Komunistický režim vyhlásil slovně tzv. třídní boj.
Děkuji. A teď: Kolik lidí zabili oni "hrdinové", než byl onen třídní boj vyhlášen?
Když mě quotuješ, quotuj celý příspěvek, vytrháváš věci z kontextu.
V letech 51-53, kdy Mašíni prováděli svoji odbojovu činnost, byla širokému obyvatelstvu podstata komunistického režimu známa.
A mimochodem, Ctirad Mašín byl uvězněn v Jáchymově za pokus o opuštění republiky, tak fakt netuším, jak může někdo napsat, že v té době se nevědělo co jsou bolševici zač. To je buď úmysl fabulovat, nebo úplná neznalost.
[img]http://forum.il2sturmovik.com/public/style_extra/team_icons/founder_gold_en.png[/img] is not a valid Image.
A tady máte něco o Václavu Švédovi. Zajímavé počtení.
Zabitý idol Václav Švéda
Jáchym Topol
Lidé, o kterých bude řeč, jsou hrdinové. A jejich příběh jako by sepsal zkušený autor bestsellerů: láska a odvaha, boj dobra se zlem, násilí, krev a nakonec i krutá smrt. Jako v akčním trháku. Život rodiny Václava Švédy ale žádným filmem není. Všechno to začalo v moravské vsi Pivín.
Podzimní odpoledne ve vesnici na Hané. Muž v montérkách stojí na dvorku před menší halou, odkud se ozývá bušení kladiv a jekot frézy. Tenhle statný chlap s jasnýma očima a delšími světlými vlasy je jediným šéfem podniku „Zámečnictví Švéda“. Že mu táhne šedesátka, by nikdo nehádal. Mimo syny, taky kováře a zámečníky, má ještě dceru. S železem se rve od šestnácti, kdy šel z rodného domu do učení. Po desítkách let v Hanáckých železárnách se osamostatnil.
Zní to strašně, ale tehdy po roce 1989 přišlo Radslavu Švédovi těch 100 000, které dostal jako odškodnění za popraveného tátu, na rozjezd podniku vhod. Jeho otce Václava totiž komunisti odsoudili a kat mu strhl vaz.
A ještě trochu strašněji snad zní, že za matku Ludmilu, která si odseděla 10 let a v roce 1991 umřela, dostal Švéda a jeho sestra ještě víc, celých 280 000. „To víte, že lidi i záviděli,“ říká Radslavova sestra Lída.
A také nepochybuje, že se v kraji najdou lidé, které prosperující firma, zaštítěná jménem popraveného protikomunistického odbojáře, hněte. „Je to kvůli tomu zabíjení,“ uvažuje Lída. Václav Švéda totiž patřil ke skupině bratří Mašínů. A že tihle odbojáři mají na pažbě pár zářezů za mrtvé policajty a milicionáře u nás i v sousedním Německu, je notoricky známý fakt. Mašínovská skupina opravdu bojovala, a to je pro spoustu lidí dosud nestravitelné sousto. Pro poslední generaci Švédů, Radslavovy syny Viktora a Radka, je ale vědomí, že v Čechách byli muži, kteří vzdorovali komunistům se zbraní v ruce, normální. „Měl odvahu jak málokdo,“ říká o svém dědovi starší Radek s pýchou, které se nelze divit. Za svůj třicetiletý život stihl Václav Švéda odboj proti nacistům, tři roky jejich věznění a pak pětiletou válku o svobodu s bolševiky. Při závěrečném odchodu na Západ ale zůstal ležet zraněný na té špatné straně železné opony. Tam ho taky sebrali. A s dalším odbojářem, Zbyňkem Janatou, posléze v Čechách popravili.
Příběh, který se nevytratil
Pivín je vesnice, kterou lze projít za deset minut. Jsou tu asi dvě stovky domů, zelená náves s kostelíkem a za vsí hřbitov. Kolem se táhnou pole. Je tu klid. Auto projede párkrát za den. Hospody tu mají tři. Ke Čvachtům chodí rád i Jiří Vrba, vrstevník a od dětství kamarád Radslava Švédy. Jeho otec Karel Vrba byl v padesátých letech coby kulak zavřený. „Ani jeden jsme neměli tátu doma, a tak jsme si často hráli spolu. Ten můj se ale brzo vrátil. To už jsme byli kamarádi.“ Karel Vrba je principál místního ochotnického spolku. Pár desítek lidí pořádá tancovačky, průvody maškar, vynášení smrtky a vůbec v Pivíně udržuje staré zvyky. „Ale teď na podzim se tu hlavně pálí ta nejlepší slivovice,“ vychloubá se starosta Jan Vrána. Když slyší otázku, zda lidé vědí, kdo byl Václav Švéda a zda znají jeho příběh, řekne, že není místní. A chlapík, který sedí za hospodským stolem v mysliveckém, se v té chvíli obezřetně, jakoby ze zvyku, ohlédne přes rameno. „To tu znají všichni,“ řekne. „To se nevytratilo.“ A má pravdu. Odveta, kterou odbojné rodině Švédů připravil vítězný režim, se hned tak z paměti vymazat nedá.
Šedivý domek
Rodinný dům Švédů se od těch ostatních ničím neodlišuje, stojí pěkně v řadě kolem státní silnice. Šedivý, dvoupatrový, nijak vznosný baráček. Do dveří tohoto domu se dobývalo gestapo i StB. Tady bydlel Václav Švéda, jeho rodiče, dva mladší bratři, žena a děti.
„Přišla jsem domů a bylo tam ticho,“ vzpomíná na jeden podzimní den v padesátých letech Václavova dcera Lída. Bylo jí sedm a chodila do 1. třídy. „U nás bylo pořád živo, chodily návštěvy, nikdy jsme nebyli sami. Teď nebyla doma máma ani stařeček, ani nikdo ze strýčků. Všechny odvezli. Čtyřletý brácha ležel v kuchyni na zemi a brečel. Stařenka seděla u stolu a koukala před sebe.“
Příštích deset let žily obě děti pouze s babičkou Hedvikou Švédovou. Jejímu zatčenému muži Františkovi bylo právě šestašedesát let. Starý legionář s bolševiky bojoval v Rusku, a když se po letech vrátil do Čech, „věděl o nich všechno“. Vliv Františka Švédy, stejně jako památka jednoho z nejslavnějších protinacistických bojovníků generála Mašína stály nepochybně u hluboce zakořeněného vzdoru jeho synů a přátel proti komunistické totalitě. Však to také starému pánovi u soudu spočítali. Dostal osmnáct let. Celý trest si neodseděl, počátkem šedesátých let ho jako nemocného starce pustili umřít domů.
Na zátah z podzimu 1953 si dobře pamatuje nejbližší soused a přítel obou dětí, řezník Jaromír Hložek: „Když tady Vaška Švédu hledali gestapáci, nechali auto za vesnicí a skoro se plížili. To estébé zas dělala divadlo! Přijeli tatraplány, mávali samopaly, děsili lidi. Po tom zatýkání se každý bál vystrčit nos.“
Zatýkání, soud a urny
K velkému „mašínovskému“ zatýkání v Pivíně a okolí – ale také v Praze, Poděbradech, Karlových Varech, Kolíně a Lošanech – došlo koncem listopadu 1953. Zhruba měsíc předtím byli poprvé vyslechnuti Janata i Švéda, chycení v Německu. Mašínovský badatel Jan Němeček z Historického ústavu AV ČR podle německých materiálů uvádí drastické detaily. Švéda byl zatčen raněný a stále krvácející a ještě téhož dne vyslýchán. „Výslech trval celou noc. V poledne pak následoval další výslech, který trval až do večera.“ Posléze byli Švéda i s Janatou vydáni do Československa.
V monstrprocesu, který se konal v lednu 1955, bylo Nejvyšším soudem v Praze odsouzeno celkem sedmnáct lidí a byly vyneseny tři rozsudky smrti. Režim nechtěl přiznat, že nad ním zvítězila parta ozbrojených kluků, z nichž se pravidelně holili jenom dva, a tak vytvořil „duchovního vůdce“ skupiny – Ctibora Nováka, strýce bratří Mašínů. Mimo něj byli k smrti odsouzeni Zbyněk Janata a Václav Švéda, obvinění ze sabotáží, loupeží, vražd, žhářství. Tresty byly pro výstrahu zveřejněny v rozhlase i tisku, stejně jako za německé okupace. Urny s popelem pozůstalých nebyly vydány rodinám, ale zničeny. To aby se z hrobů nemohla stát poutní místa odporu.
Stejně tak si dali komunisté záležet na tom, aby odstrašujícím příkladem působil i osud rodin vzbouřenců. Rok po procesu zemřela v kriminále matka bratří Mašínů Zdena. Režim ji pohřbil tajně do neoznačeného hromadného hrobu svých politických oponentů na hřbitově v pražských Ďáblicích. Matka tří odsouzených bratrů Švédových, Ludmila, dostala stejně jako už zmíněný „stařeček“ Švéda osmnáct let. Zbrojíř skupiny Vladimír Hradec, jeho otec, matka i bratr strávili všichni ve věznicích přes deset let. Komunisti se odbojné rodiny pokusili vytrhat z kořenů a zničit.
To bude dobrý…
Vratislav Švéda, mladší bratr popraveného Václava, do Pivína pořád často jezdí. Za přáteli a příbuznými, kteří mu zbyli. S manželkou ale bydlí v Havířově. Podle všech měřítek je to tvrdý chlap. Jeho život poznamenal odboj, jedenáct let kriminálu, roky havířiny v dolech. Bystrý sedmdesátník o své osobní historii mluví laskavě a klidně a zájemce o bratrův osud vítá. Malý panelákový byt je přecpaný knihami, jsou tu desítky bonsají. Vratislav Švéda se nejvíce zajímá o literaturu a květiny, je ale také předsedou odbočky Konfederace politických vězňů v Karviné.
Bratra Václava viděl naposledy po vynesení rozsudku smrti v roce 1955. Chvíli spolu stáli na chodbě soudu. „Ptám se: ,Vašku, co bude?‘ ,Bráško, neboj se, to bude dobrý!‘ odpověděl. Ale on mě jen tak konejšil,“ vzpomíná Vratislav. „V květnu ho popravili.“
Vratislav byl odsouzen, protože na bratrovu žádost ukryl pušky a pistole. Účast na ozbrojeném odporu proti komunistům, se kterou se nijak neskrýval, mu získala respekt mezi spoluvězni i bachaři a zřejmě i vnitřní jistotu nutnou k přežití. „Já na rozdíl od spousty lidí věděl, za co mě zavřeli,“ naráží Vratislav na tehdejší běžnou praxi zcela vykonstruovaných procesů.
Vratislav byl společně s ostatními zatčen poté, kdy Janatovi se Švédou začalo výslechové martyrium. Při výsleších v 50. letech bylo mučení či podávání drog běžnou záležitostí. Historik Jan Němeček sdílí i s jinými badateli názor, že „zatýkání bylo připravováno na základě výpovědí Janaty a Švédy“. Vratislav Švéda si ale myslí svoje: „Vašek byl tvrdej a nikdy by nikoho z rodiny neudal. Ani kdyby ho trápili.“ Podle Vratislava také policajti věděli víc, než by jim Václav mohl prozradit.
Zbraně ukryl těsně předtím, než členové skupiny utekli ze země, a Václav nevěděl kam. Jinak se Vratislav na akcích nepodílel, i když prý o všem od bratra věděl. „Šli jsme si s bráchou promluvit třeba na dvůr, zatímco ženský vařily nebo tak. Oba jsme byli ženáči. Asi si se mnou rozuměl víc než s těma mladejma klukama.“ Když Vratislava sebrali, bylo mu 24 let. Měl tříletou dcerku a druhá byla na cestě. Během posledního roku jeho uvěznění se s ním žena rozvedla a odstěhovala se. Nechtěla, aby se s nimi stýkal. Vždyť cejch politického vězně by „kazil holkám život“. Vratislav nenaléhal. Proto své děti uviděl znovu až za čtyřicet let.
Někdo se díval
Den, kdy ukrýval zbraně, považuje Vratislav za klíčový. Je přesvědčen, že ho někdo sledoval. Pistole a pušky zakopal na poli blízko Pivína. A měl neodbytný pocit, že ho někdo pozoruje. Dodnes nepochybuje. „Ale už jsem se nemohl vrátit,“ říká. „Dodělal jsem tu práci a zbraně tam nechal.“
25. listopadu 1953 přišel za Vratislavem tajemník Národního výboru v Pivíně a požádal ho, ať s ním kvůli prkotině – záznam v katastru – zajde na úřad. Vratislav ležel s horečkou, ale na zdvořilou žádost kývl a šel. Hned u dveří se na něj vrhli tajní a zkroutili mu ruce, „až se bolestí pomočil“, jak říká. A pak mu řekli, že jedou na pole pro zbraně. „Věděli kam. Tak jsme jeli,“ dodává. Jeho otce, matku, bratra Zdeňka a další ze skupiny pozavírali o hodinku později.
Vratislav je dnes snad jediný z protikomunistického odboje, kdo si dovolí činnost legendární skupiny kritizovat z ryze věcných důvodů. „Na cestu nebyli vůbec vybaveni. Neměli jídlo a pak kvůli němu museli riskovat. Pořádně se neoblíkli a to je stálo spoustu sil. Žádné léky, obvazy, nic, co by pomohlo zraněným. Neměli dost munice…“ vypočítává Vratislav podle něj školácké chyby mladých bojovníků. „Ale mě se to dobře kritizuje. Měl jsem přece spoustu času si to promyslet,“ usmívá se.
Zásadní výhradu má proti přípravě „Akce stohy“, poslední sabotáži, kterou skupina v Čechách vykonala a na které měl lví podíl právě jeho bratr, Václav Švéda. Vratislav vzpomíná, že když do tichého Pivína, „kde za den párkrát projelo kolo“, dorazil Radek Mašín na silné Jawě 500, vzbudilo to velkou pozornost. Ves byla kvůli nevídanému stroji, který tehdy vlastnila jen policie, vzhůru nohama a sousedi si chodili Jawu a samozřejmě i jejího řidiče prohlížet. „Jasně, že mezi nimi byli špiclové,“ říká Vratislav. „Byli tehdy všude.“ A ráno po noci, ve které zapálili 17 stohů slámy a Radek postřelil pomocníka SNB, na burácející motorce zase Pivín opustil.
„Tuším, kdo nás tehdy udal. Ale nemám důkazy, tak neřeknu jména. Ze vsi už se dávno odstěhovali,“ říká Vratislav. O popraveném bratrovi mluví s úctou. „On byl můj vzor,“ říká. Podle vlastních slov o své někdejší volbě – přidat se k odboji – nikdy nezapochyboval. „Třídní boj vyhlásili komunisti. Když boj, tak boj. Věděli jsme, že riskujeme. A oběti byly na obou stranách. Celý život jsem považoval to, co brácha dělal, za správné.“
Kterépak to bylo?
Kousek od Pivína je obec Mořice. Okolo stejná hanácká rovina. Pole se táhnou až k obzoru. Kukuřicí sviští vítr. Hned za vsí u silnice na Kroměříž je v poli mostek a pod ním teče potok – právě do něj v zářijové noci, kdy stohy vzplály, odhodili Radek Mašín a Václav Švéda zápalnice, které nestačili použít. Aut tu jezdí málo, občas projede cyklista. Dost možná, že stejně to tu vypadalo i před dvaapadesáti lety.
Paní Marii Šrámkové bylo tehdy dvacet. Přes mostek tu na kole jezdí desítky let. Na dotaz, zda pamatuje hořící stohy, okamžitě zastaví a sesedne z kola. „Stáli jsme na návsi. Noc byla ohni rozzářená. Bylo jasné, že to je sabotáž a že požáry uškodí JZD. Lidi se modlili, aby nikoho nechytli. Já byla sokolka a naši vedoucí zavřeli na patnáct let. My jsme komunisty nenáviděli.“ Paní Šrámková dodnes bydlí v Dlouhé Vsi, což je nedaleko. Jméno Švéda nezná a na dotaz, zda pamatuje atmosféru velkého zatýkání v padesátých letech, řekne: „A kterého? Tady se tehdy zatýkalo pořád.“
Pan Vladimír Mašek, kterému je letos sedmdesát sedm, přes mostek na kole projíždí chvilku po paní Šrámkové. „Mašíni? Pivínskej Švéda? Škůdci a dobrodruzi! Spálili slámu! Uškodili lidem a zvířatům, nebyla podestýlka pro dobytek, chybělo krmivo… a pak komunisti slámu dovezli odjinud a lidi jim ještě museli děkovat!“ Pan Mašek je stejně jako sokolka před ním rodák z okolí. Nějakou dobu byl v družstvu, pak na dráze a „tak všelijak“. Komunisty nikdy nemiloval. Odpor proti nim mu ale připadal nemožný. Odbojáři pro něj byli „kluci, co si hráli s pistolkami a včas zdrhli“. Na otázku, zda byly sabotáže proti komunistům nesmyslné, jen pohrdlivě mávne rukou a šlápne do pedálů.
Život a doba Václava Švédy
Jaký byl Václav Švéda? Stejně jako ostatní členové skupiny dospíval za války, kdy nebezpečí, smrt a zbraně byly součástí každodenního života. Přesněji řečeno součástí života těch, kteří se odvážili vzepřít nacistickým okupantům. A Václav Švéda byl jedním z nich. Vratislav si stále pamatuje na jeden důležitý noční rozhovor. Osmnáctiletý Václav tehdy svému o šest let mladšímu bráchovi svěřil, že se rozhodl prchnout z protektorátu k anglické armádě, a nakázal mu, aby se za jeho nepřítomnosti „doma o vše postaral“. Na hranicích ale Václava chytili a putoval do proslavené mučírny gestapa v brněnských Kounicových kolejích. Podařilo se mu prchnout z budovy soudu. Otevřel okno v pátém patře, po úzké římse přelezl do sousední budovy a unikl. Tentokrát se dostal až do Švýcarska, ale neutrálové ho vydali nacistům. Dostal návrh na trest smrti a tři roky strávil ve věznici v Marienburgu. Vratislav vzpomíná na jeho poválečný návrat: „Strašně zhubnul, sotva šel, ale jako válečnou kořist si nesl pistoli a boxerské rukavice.“
V červnu 1946 se oženil se svou dávnou láskou Ludmilou Kasparidesovou, příbuznou Mašínů. Po svatbě se přistěhoval na její statek do Lošan u Kolína, který se statkem Mašínů sousedil. S nedůvěrou a pak s odporem sledoval, jak se komunisté všude derou k moci a vyřizují si účty s politickými odpůrci. Vstoupit s nimi do boje považoval za samozřejmé. Takto odhodlaných bojovníků sdružených v odbojových skupinách bylo tenkrát na přelomu čtyřicátých a padesátých let v Čechách víc.
Podle historika Petra Blažka z Ústavu soudobých dějin bylo ale zcela mimořádné, že se do mašínovské skupiny policii nepodařilo nasadit volavku – udavače, který by vše vyzradil. Díky soudržnosti členů skupiny, jejich mládí, a tedy „nepopsanosti“, a včasnému úniku neskončili všichni její členové na popravišti či v táborech. A svůj přesun za hranice za útěk ani nepovažovali. Chtěli se brzy vrátit, a to nejlépe jako vojáci osvobozovací armády. Měli v živé paměti československé vlastence, kteří v uniformách cizích armád bojovali proti nacistům.
Podle vyprávění Ctirada a Josefa Mašínových, zachyceného Otou Rambouskem i Janem Novákem, byl Václav Švéda od počátku pilířem celé party, společně s bratry kradl zbraně, přepadl auto s penězi, vloupal se do dolu, kde ukořistili metrák výbušniny… „Lezli jsme po žebřících tak osmdesát metrů do podzemí,“ vzpomíná Vladimír Hradec ve svém malém bytě na sídlišti v Mělníku. „Vyrazili jsme dveře skladu a rvali se zpátky s bednami výbušnin. Já Švédu do té doby neznal. Můžu jen říct, že byl silnej a rychlej. Ale to my tehdy všichni,“ směje se drobný starý pán, který kvůli šedému zákalu nosí černé brýle. Za svou účast v odboji dostal dvacet let. Dnes je chrámovým varhaníkem.
V roce 1952 byl Václav Švéda stejně jako Mašínovi a tisíce dalších coby „statkář, buržuj a kulak“ ze svého domu vyhnán. S rodinou putoval tři sta kilometrů zpět do rodného Pivína, kde „ani neměli na čem spát“, jak si přestěhování či spíše vyprávění o něm pamatuje dcera Lída. Pak pracoval jako krmič prasat a dělník na pile, po čase vždy ale o práce jako „živel“ přišel. Do Pivína se na něj chodili vyptávat estébáci. Otravování a šikanování nebralo konce. V té době byl dávno zapojený do ilegální činnosti. K rodinné mytologii patří i noční rozhovor, který kdysi vyslechla malá Lída. „Nechej toho, Vašku, máš rodinu,“ měla říci její maminka. Tatínek prý odpověděl: „Už toho nemůžu nechat. Jsem v tom až po uši.“
Spojka Paumer žasne
Další z mašínovské skupiny, Milan Paumer, znal Václava Švédu všehovšudy pět měsíců. Úkoly ve skupině totiž rozděloval Ctirad Mašín a konspirativně dbal, aby se odbojáři mezi sebou, pokud to nebylo nutné, neznali. Švéda se neúčastnil přepadení četnických stanic v Čelákovicích a Chlumci nad Cidlinou, kde byli zabiti dva esenbáci. V obou případech Mašíni povolali spolehlivého Paumera a jednou Janatu. „Byli jsme jak vojáci. Když Mašíni řekli, šli jsme do toho,“ říká Paumer, který se nakonec po boku obou bratrů prostřílel až do západního Berlína. Dodnes vzpomíná na večer, kdy ho téměř o deset let starší Švéda šokoval. „Probírali jsme s Vaškem akce. Tehdy jsme chtěli vyhodit do povětří uranový vlak, udělat atentát na prezidenta, postřílet autobus esenbáků, měli jsme prostě spoustu plánů,“ směje se bělovlasý Paumer. Pak ale zvážní. „Vezl jsem Vaška na motorce domů. Byl už večer, když jsme dorazili k jejich stavení. Dveře otevřela krásná mladá paní. Radka nesla a Lidku vedla za ruku. Teprve když jim Vašek všem dal pusu, tak mi došlo, že jsou jeho. Pak jsme se loučili a já mu říkám: ,Vašku, kurva, ty máš děti? Tak co blbneš? Proč to děláš?‘ ,Ty vole, já to dělám právě proto, že mám děti,‘ povídal.“
Máma, která nemohla domů
Ta mladá paní, nad jejíž krásou odbojář Paumer užasl, Ludmila Švédová, se do Pivína vrátila po deseti letech kriminálu v roce 1963. Mohla dělat jen uklizečku. Nastoupila ve fabrice v Prostějově. Bylo jí teprve čtyřicet. Ve vzduchu visel nápad, aby se vzali s Václavovým bratrem Zdeňkem, který se do Pivína také vrátil z basy. Zemřel ale na mozkový nádor. „Já byl tehdy v pubertě,“ vzpomíná na návrat uvězněné ženy Radslav Švéda. „A máma pro mě byla jak cizí. Odešel jsem z domu, do učení.“
A teď se muž, kterému komunistická soudní mašinérie vzala oba rodiče, odmlčí. O vztahu s matkou mluví strašně nerad. Z šedivého rodného domku, kde spolu kdysi žili a kam za jeho rodiči jezdili fízlové, se dávno odstěhoval. Teď má v Pivíně nejen zavedenou firmu, ale také velký vlastní dům.
Z dětství si nejvíce pamatuje na úmorné cestování. „Na návštěvy za mámou jsme mohli jednou za tři měsíce. Jezdili jsme ale taky za strejdou Vráťou, strejdou Zdeňkem a za stařečkem. Takže jsme do nějakého kriminálu jezdili skoro každý měsíc. Návštěva trvala hodinku, někdy jsme na ni čekali tři hodiny. Nevyspalí, vyhládlí, kolikrát nám byla zima. Ale naši aspoň viděli, že rostem. A my věděli, že naši jsou na světě.“
Na cesty do kriminálů a na zástupy příbuzných čekajících před vraty věznic vzpomíná i jeho sestra Lída. „Lidi spolu nemluvili, esenbáci byli nevrlí. Máma často plakala. A estébáci říkali, že máma stejně domů nechce. Že nechce za svými dětmi. To jsme nechápali, to bylo strašný.“ Estébáckou hru pochopila malá Lída až později: její matka se odmítla stát udavačkou výměnou za podmíněné propuštění, a zůstala tak v kriminále deset let. Propuštěna byla na amnestii.
Smrt v podzemí
„Nevěřil jsem, že tátu zabili,“ říká Radslav. „Prostě jsem si to v dětství odmítl připustit, myslel jsem si, že někde určitě je. Vždyť jsme mu pořád psali dopisy.“ Dětská přání vyjádřená v dopisech – „Tatínku můj, modlím se, aby ses nám zase vrátil, líbá a objímá tě Lidunka a Radoušek“ – zůstala nevyslyšena a Václav Švéda byl 2. května 1955 v Praze v pankrácké věznici popraven.
„Tehdy se popravovalo dvěma způsoby,“ vysvětluje historik Petr Blažek. „Časně ráno, když ještě věznice spala, provazem, anebo odpoledne na popravčím ,trhacím stole‘. Na stůl v podzemí věznice byl ležící odsouzenec za hlavu přivázán k jedné desce a tělem k druhé. Prudkým odtržením desek od sebe mu byl zlomen vaz.“ Václav Švéda podle záznamů pankráckého kata zemřel v 17.33.
Tátu zabili, mámu zavřeli, ves se postarala
„Každej měl ty děti rád. Nouzí nikdy netrpěly,“ zdůrazňuje nejbližší soused Švédů, Jaromír Hložek. Pan Hložek si sice matně pamatuje na jakási estébácká doporučení chovat se k dětem ostražitě jako k „potomkům nepřítele lidu“, ale ve vsi tohle nezabralo.
Radek vzpomíná, že k němu byli vesničané často o stupínek vlídnější než k ostatním klukům. Tu a tam dostal cukrlata, někdo ho pohladil po hlavičce, chlapi mu v hospodě koupili sodovku a tatranku, učitelé ochotně se vším pomohli… a „nikdy ho nikdo neodstrkoval“. Lída si zas pamatuje, že každý, kdo do školy přišel, se hned ptal: Která je Švédová? A ona si uvědomila, že jako dcera popraveného nepřítele lidu bude žít „pod drobnohledem“. Tehdy si řekla, že všechny naučí tomu, že „být Švédová znamená být nejlepší“. Brzy poté se jí kvůli oběšenému tatínkovi nějaký kluk posmíval. „Servali jsme se tak, že z nás crčela krev z obou,“ vzpomíná. Pak už se jí nesmáli. Vyhrávala školní soutěže, měla samé jedničky a byla uznávaná sportovkyně. „Nejradši jsem měla hokej.“ Studovat ji ovšem nenechali. „Ani to nešlo. Stařenka řekla, že brzo umře. A máma se měla vrátit až za deset let. Musela jsem se postarat o Radka i o sebe.“ V šestnácti tedy Lída nastoupila do fabriky jako dělnice. A zůstala v tkalcovně v Moravské Třebové přes čtyřicet let. Vdala se, má dvě dcery. A na dětství bez mámy a bez táty se snaží nevzpomínat ve zlém. „Lidi byli hodný,“ říká. Třídní učitelka jí ušila krásné šaty, někdo za ni zaplatil školní výlet… Peníze, které potřebovali na věčné cestování po věznicích, se vždy nějak sešly a „stařenka v kuchyni měla vždycky všeho dost“.
…ten, co vzal pistoli
Pivínský hřbitov je jako mnoho jiných na vršku za vsí. Obyčejný hřbitov u obyčejné moravské dědiny. Břízky a zakrslé houští. A všude kolem pole. Je všední den. Děti ve stráni pouští umělohmotné draky. A parta kluků opodál strašlivě túruje motorky. Návštěvník, který by si stěžoval na rušení venkovské idyly, by se ale se zlou potázal. Závody řvoucích „kozích dechů“ jsou totiž pivínskou pýchou. Kvůli exhibicím mladých jezdců se tu občas schází celé okolí. Prohlídka hřbitova se tedy koná v praskavých výbuších motorů. Role průvodce se ujímá Jaromír Hložek, zapálený pamětník starých časů. „Tehdy bylo dětí po zavřenejch v kraji víc,“ vykládá řezník, který Hedvice Švédové za ty dlouhé roky, podle svědectví místních, podstrčil přinejmenším pěkných pár metráků masa. „Sousedi si sirotky vzali k sobě, nikdo nešel do děcáku. Vždyť tu pozavírali spoustu lidí. Mašíny tu neznáme, ale koukněte třeba tady,“ ukazuje na jeden hrob. „Rolník František Janík, ten byl zavřenej i s bráchou. Tady zas leží důstojný pán Šoupal, ten seděl spoustu let. A Kája Vysloužil, ten byl dvanáct let na uranu. A za letáky zas zavřeli Vojtu Galíčka,“ vypočítává na prstech pan Hložek a vyjmenovává další svoje známé a kamarády. „V okolí byla spousta velkých sedláků, které chtěl režim zničit,“ vzpomíná na časy, kdy komunisti brali sedlákům majetek a hnali je do družstev. „V každý vesničce dva zlomili, jednoho zavřeli, a lidi teda do družstva vstoupili,“ říká statný osmdesátník. „Jedinej Vašek Švéda vzal pistoli a šel na ně. Tak ho zabili.“
Hrdinové
U pivínské hřbitovní zdi je prosklená vitrína. V ní jsou urny. I ta s nápisem Václav Švéda, s fotografií mladého elegána v obleku. U data úmrtí je nápis: Popraven. Syn Radslav vysvětluje: „Táta ale v urně není. Sebrali jsme s Lídou trochu hlíny z masového hrobu v Ďáblicích. Prý tam vysypali i popel popravených.“
Lída Zounarová, za svobodna Švédová, se o posledních dnech, které její otec strávil na svobodě, dozvěděla až po pádu železné opony. V roce 1990 ji s maminkou a bratrem Josef Mašín pozval do Vídně. Čekal je na nádraží a odvedl je do hotelu. Sedli si do lobby a Josef jim vyprávěl o společném útěku. Popisoval, jak se tehdy v padesátém třetím pět mladých mužů probíjelo Německem i jak se u Waldowa dostali pod palbu a do obklíčení. Právě tam byl Václav Švéda těžce zraněn. Kulka mu rozdrtila kost v předloktí. Silně krvácel. Neměli čím ho ošetřit. Nemohl dál. Vybízel své druhy, ať utečou. „Poslouchala jsem s otevřenou pusou,“ říká Lída. Vzpomíná, že Josefovo vyprávění trvalo celé hodiny. Pak se prý jako v tranzu šli všichni najíst. A potom si zas sedli a poslouchali. Josef pozůstalým popsal poslední chvíle, kdy byli s jejich manželem a otcem spolu. Oba bratři a Paumer se rozhodli probít z obklíčení. Napadlo je, že Václava zastřelí. „Měl bolesti. Možná to měli udělat,“ říká Lída. „Ale nedokázali to. Měli ho moc rádi.“ Nedokázali ho zabít, tak se s ním rozloučili. Nakonec Václava políbili na čelo. A šli. Václavovu pistoli si vzal Paumer, protože svou ztratil.
„Když Josef skončil, šli jsme se všichni projít noční Vídní. Byli jsme poprvé na Západě,“ vzpomíná Lída.
Václavova žena Ludmila zemřela pár měsíců po návratu z Vídně. „Samozřejmě, že na mámu pořád myslím. A na maminku Mašínů zrovna tak. A taky na stařečka, jak ho vodili se zavázanýma očima po schodech věznice nahoru a dolů, až nemohl dýchat. Myslím na všechny, co zavřeli. To byli hrdinové. Kluci, kteří vzali zbraně a šli přes hranice, prožili ten jeden těžký měsíc – a když je chytli, zemřeli jako vojáci. I můj táta. Ale co všichni ti obyčejní? Ti, kteří trávili roky v kriminálech a pak se vrátili domů nemocní a pes po nich neštěk? O těch nikdo neví. Nikdo už nezná ani jejich jména.“
[img]http://forum.il2sturmovik.com/public/style_extra/team_icons/founder_gold_en.png[/img] is not a valid Image.
WT_Horrido napsal:
Je otázka zda jsou zlejší něž oběti komunistů. Jsou zlejší než generál Píka? Než Horáková? Jak zlí byli lidé zastřelení na hranicích? Jak zlí byli lidi co zemřeli v koncentračních táborech a kriminálech? Piloti z Anglie byli alespoň trošku hodní když dostali jen kriminál? Studenti vyhození ze škol zlobili alespoň trošku? Zlobili statkáři hodně když jim kradli majetek? Zlobila většina národa okradená takzvanou měnou moc?
Zvláštní je jedna věc.
Jednoho podříznou, aby je nemohl identifikovat, ale saniťáky a taxikáře nechali žít. Stejně tak oloupené, kromě jednoho.
Zabijí člověka, aby nebyli prozrazeni, ale pak během několika dní utratí skoro půl milionu korun za motorky. Jawa 500 v té době byla luxus, který jen přitahoval pozornost. Fakt nenápadné.
Komunistický režim vyhlásil slovně tzv. třídní boj.
Děkuji. A teď: Kolik lidí zabili oni "hrdinové", než byl onen třídní boj vyhlášen?
Když mě quotuješ, quotuj celý příspěvek, vytrháváš věci z kontextu.
V letech 51-53, kdy Mašíni prováděli svoji odbojovu činnost, byla širokému obyvatelstvu podstata komunistického režimu známa.
A mimochodem, Ctirad Mašín byl uvězněn v Jáchymově za pokus o opuštění republiky, tak fakt netuším, jak může někdo napsat, že v té době se nevědělo co jsou bolševici zač. To je buď úmysl fabulovat, nebo úplná neznalost.
WT_Horrido napsal:
Z protokolu ohledání místa činu:
kapitola IX. Věci doličné.
bod 7/ legitimace KSČ na jméno Josef Rošický
Předpokládám, že zdrojem této informace je kniha
Cesta na severozápad od autorů Mašín J, Mašín C, Paumer M.
Je zvláštní, že věnovali čas, aby sehnali kopii dokumentru, který potvrzuje jejich výpověď.
Ale už se nezabývali zveřejněním dokumentu, který vnáší do jejich popisu události veliké trhliny. Mluvím teď o pitevním protokolu.
Viděl jsem videa s Josefem Mašínem a Milanem Paumerem. Pana Paumera jsem dokonce potkal osobně.
Podle toho co jsem na vlastní uši slyšel od pana Paumera a také tón, kterým to pronesl jsem si na něj udělal velice negativní osobní názor.
Nikoho nezavraždil (pokud tedy nějaký německý policista nepadl jeho kulkou - ale tam už to byl boj), ale jeho názory byly hrozné.
Na druhé straně je Josef Mašín.
On zabíjel, ale dle všech rozhovorů, které jsem s ním viděl, nebo slyšel má mnohem více soudnosti než měl zesnulý pan Paumer.
Ctirada nehodlám komentovat. Ostatně je zvláštní, že ani neni uveden
v odbojové skupině bratří Mašínů na stránkách ústavu pro studium totalitních režimů. http://www.ustrcr...tri-masinu
Předpokládejme, že jde jen o chybu.
Upravil/a Panek dne 14-08-2010 08:41
Mám podobný názor, zabití "zajatce" je i za války obyčejná vražda a tou zůstane i přes pozdější snahy o její ospravedlnění a je jedno, jestli ji spáchali "ti zlí", nebo "ti dobří".
Paumera jsem viděl dvakrát.
Když byl odhalen pomník v Kobyliské zatáčce, tak se vyrojily fámy, že náckové se tam chtějí sejít o pár dní později na výročí Heydrichovy smrti.
Na místě na nácky čekala směs různých lidí, anarchisté, antikomunisté, běžní občané a hejno fotografů od několika médií.
Několik lidí k pomníku položilo květiny.
Když už bylo jasné, že šlo o fámu a dav cca 70-ti lidí se pomalu začínal rozcházet, trochu to v něm zašumnělo a bylo vidět, jak se dvě postavy prodírají k pomníku.
Byl to Paumer oblečený do jakýchsi zbytků americké uniformy, snad z Koreje a nějaký jeho mladý obskakovač v britském battledresu, nebo jak se to jmenuje.
Pár lidí si s ním potřáslo rukou, prohodili pár slov, postáli u pomníku.
Pak Paumer poklekl k pomníku a začal ty květiny, které tam přinesli lidé, přerovnávat a dalo by se říci, přehrabovat.
V ten moment ho začali fotit ti fotografové aby to vypadalo, jako že tam Paumer pokládá své květiny (nepřinesl tam NIC).
Tato situace měla pro mne prostě takovou divnou pachuť, hrabat se u pomníku v cizích květinách a ještě se u toho nechat fotit, to se prostě podle mne nedělá.
O pár týdnů později se ukázal na Akci Cihelna.
Poté, co se rozplynul hlouček lidí, který se okolo něho zpočátku vytvořil, zůstal nakonec sedět u piva zcela sám ..........
Těžko svůj názor změním a oponentům rozhodně neberu ten jejich.
Upravil/a czs_scharck dne 14-08-2010 14:01
WT_Buback napsal:
Nechceš někdy napsat alespoň jeden příspěvek, který by obsahoval pravdivé údaje? Lecián (mimochodem PSVB ) byl pouze postřelen a přišel o oko.
Máš pravdu on to přežil. Ale sám Ctirad Mašín si myslel, že ho zabil.
Vystřelil na něj s úmyslem ho zabít, napálil mu to zbízka přímo do hlavy. A byl to hasič. Ostatně sám Ctirad řekl, že mu cestu zatarasil muž v hasičké uniformě.
A jaký byl? Byl to komunistický posluhovač?
Nebo to byl člověk, který chtěl lidem pomáhat?
Proč se dal ka hasičům? Proč se stal členem pomocné stráže?
Nechtěl prostě jen být užitečný pro společnost?
To, že někdo oslavuje Mašíny už já nezměním. Ale proč se hází špína na jejich oběti?
Z jednoho udělali milicionáře a komunistického fanatika, přitom nikdy nebyl ve straně. - Takže ve straně tedy byl.
Postřelený hasič pomáhal lidem. Jeho sousedé si ho vážili. Ale byl členem pomocné stráže VB, tak to byl koumouš, jo?
EDIT: Po Horridově příspěvku o legitimaci opraveno
Ano byl to hasič, možná byl u nich, aby hasil požáry, možná aby je zakládal, možná jen proto, že u hasičů jsou na vesnici všichni. Možná byl u PSVB, protože byl idealista a věřil ve světlé zítřky, možná protože chtěl něco dokázat sobě nebo okolí, možná proto aby pomáhal realizovat násilné zavádění kolektivizace do vesnice,. Možná chtěl Mašínovi pomoci opravit kolo a poradit s cestou, možná ho chtěl zatknout a předat VB. Možná mohl mít u sebe zbraň a možná ji mohl hned po výzvě použít. Možná uměl pěkně zpívat a byl v kolektivu oblíben, možná ne. Možná....
Co se stalo v reálu? Člen PSVB se rozhodl, že půjde pomoci dopadnout toho, kdo zapálil družstevní stoh - tečka!
A teď obecněji:
Házení špíny na oběti? Ale vůbec ne, mě je těch lidí v podstatě líto, vybrali si, možná z přesvědčení, možná z prospěchářství, možná z vypočítavosti, že než být v opozici vůči zjevnému zlu, budou raději tiše (Rošický) nebo zjevně (Honzátko, Kašík, Lecián) režim podporovat.
99% lidem, kteří se zachovali stejně "pragmaticky", jejich kalkul vyšel, přežili. Stálo je to pouze větší či menší přihlášení se k systému. Někteří navíc v sobě objevili "vlohy" a schopnosti, které jim v novém uspořádání dávali, oproti dřívějšku, možnost se nebývale uplatnit. Někteří se trápili zradou sami sebe, některým to nevadilo, někteří něměli co zradit. Když lidé vstupující do KSČ, VB, PSVB, STB atd. počítali pro a proti, vycházelo jim logicky, že jít s proudem, držet hubu a krok, nebo se dokonce aktivně podílet na obraně a upevnění režimu, je pro ně velice výhodné a navíc bezpečné. Daleko, daleko bezpečnější, než se postavit proti (kdyby tedy náhodou chtěli). Ti výše jmenovaní (a jen pár desítek dalších) však měli tu obrovskou smůlu, že si ve své hře vytáhli černého petra a narazili na své bezpečné cestě na lidi, kteří si na rozdíl od nich samých vybrali cestu jinou, cestu odporu proti zločinému režimu. Pravděpodobnost byla velice malá, nečekali to, nečekali, že někdo si tu rovnici postaví jinak a bude tak moc riskovat. Vždyť kolem sebe viděli jen stejně jednající sousedy, kamarády..
BTW. Přesně tyhle akce (zapolování stohů, předávaní stanic SNB, napadání funkcionářů KSČ.. ) měly obrovský dopad na ostatní prospěcháře podobného typu v oblasti, kde se odpor projevil. Najednou se začali bát, začali znovu počítat a zvažovat, jak moc aktivní mají být. Naopak ti, kteří zatím jen mlčeli, se díky podobným akcím začali ozývat, začali mít naději, že když se našel někdo kdo se postavil, možná má cenu postavit se také, možná to není úplně ztraceno. Bohužel, těch kteří se rozhodli zvednout hozenou rukavici a příjmout komunisty vyhlášený třídní boj, bylo tak zoufale málo, že se nepodařilo vytvořit nějaký masivnější "lidovější :-)" třetí odboj. Jak se režim více a více utužoval a očekávaný zásah z venčí (tedy válka) nepřicházel, hodnoty v rovnicích se zase změnili a jak to dopadlo všichni víme. Těch pár zbylých odvážných bylo pozatýkáno, popraveno, a nebo se rozutekli.
Vzhledem k tomu, že tak jako Lecián, Honzátko, Rošický a ostatní se zachovala velká většina dalších obyvatel ČSR, se těžko dá očekávat, že oni sami, nebo jejich dnešní potomci, budou mít nějaké zvlášní pochopení pro ty "druhé". Je to velice nepříjemné, když si někdo omluví svoje jednání tím, že nemohl jinak a někdo jiný mu ukáže, že mohl; že se "to" nedalo rozpoznat/vidět a někdo mu dokáže, že "to" vidět měl a pouze nechtěl; že se tak jako on chovali všchni a někdo mu svým jednáním dokáže že nikoli. Toto je pravým důvodem, proč se lidé nemůžou smířit s tím, že někdo vzal do ruky zbraň a šel bojovat. Bojí se, že mohli na svou aktivní spolupráci s režimem, nebo na jeho pasivní schvalování, také doplatit. Vidí sebe, nebo své příbuzné v Rošickém, v Leciánovi - stejně jako oni přeci pouze vykonávali svou práci (a pro tu přeci potřebovali vstoupit do strany). To proto neustále mluví o vraždách, o tom že nebyla válka, o tom že mohli utéct bez obětí - hledají si výmluvy, snaží se "ty druhé" označit za teroristy, vytěsnit je z většinové společnosti, aby se nemuseli zabývat svojí vlastní spoluvinou za tak dlouhou existenci komunistického režimu u nás.
Upravil/a WT_Buback dne 15-08-2010 01:47
Klid, pánové, Panek to nemá v hlavě v pořádku. Když někdo řekne, že až se dostane k moci, tak povraždí 20+ procent obyvatelstva a skutečně se dostane k moci a začne systematicky vraždit a nebo různým způsobem likvidovat onu část obyvatelstva, tak každý kdo se k němu přidá nese spoluvinnu, protože tím, že se přidá, ho podporuje i pasivně. Jenomže lidi zapomněli co říkal Gottwald před válkou (nebo si to nechtěli pamatovat), a když sliby začal plnit, tak se jen málokdo vzepřel. Mašínové tedy nestříleli bez vyhlášení války, byla jim vyhlášená už před druhou světovou válkou, a tak jen bojovali, když skutečně došlo na plnění slibů o vraždění z dob předválečných.
Dokonce bych to nepovažoval za odboj, ale za normální preventivní útoky (ve válečném stavu běžná věc) a když se neutěšená hospodářská situace začla svádět na spálený stohy, tak přešli k jiné taktice.
EDIT: dopustil jsem se malého omylu, Gottwald začal likvidovat své oponenty ještě předtím, než se dostal k moci, abych nebyl nepřesný
Upravil/a clone9cz dne 15-08-2010 02:47
Spolubojovník Mašínů Milan Paumer tvrdí, že se o tom, že Rošický je milicionář, dozvěděli od známého v továrně. Místní ale soudí, že muselo dojít k záměně jmen. V milicích nebyl Rošický, ale muž jménem Rosický.
Reportér TÝDNE, který na místě události hovořil s pamětníky, ovšem zjistil, že toto tvrzení je daleko od pravdy. "Rošický byl útlocitný pán s klotovými rukávy, před znárodněním pravá ruka majitele továrny, kterého tady nechali, protože nikdo neuměl jeho práci. Do strany ani k milicím by nešel," tvrdí třeba dvaasedmdesátiletá Blažena Miklovičová, která v Kovolisu pracovala celý život
CO TAM SAKRA DĚLAL ? NAPOMÁHAL KOMUNISTŮM, KDYŽ JEHO PRÁCI NIKDO NEUMĚL !
PRACOVAT V TOVÁRNĚ JAKO DĚLNÍK A VYDĚLÁVAT NA ŽIVOBITÍ JE SAKRA ROZDÍL MEZI VEDOUCÍ FUNKCÍ VE STÁTNÍ FABRICE.
Panku, když to čteš, tak musíš i mezi řádkama, a né jen tak přebírat informace bez posouzení.
clone, pojďmě si ujasnit, jestli účetní je nebo není vedoucí funkce.
Já říkám, že není.
Ostatně, kdyby to byl takový funkcionář, jak se o něm tvrdí, tak proč jeho pozůstalí byli téměř okamžitě vystěhování ze služebního bytu?
Proč pozůstalým nebyla přiznána plná náhrada za pracovní úraz?
Ostatně, jak jsem psal Bubackovi. Je rozšířeno hodně informací, které nejsou podložené, nebo se jako podklad uvádí články či khnihy (které však žádný důkaz nepředložili, prostě to tam je jen konstatováno).
Hodně lidí teď čistě automaticky věří, že velitel hasičů Lecián byl členem pomocné stráže, takže byl přisluhovač režimu. I já věřil, že členem byl, ale obhajoval jsem ho, že jeho účast nemusela být politická.
A víte co? Dostal jsem tvrdě přes prsty od jedné paní.
On totiž není důkaz (svědectví, hlášení které by podepisoval, list odměn, průkaz ...), že by byl členem pomosné stráže VB.
Kde to tedy vzniklo? Proč? Proč byl i onen hasiš zpolitizován?
Takhle můžu pokračovat. Oni policisté byli součástí represivního systému. Ale proč na ně plivat? Někdo přece v té době ukradené slepice musel hledat, ne? Ostatně, co bylo politického na jejich činu v ten osudný den? Oni šli vyšetřovat autonehodu, nic víc.
Klidně uznávejte členy mašínovic skupiny, ale prosím vás, nedělejte automaticky zločince z těch, kteří byli jen ve špatnou dobu na špatném místě.
clone9cz napsal:
byl zabaven majetek a byl vyhoštěn z okresu
Proč byl vyhoštěn, on něco provedl ? Panku, tohle máme psát my, a né ty. Né odpůrci třetího odboje.
Panek napsal:
Byl odsouzen jako kulak. Jakožto soukromý rolník neodevzdával poviné odvody a odmítl vstoupit do JZD. K odnětí trestu nebyl odsousen, ale byl soudně vyhoštěn z okresu.
Možná to byl také nasazený agent na mého dědu, ale podstatné je tu to, že na základě toho se prý můj děd rozhodl vstoupit.
EDIT: Do JZD, ne do KSČ smiley
clone9cz napsal:
parádní příklad zbavení majetku legální cestou, bez nátlaku ... bez nátlaku ? Je vidět ... ty jseš vlastně proti těm Mašínům zaujatej, no tak to nemá cenu to cokoliv řešit.
Já to mám vážně v hlavě asi hodně zmatený.
Já tam ten vstup do JZD vychvaloval? Nebo jsem popíral, že lidé vstupovali do JZD pod nátlakem? Já ti jen odpověděl na otázku, proč byl vyhoštěn muž, kterého můj děda o víkendech ukrýval.
Připadá mi to, že si mne tu hodně lidí (včetně tebe clone) někam zaškatulkovalo a pak paranoidně přisuzují mému textu jiný význam.
A nebo jsem paronoidní já.
Upravil/a Panek dne 16-08-2010 11:02
Upřímně souhlasím s Permonem na vedlejším vláknu - tj. paušálně zakázat jakékoliv politické blití zprava i zleva (I když, on to tak nenazval.) . A kdo má potřebu blít, ať si založí vlákno na nějakém jiném fóru či nejlépe na nějakém fóru nějaké partaje.
Tak Pánku tleskám. Něco podobného jsem chtěl napsat.
Jen dodám, z pohledu clona by asi měli být zabiti všichni z vládního vojska zejména vyšší důstojníci, bo "napomáhali" nepříteli, stejně jako četníci. Ale je zajímavé že velká řada odbojářů byla právě z tohoto odvětví.
Samozřejmě že to bylo jiné a pod, ale nesuď člověka, jen podle toho, že nosí uniformu a jakou!
No a k Mašínům, Nevím jestli jsou národní hrdinové. A asi nikdy to vědět nebudu, protože jejich činy jsou nečitelné (důvod, provedení a pod.) Pálení stohů není zrovna čin proti státu a politickému uzpůsobení. To by muselo probíhat v daleko větším rozsahu ale nepostihlo by to represivní složky státu, ale jen normální občany. Jsou jinné dostupné strategické cíle, které by mohli více posloužit jejich cílům.
Nicméně jejich nasazení je obdivuhodné, ale bál bych se použít slova Hrdinské.
Cracken napsal:
Upřímně souhlasím s Permonem na vedlejším vláknu - tj. paušálně zakázat jakékoliv politické blití zprava i zleva (I když, on to tak nenazval.) . A kdo má potřebu blít, ať si založí vlákno na nějakém jiném fóru či nejlépe na nějakém fóru nějaké partaje.
Když se ti to nelíbí tak to prostě nečti a máš vystaráno. Prostě toto vlákno ignoruj.
IL-2 Sturmovik™, Cliffs of Dover™, Pacific Fighters™ are trademarks or registered trademarks of 1C EUROPE, 1C-Multimedia, 1C ONLINE GAMES.
Other marks used herein are those of their respective owners.
