový vycházkový let - vedl nás Cibul a kupodivu nebylo žádné "Tak se musím přiznat, že nevím kde sme...", naopak to vypadalo, že jsme byli vždy tam, kde sme měli být.
Po tom, co jsme se konečně zformovali s dvojkou z druhého letiště (my letěli rovně a rychle, oni zase pomalu a stoupali.. ), jsme odevzdaně natočili přídě našich vzdušných korábů a vydali se na cíl.
V oblasti někde u cíle jsem zničil dvě osobní auta. Jak jsme se ale později dozvěděli z hlášení rozvědky, jednalo se o generála Heuschnupfenera a jeho pobočníka, což jak sami jistě víte, byla velice důležitá postava v řadách SS...
Let domů pak probíhal také celkem klidně, jen Cibul měl nějaký divný level stabilizátor a pořád mi lítal nahoru a dolu
Trošku problémem se začalo jeviti mé usínání za kniplem, kdy jsem se občas probudil v kolizním kurzu vůči svému veliteli (ale to mu neříkejte, on už by s náma pak nikdá nechtěl letět ). Proto jsem pak ocenil hlášku - "Vidím naše letiště". I kdyby naše nebylo, přistál bych na něm.
Ale skutekně bylo naše
Dokonce tam na nás jeho osazenstvo čekalo. I ti v řídící věži. Nebo se jim tam aspoň svítilo (možná jen uklízečka, svědomitě drhnoucí panel s čudlíkem Nuclear War )
Při přistání jsem se dokonale probudil. Proto jsem si také po dosednutí všiml křečka, kterak přebíhal dráhu, a ve snaze se mu vyhnout zatáhl za ruční brzdu a šel do smyku a následně na čumák.
Závažné újmy se ale letadlu nedostalo a mechanici z radosti nad návratem celého našeho zvěna poškozené vrtule vyměnili během rekordně krátké doby.
Na jejich dotaz, kdy zas poletím na cíl, jsem jen odpovídal "chrr, chrr... "
Mungo, Modrá 2:
Po kontrole výzbroje a paliva, ochudobnení o 1 člena sme čakali na povel k vyrollovaniu. Ten dlho neprichádzal, tak sme vyšli pred hangár sa pozrieť, čo sa deje. Vonku bol menší chaos, pokrikovanie a nadávky - ako sme sa dozvedeli, niekoľlko našich kolegov sa snažilo s predstihom získať Zlatú hviezdu dôkazom, že Betty je v skutočnosti vynikajúci hydroplán. Keď ich konečne poslali schladiť hormóny ďalej na západ, prišiel očakávaný povel. Ako rodilí suchozemci sme to poctivo odšoférovali zo stojánok a sformovali sa nad letiskom. Gastowski nabral kurz a začali sme stúpať k bodu 1.
Let prebiehal vcelku pokojne, až na moje poletovanie vo formácií. Nakoniec som sa s mašinou zžil a po obrate k 2-ke to už išlo lepšie. Správne sme sa dostali nad poloostrov a nabrali kurz na útok. Tu začalo mierne trápenie, nakoľko oblačnosť sťažovala orientáciu. Po chvíli letu sa mi podarilo v zameriavači identifikovať 2 mosty, ktoré som mal zvolené za orientačný bod a James tiež zjavne našiel svoju polohu. Trochu sme sa rozdelili, takže som bombardoval samostatne a Gastowski s Mrazikom vo dvojici. Moje bomby dopadli na okraj priemyselnej zóny, ale stačili zapáliť nádrže a tie odpálili preplnenú železničnú stanicu. Bomby kolegov zasiahli juh zóny, šíriac skazu všade naokolo.
To nás už začal ozobávať flak, ta sme rýchle mizli. Žiaľ Mrazíkovi zasiahli nádrž a ťahal za sebou stopu dymu. Po krátkej debate, keďže sa predpokladal flak nad záložným cieľom, sme sa rozhodli nastúpať na 5000m - čo sa ukázalo ako prezieravý nápad, nakoľko za nami letiace roje práve na tomto mieste utrpeli najťažšie straty.
Bohužiaľ, Mrazíkova Betty spotrebovala všetku šťavu ešte v nepriateľskej zóne, ale on to vzal hrdinsky a rozhodol sa doplachtiť do zajatia s vidinou výmeny Marfuše za krásnu Fräulein a chuťou na Würzburger Silvaner. Od trpkého poznania, že od okamihu, keď bude Heidi Klum ozaj krásna ho delí ešte 50 rokov ho uchránil len fakt, že vysal nádrž do mínusu a vzniknutá antihmota po stretnutí s hmotou sa zachovala presne podľa scenára Star treku.
Zapili sme žiaľ nad padlým kamarátom a pokračovali domov. Gastowskwho neomylný navigačný inštinkt nás viedol vpred a hneď za frontom nasadil kurz 60 stupňov k moru (doteraz sa z toho spamätávam - fungovalo to). Leteli sme po absolútne dokonalej dráhe až k letisku, kde sme nasadili na pristátie. Bol som trochu dlhý, takže som očakával, že si konečne uplatním ten preukaz na prímorskú rekreáciu, čo som pred 5-imi rokmi vyfasoval v kolchoze spolu s odznakom "Stachanovca - podstieľača". Osud však rozhodol inak, brzdy zabrali, tak som to otočil na stojánku a sledoval trápenie kolegov pri dosadaní.
Celý let zakončilo nádherné pristátie Čutoru, ktorý ohlasoval číslo večera slovami "letím na jeden motor, neviem ako pristanem". Po zastavení nasledovala víťazná pirueta jazdca rallye spojená so slovami "Tir3pro za koňa". Keďže zaryto tvrdil, že volský záprah zrekvírovaný miestnemu mužíkovi sa od jeho pôvodnej požiadavky líši hneď v dvoch zásadných bodoch, sľúbenú odmenu od neho nevymámil ani náš političeskij rukavaditeľ. Tak sme to ešte raz spláchli vodkou a šli do hajan.
Poďakovanie:
Entymu a spol. za skvelý večer.
Kolegom z roja, špeciálne Gastowskemu a jeho inštinktu divej husi.
Upravil/a Mungo dne 18-12-2005 14:18
Všechno by se dalo označit heslem "Plán je od toho, aby se nedodržel". Pár letadel z naší letky se muselo přesunout na ostrov západně, protože tam byli méně opílí mechanici. I já jsem se s tímto problémem setkal osobně. Při motorových zkouškách mého bombardéru špatně zašpalkovali a utopili ho na pobřeží. Byl mi proto přidělen jiný, který se právě vrátil z generální opravy.
Jednalo se o mou první akci, kdy jsem byl pověřen velením roji. Byl jsem potěšen, ale zároveň překvapen, protože pod mé velení spadaly zkušenější posádky. Příprava na tuto akci byla slušná. Mungo velice pečlivě trénoval a cvičil svou posádku. Mrazík měl již hodně zkušenou osádku a tak jen rozdával rozkazy. Paegas ovšem až příliš spoléhal na svou posádku, což se mi moc nelíbilo. Hřebíček do své rakve přibil během odpoledne před akcí, kdy spolu s mechaniky popíjel až do stavu, kdy nebyl schopen stát. Vymlouval se, že v letadle sedí a bude to vpohodě, ale v tomto stavu prostě za knipl nemohl. Tak jsme byli nuceni letět ve třech.
Pečlivě jsem se připravoval na akci, hlavně z navigace jsem měl strach, proto jsem si rozkresloval trasu a propočítával doby a vrýval do paměti orientační body.
Konečně byl večer a šli jsme do akce. Měli jsme letět ve formaci všechny 4 roje. Plán nebyl dodržen a bylo nám řečeno, že máme letět tak, jak umíme. Pozemní personál nám zase špatně přichystal letadla, tak jsem jako velitel musel startovat poslední. Mungo s Mrazíkem provedli otočku nad letištěm a seřadili se. Já jsem měl menší ztrátu, tak jsem jim řekl ať ještě dotočí zatáčku a vydají se směrem na první otočný bod. Po pár minutách jsem se zařadil na pozici velitele a šli jsme už podle plánu. Při přeletu nad západním letištěm jsme viděli jeden z rojů, který odtud startoval, ale letěli podivným kursem, tak jsme si jich nevšímali a letěli dál. První navigační bod jsme málem uspěchali na dřívějším ostrově, ale pohled na hodinky nám řekl, že ještě máme čas 4minuty. Nad otočným bodem jsme už měli 4000m a já jsem letěl jenom na stabilizátor. Mungo s Mrazíkem s drobnými opravami také. Formace byla výborná, za což oba zasluhují pochvalu před natočenou V3S (nebo spíš Zylem). Tady jsme zjistili, že jsme první roj, ikdyž jsme se domnívali, že už někdo před námi letí. Kursy dané plánovači trasy byly naprosto výtečné (dík Enty) a druhý navigační bod jsme trefili naprosto přesně. Začali jsme točit nad cíl a seřizovali nordeny. Navigační bod 2 mosty, jak Mungo výtečně zaznamenal byl před námi, ale nějak jsem nemohl najít cíl. Částečně kvůli oblačnosti, částečně kvůli nemožnosti se zorientovat v danou dobu v mapě. Nakonec Mungo ohlásil cíl pár stupňů vlevo od nás. Ve vteřině jsme byli na správném kurzu. Můj bombometčík Sergej (přezdívaný "sokolí oko" zacílil na první budovu cíle, aby bombardéry za mnou trefily budovy další. Odhoz bomb přesně na cíl. Mrazík házel podle mě, ale trošku popletl tlačítka, tak odhazoval pozděj, než chtěl, ale včas na to, aby trefil vzdálenější budovy. Mungo důvěřoval svému bombometčíkovi a házel podle sebe a trefil cíl také na výtečnou. Flak střílel celkem slušně, ale mě všechno míjelo. Mrazík měl už méně štěstí a začal mu kouřit levý motor. Po nabrání kurzu 90° jsme se rozhodli nastoupat do 5000m, aby nás neotravoval flak a aby měl Mrazík případně možnost dále klesat, kdyby mu došlo palivo. To však z něj neucházelo. Zachvíli ale začal hořet, tak byl nucen hasit střemhlavým letem. Podařilo se, tak se vracel do formace, zachvíli mu došlo palivo, tak klesal a hledal místo pro nouzák. Ještě se mě ptal na polohu. Podle času jsem zjistil, že budem pár set metrů, nebo pár kilometrů východně od záložního cíle, což nebyla dobrá zpráva. Flak ale po něm nešil, takže to bylo vpořádku. Kolem byly samé lesy, tak oznámil, že skáče. To byla poslední věta kterou jsme od něj slyšeli. Uviděli jsme pár osob, které vyskočily, ale prakticky okamžitě se ozval výbuch a trosky letounu padaly k zemi. Myslím, že nikdo nepřežil. Típli jsme s Mungem slzu a letěli dál dle původního plánu. Město Lyhvi-ahtme se mělo objevit po naší pravé straně, ale bylo na straně levé. Rozhodl jsem se udělat opravu kurzu. Při přeletu nad letištěm v Lyhvi-ahtme jsme nabrali kurz 61°, který jsem tipnul rychle z mapy, což se ukázalo, jako tip správný a přesně jsme trefili otočný bod 4. Dál jsme letěli přesně podle daných kurzů a bezpečně se dostali nad letiště, udělali jeden levý okruh nad letištěm a bezpečně přistáli. Po návratu jsme ještě čekali na stojánce, protože další roje už byly kousek od ostrova. Zelený roj provedl nádherné přistání ve formaci. Ale drama celé operace se teprve blížilo. Čutora hlásil problémy s letounem. Doprovázen stíhačem v I-153, letem na 1 motor a unikáním paliva se blížil k letišti. Okamžitý poplach na letišti. Hasiči a ambulance se sjížděly na konce dráhy. Přistání se podařilo na výbornou a Čutora jen tak mezi řečí oznámil:"Prosím jedno koňské spřežení, potřebuju odtáhnout"
A tak jsme zašli za našimi mechaniky, jestli ještě nemají něco "na zub" a pili a pili a jestli se neotrávili alkoholem, tak tam pijí dodnes. Tak a to je milé děti konec pohádky o chrabrých bohatýrech
Track mám (Celý od startu až po přistání Čutory a Mrazíka) a nahraju ho na zdejší FTP do složky gastowski
Během večera ještě hodím odkaz na stránky s pár obrázkama z akce.
Po nekonečných minutách, způsobených problémy při stratu ostatních posádek, se náš roj konečně dočkal. V pohodě jsem naroloval na začátek dráhy a čekal na ostatní. První to vzal rovnou a nečekal, pak sebou ale práskl na zem, naštěstí přežil a povedlo se mu dostat se i s ostatními zpět na letiště. Třetí naroloval ke dráze a já se rozhodl startovat. Bohužel při rozjezdu jsme trefili ležícího, vožralýho mechanika a urazili o něho podvozek a zůstali sedět na ploše. Jelikož ten ….. přežil nakopal jsem mu zadek a poslal ho se vykoupat (snad to přežil). Pak jsem vyhodil z letadla posádku, která chtěla zrovna rolovat. Měli smůlu a tak to šli zapít vodkou. Věži jsem nahlásil změnu posádku a řekl, že startuji přímo z pojížděčky a jestli se jim to nelíbí, tak ať mě zkusí zastřelit.
Po startu se náš roj dal do kupy. Před prvním otočným bodem, jsme našli ostatní letadla a letěli s nimi. Na druhém otočném bodě můj navigátor byl již ta nalitý, že stanovil kurz podle skupiny před námi, protože na mapu již neviděl. Jelikož jsme již měli dle propočtů bombardovat, chtěl jsem po navigátorovi kontrolu, ale ten již nebyl schopen ničeho. Měl jsem chuť ho shodit dolů bez padáku. No, měl štěstí. Navigaci jsem provedl sám a zjistil jsem, že jsme úplně v prd…. Po chvilce jsem našel naši polohu a nevedl nás na cíl. Bohužel jsme byli moc mimo a tak jsme opakovali. To jsme již byli přesně, ale odhazovali na poslední chvíli, jelikož bombometčíkovi se do práce začal motat právě probuzený navigátor. Já ho snad zastřelím. Po odhozu jsme ztratili kontakt se žlutou3. Bohužel výbuchy bomb nebyli pozorovány.
Nasadili jsme kurz domů a v pohodě letěli dle stanovených otočných bodů. Letadlo letělo v poho, přestože pár zásahů od flaků schytalo. Jen tak mimochodem bombometčík prohlásil, že motory běží nějak divně a jestli prý jsem přepnul kompresory. Drzoun jeden. (Samozřejmě že ne)
Žlutá3 hlásila sednutí bez klapek na záložním letišti. V rádiu jsme zaslechli potíže červené1. My byli v pohodě. Při přiblížení k domovskému letišti jsme rádiem zjistili, že můžeme sedat, jelikož červené1 to bude chvilku trvat. Sedáme společně se žlutou2.
Můj krám, no můj ne, ten zůstal na letišti, se začal chovat, jak splašená koza. Nejen že poskakoval, ale byl i lehce mimo přistávací dráhu. Na poslední chvíli se mi povedlo letadlo zkrotit a sedal jsem. Při sednutí se mi povedlo zničit vrtuli na levém motoru a tak jsem zůstal sedět na pojížděčce. Málem jsem při tom manévru sejmul dva bombery, který sedli před námi. Po zastavení, jsem letadlo nechal na ploše a šel to vše utopit vodkou.
IL-2 Sturmovik™, Cliffs of Dover™, Pacific Fighters™ are trademarks or registered trademarks of 1C EUROPE, 1C-Multimedia, 1C ONLINE GAMES.
Other marks used herein are those of their respective owners.
)
