Ucho proc to mohl zabalit? K cemu nuti nezavisly stat dohoda ctyr jinych statu? To mi vysvetli. K cemu nutili rezoluce OSN a embarga Izrael? Vim ze CSR byla ve slozitejsi situaci, ale proc by mel predstavitel svobodneho statu podlehnout natlaku? Aby zachranil co? Otroky a tovarny pro agresora? Imaginarni bezpecnost pro Francii a Anglii? Proc?
To víš, ve znalostech fokáče jsem to už dávno vzdal, a tak si léčím mindráky takhle.
"Máte právo říkat cokoli. ... Právo být na veřejnosti za hlupáka je u nás garantováno ústavou. Ale právo něco vyslovit nedělá z toho výroku pravdu. Pravda se prokazuje nebo vyvrací porovnáním s fakty. Kdo tenhle princip nerespektuje, s tím je těžká řeč. Všichni smíme takovou diskusi odmítnout. To není zbabělost ani povýšenost, to je jen rozumné hospodaření se silami a časem."
rudidlo napsal:
Všichni kdo otevřeli dveře komukoliv z německého velení jsou zrádci? I uklizečky?
Panenkomarja vážně?
Ne, pánbíčkáři s tím nemaj co dělat.
Psal sem snad něco takového?
Ne, ty jsi napsal "Panenkomarja vážně?"
3BAP_Cassius Chaerea napsal:
Jinejma slovama na metál to neni. Když si daj přes držku dva vožralové v hospodě a dva ministři ve vládě, budeš na to rudidlo koukat taky stejně jako na uklízečku a protektorátního prezidenta?
Já jsem nepochopil to s tím otevřením dveří. Prostě Heydrich nastoupil v roce 1942 jako říšský protektor a nevím co s tím mohl Hácha dělat.
WT_Horrido napsal:
Ucho proc to mohl zabalit? K cemu nuti nezavisly stat dohoda ctyr jinych statu? To mi vysvetli. K cemu nutili rezoluce OSN a embarga Izrael? Vim ze CSR byla ve slozitejsi situaci, ale proc by mel predstavitel svobodneho statu podlehnout natlaku? Aby zachranil co? Otroky a tovarny pro agresora? Imaginarni bezpecnost pro Francii a Anglii? Proc?
Četl si tu dohodu a hlavně §5? O mezinárodních jednotkách a lidovém hlasování místního obyvatelstva o sebeurčení? Zcela demokraticky? :-) Tohle se v Evropě v poslední době dost často opakuje... a když se nás to netýká, není nikdo proti.
A ono ani není moc možností jak řešit už krvavý spor národností a hranic států. Jak? (btw dnešní demokratická! maďarská opozice má v programu kritiku Trianonu a "starost" o národnosti vně svých hranic...)
Československo vzniklo za pomoci USA a evropských mocností jako svým způsobem umělý stát. Mělo za sebou 20let existence, neuspořádané menšiny a světovou krizi, která postihla pohraničí (Němce) Xkrát víc jak všechno ostatní. Konstruovaný "československý národ" taky nebylo kdovíjaké pouto. A při srovnání s Israelem, žádný velký a spolehlivý kamarád v dohledu. O co by se ten Beneš měl jako opřít? Se svými kontakty a oporou na západě, který ho odepsal a to i spojenecky...
BTW Mě se moc líbí srovnání s Izraelem, ale v téhle posloupnosti:
1) Uměle vzniklý stát, rozhodnutím světového společenství
2) Odsunutá menšina
3) Silný a opravdu ochotný spojenec
4) Ochota se bránit
5) Proti všem... :-)
... tak asi...
Žije, žije ve stepi jeden v suché otepi.
Druhý v láptích pod pařezem, třetí v díře mezi bezem.
Ať si jsou, tam kde jsou. Ať sem na nás nelezou.
Fakta o myšlence vyhnání německy mluvících občanů ČSR
1944, 23. listopadu. – Předložení československého návrhu na odsun Němců z Československa spojeneckým mocnostem.
Československá vláda předložila obdobně jako další exilové vlády – po předchozím souhlasu velmocí s odsunem – spojeneckým mocnostem memorandum o odsunu Němců z Československa.
Požadovala, aby spojenci přijali do Německa ty československé státní občany, kteří budou občanství zbaveni z důvodů přijetí občanství nepřátelských států. (pozn. cibule: nikdo žádné občanství nepřijímal ani neodmítal, německy mluvící obyvatelé Sudet se stali automaticky občané Říše v roce 1938)
Československo se naopak zavázalo si ponechat maximálně 800 000 Němců a požadovalo odsunout asi 1 600 000 příslušníků německé menšiny. U maďarského obyvatelstva předpokládala československá vláda využití principu výměny obyvatelstva s Maďarskem.
Memorandum též konstatovalo, že celá záležitost osob určených k transferu musí souviset s československou úpravou státního občanství. Zároveň se vláda vyslovila proti myšlenkám řešit problematiku německé menšiny odstoupením státního území.
Přes tento názor vlády Hlavní velitelství na základě Benešovy instrukce k 7. únoru 1945 přepracovalo původní návrh Štábu pro vybudování branné moci na úpravu československé hranice z 18. prosince 1943.
Upravený návrh stále ještě kromě území nárokovaného “k připojení”, obsahovalo i území “k odstoupení”. Jednalo se celkem o 1 790 km2 s 340 000 obyvateli německé národnosti, zejména na Vejprtsku a v severozápadních Čechách a o Šluknovský, Frýdlantský a Broumovský výběžek.
K tomu byly připojeny i kalkulace o poválečných počtech německého obyvatelstva respektující stále ještě počet 800 000 osob k “ponechání v ČSR”. USA však zaujaly ke konkrétní přípravě odsunu německých menšin v Evropě na počátku roku 1945 rezervovaný postoj.
Přiznávaly sice Československu oprávnění hledat řešení složité menšinové otázky a zvláště uznaly, že Německo a německá menšina v uplynulém desetiletí “Československu způsobily křivdy”. Celou situaci však posuzovaly ve vztahu k transferu Němců z ostatních zemí a k osudu všech utečenců, jejichž příval musely řešit okupační úřady v Německu. Hodlaly též brát v úvahu zajištění míru a bezpečnosti v Evropě jako celku.
USA varovaly, aby nebyly před definitivním schválením odsunu velmocemi prováděny žádné “jednostranné akce přestěhování velkých skupin”, souhlasily s tím, že přesídlení takovéhoto druhu musí být prováděn po mezinárodním schválení, za mezinárodního dohledu a postupně.
USA proto kritizovaly v květnu a červnu 1945 zvláště divoký odsun a několikrát zopakovaly svůj požadavek na jeho provádění pod kontrolou velmocí a na základě jejich dohody. Obdobně jako Spojené státy, i když s větší podporou transferu jako principu řešení menšinové otázky, se vyslovila i Velká Británie.
1945, květen. – Osvobození Československa a počátky “divokého odsunu” Němců.
Bezprostředně po osvobození Československa Rudou armádou a americkými vojsky se vzedmula živelná vlna odplaty, která se šířila zemí jako reakce na šestiletou nacistickou perzekuci i jako reakce na řádění nacistických oddílů SS v posledních dnech války. J
Jejím terčem se stalo vedle kolaborantů a příslušníků německé armády a okupačního aparátu i místní německé obyvatelstvo, jehož část dobrovolně odešla do Německa ještě těsně před koncem války nebo bezprostředně po něm.
Obavy z dalšího osudu se podepsaly na vlně sebevražd v řadách německého obyvatelstva, kde se hovoří o 4 – 6 000 sebevraždách v prvních poválečných měsících. Československé výkonné orgány často jen s obtížemi získávaly kontrolu na osvobozeném území.
Situace využila řada lidí (pocházejících i z řad Rudé armády), kteří se dopouštěli i vražd a dalších zločinů na německém obyvatelstvu, jež začínalo být shromažďováno pro provedení odsunu v internačních střediscích.
Obzvlášť nepřehledná byla situace v pohraničních oblastech, kde byla československá správa zaváděna postupně zejména prostřednictvím asistenčních oddílů československé armády a jednotek Revolučních gard a kde v nastalém bezvládí docházelo k rabování a ke střetům nejrůznějších skupin ať už zbytků německých jednotek nebo tzv. Wehrwolfu, Rudé armády, partyzánů a dalších.
Chaotická situace nutně poznamenala i počáteční snahy o neregulovaný, živelný, tzv. divoký odsun Němců z Československa, což bylo vyhošťování německého obyvatelstva od konce května do počátku srpna 1945 prováděné místními revolučními orgány, československými a sovětskými vojenskými veliteli.
Vyhošťování neprobíhalo v oblasti obsazení americkou armádou. Odsun, který se v této fázi týkal asi 660 000 Němců, probíhal do oblasti sovětské okupační zóny v Německu a v Rakousku. Pokusy o odsun německého obyvatelstva na dnešní polské území byly zastaveny polskou armádou, takže z odsunu bylo vyloučeno německé obyvatelstvo od Těšína po Zhořelec.
Vlastní odsun se týkal oblasti od Litoměřic po Karlovy Vary a z jižní Moravy a Čech (od Břeclavi po Kaplicko). Výběr osob pro vyhoštění byl záležitostí právě jen těchto revolučních jednotek a orgánů.
Převážně se týkal osob nějak mimořádně zkompromitovaných (funkcionářů nacistických organizací, členů SA a SS) a Němcům, kteří se na odstoupená území přistěhovali po 1. říjnu 1938 z území Říše. Jednou z největších akcí divokého odsunu se stal pochod asi 20 000 Němců z Brna do Rakouska, který si vyžádal přes 600 obětí.
Impulsem k násilí proti Němcům se stala doposud plně neobjasněná exploze munice uskladněné ve velkém skladu v Krásném Březně v Ústí nad Labem 31. července 1945, kde po následujících útocích proti německému obyvatelstvu zahynulo nejméně 40 Němců.
Dalším případem násilí na německém obyvatelstvu bylo zastřelení 265 slovenských Němců (z toho bylo 120 žen a 74 dětí), vracejících se železničním transportem z Čech na Slovensko, dne 18. června 1945 na tzv. Švédských šancích u Přerova. Za tento zločin byl odsouzen do vězení pouze jeden z hlavních pachatelů. Obdobné excesy probíhaly i v dalších oblastech.
Jen menší část viníků, kteří se dopustili po osvobození zločinů proti německému obyvatelstvu, se dočkala potrestání. Dne 8. srpna 1945 vydalo ministerstvo obrany výnos o okamžitém přerušení vyhošťování Němců až do rozhodnutí Kontrolní rady ve smyslu Postupimské dohody.
"Máte právo říkat cokoli. ... Právo být na veřejnosti za hlupáka je u nás garantováno ústavou. Ale právo něco vyslovit nedělá z toho výroku pravdu. Pravda se prokazuje nebo vyvrací porovnáním s fakty. Kdo tenhle princip nerespektuje, s tím je těžká řeč. Všichni smíme takovou diskusi odmítnout. To není zbabělost ani povýšenost, to je jen rozumné hospodaření se silami a časem."
Tohle napsal v prosinci 2005 Viktor Šlajchert o Wenzelovi Jakschovi, sudotoněmeckém sociálním demokratovi, na jehož příběhu se dá pochopit celý rozsah konfliktu mezi Čechy a českými Němci.
Vybral jsem jen úryvky, i tak to bude dost dlouhé. Zkuste si to přečíst, je to fakt hodně důležité.
"Vztah Němců k republice hned na počátku neblaze ovlivnil český šovinismus. Do jejich paměti se černě zapsal především 4. březen 1919, kdy při přestřelkách s českým vládním vojskem zahynulo přes padesát německých demonstrantů.
Ústavu republiky navíc schválil nevolený parlament bez konzultace s menšinami, čímž ji v jejich očích trvale zpochybnil, a odpor vyvolalo také uzákonění československého státního jazyka. Není divu, že valná většina Němců nebyla Československu příliš nakloněna. I ti umírnění vnímali zpočátku své začlenění do Československa jako frapantní nespravedlnost naprosto odporující právu národů na sebeurčení, jimž bylo zřízení nového státu ze strany spojenců odůvodňováno.
Čeští politici bohorovně namítali, že Češi svůj životaschopný národní stát potřebují spíš, protože by jim bez něj hrozil zánik, zatímco Němci koneckonců mají hned za humny Německo. Taková necitlivost vnášela nacionalistickou nevraživost i mezi sociální demokraty, jimž byla původně cizí. Podíleli se na pokusu separovat německé oblasti od vznikajícího Československa, které začali respektovat teprve po výnosu pařížské mírové konference o jeho územní celistvosti.
Vývoj sudetoněmecké politiky ve vztahu k republice rozdělují historici zpravidla do tří období, z nichž to první v letech 1918 – 1926 nazývají negativistickým.
Německé strany, z nichž byla sociální demokracie bezkonkurenčně nejsilnější, měly v parlamentu zhruba čtvrtinu mandátů, staraly se však výhradně o své menšinové zájmy a odmítaly spolupracovat s vládou. Politický vzestup Wenzela Jaksche je spojen především s obdobím aktivistickým v letech 1926 – 1935.
V druhé polovině dvacátých let Československo hospodářsky prosperovalo, jeho vztahy s německou Výmarskou republikou se po dohodách v Locarnu projasnily a ke spolupráci s vládou přiměly sudetské Němce i znepokojivě rostoucí preference komunistů. Roku 1929 přijal předseda německé sociální demokracie Ludwig Czech ministerské křeslo ve vládě ČSR.
Při volbách v témže roce získaly německé aktivistické strany (sociální demokraté, agrárníci, křesťanští sociálové) více než tři čtvrtiny hlasů sudetoněmeckých voličů, zatímco negativističtí nacionalisté pohořeli. Národnostní smír v českých zemích se tehdy zdál na dohled.
Němečtí dělníci v pohraničí se necítili ohroženi ani tak kapitalistickým vykořisťováním, jako konkurencí levnějších pracovních sil z Čech a proletářský internacionalismus navíc patřil k výbavě komunistů. Sociální rozměr Masarykovy i Benešovy politiky Jaksch oceňoval, problém spíš viděl v protekčním prostředí na pražských ministerstvech, která svá rozhodnutí šila často na míru českým firmám na úkor německých.
Tato situace se neblaze vyhrotila počátkem třicátých let s příchodem světové hospodářské krize, jež měla obzvlášť kruté důsledky v Sudetech, kde převládal spotřební průmysl závislý na exportu. V Německu se energicky drali k moci nacisté a v Sudetech začala demokratickým stranám přebírat voliče Sudetoněmecká strana (SdP) Konrada Henleina. Ve volbách roku 1935 získala dvakrát víc hlasů než němečtí demokraté. Začínalo třetí období meziválečné sudetoněmecké politiky, které historici nazvali podle cílů Henleinova hnutí iredentistickým (1935 – 1938).
Jaksch si uvědomoval, že sociální demokracie bude moci nacistům vzdorovat, stane-li se rovněž stranou všelidovou, nikoli jen dělnickou, a nabídne-li přitažlivý program i sudetoněmeckým středním vrstvám a rolníkům. Proti iredentismu (snaze odtrhnout Sudety od Československa a připojit je k Německu) vystupoval s požadavkem sudetské autonomie, jejíž podoba by se mohla postupně vyvíjet – ať už v rámci Československa nebo nějaké obsáhlejší středoevropské federace.
V druhé polovině třicátých let ostře vystupoval proti vedení své strany, kterému vytýkal marxistický dogmatismus, i vůči národnostní politice státu, jež byla podle něj založena na fikci československého národa a z Němců učinila občany druhého řádu. Na mezinárodní scéně však hájil Prahu před Berlínem. Výrazně se zasazoval o prohloubení spolupráce s českými sociálním demokraty a vyzýval k obraně republiky proti vnitřním i zahraničním nepřátelům.
Moc přátel si tím nezískal. Prominentům v Praze šly jeho kritické výhrady na nervy, jejich arogance však nahrávala iredentistům. Pro Berlín byl zrádcem a svět jeho představám o komplikovaném středoevropském prostoru příliš nerozuměl. Ve straně se sice Jakschova pozice upevňovala – v roce 1935 se stal jejím místopředsedou a na jaře 1938 dokonce předsedou – jenže sama strana pozice ztrácela.
Historie politického boje německých antifašistů, zejména sociálních demokratů, proti henleinovské přesile dodnes není pořádně zmapovaná. V poválečné Evropě se nestala podstatným tématem pro žádnou významnější společenskou sílu – Češi ji nepřipomínali, Němci řešili nacistickou minulost, komunisté si antifašismus zmonopolizovali a většinu sudetoněmeckých spolků ve vyhnanství stmelovaly jiné tradice. V druhé polovině třicátých let se přitom v českém pohraničí odehrály úžasné příběhy lidské odvahy, na jaké jsou jinak dějiny naší země dost chudé.
Německé národní menšiny žijící v neněmeckých státech pokládal Hitler od počátku své kariéry za mimořádně účinný nástroj zahraniční politiky. Po uchopení moci nasadil k jejich politickému ovládnutí veškeré prostředky.
Sudetští Němci tvořili nejpočetnější národní menšinu v celé tehdejší Evropě a pro nacistické plány měli kardinální význam. Už před Henleinovým volebním úspěchem ovlivňovala situaci v Sudetech Heydrichova bezpečnostní služba a počátkem roku 1937 svěřil Hitler záležitosti menšin do kompetence Heinricha Himmlera a jeho útvarů SS.
Prvním úkolem bylo vymýtit z Henleinovy strany zbytky nezávislosti na Berlínu, druhým zlikvidovat její opozici. Za tím účelem SS zřídila Sudetendeutsches Freikorps v čele s K. H. Frankem.
Lze si jen obtížně představit, jakému tlaku čelili němečtí sociální demokraté v zaměstnáních i bydlištích. Docházelo k potyčkám, nočním přepadům i vraždám.
Hostince, v nichž schůzovali, byly henleinovci pravidelně vytloukány. Ještě účinnější však bylo skryté násilí, šikana mezi sousedy a vyhazování z práce. Shoduje-li se dnes většina Čechů, že za komunistů jásala v prvomájových průvodech jedině pod nátlakem, měla by údaje o všeobecné podpoře nacistů v Sudetech brát s větší rezervou.
Existovaly malé či větší obce, kde bylo sociálních demokratů víc a drželi při sobě (např. Nejdek, Kryštofovy Hamry, Ústí nad Labem), jinde však bylo nepředstavitelně těžké nenechat se zastrašit. Venku se potulovaly houfy násilníků, doma si aktivisté SdP pečlivě sestavovali seznamy politických protivníků pro říšské bezpečnostní orgány.
Teror se vystupňoval po anšlusu Rakouska. To už české orgány na ochranu německých antifašistů většinou rezignovaly, aby nezavdaly další náměty henleinovské propagandě v zahraničí. Tím víc imponují ojedinělé manifestace sudetoněmeckého antifašismu na jaře a v létě 1938 (k největší patřilo desetitisícové shromáždění na podporu republiky v Holanech u České Lípy).
V posledních letech Masarykovy republiky patřil Wenzel Jaksch k jejím nejaktivnějším politikům. V boji proti henleinovcům úzce spolupracoval s vládou a na žádost prezidenta Beneše odcestoval třikrát do Velké Británie přednášet o skutečné situaci sudetských Němců, aby menšinovou politiku československého státu hájil před propagandou tiskových kanceláří, které si Henlein zřídil roku 1937 v Londýně a Paříži.
Republice zůstal věrný i v březnu 1938, když ostatní německé aktivistické strany uposlechly Henleinovy výzvy, aby se semkly kolem jeho SdP. Z pražské vlády tehdy odstoupil ministr Franz Spina, představitel německých agrárníků, a pár dní po něm i křesťanský sociál Erwin Zajicek, jejichž strany přešly k henleinovcům.
Všech funkcí se vzdal také dosavadní předseda německých sociálních demokratů Ludwig Czech. Wenzel Jaksch v čele zbytků sociálních demokratů, kteří odmítali Henleina, zůstal posledním politickým představitelem německého antinacismu v Československé republice.
Skutečnost, že Hitler používal Henleinovu stranu jako účinnou páku k rozvrácení republiky, se plně vyjevila na sklonku léta 1938, kdy byl Henlein z Berlína instruován, aby své požadavky vůči Praze vystupňoval natolik, že je prezident Beneš nebude moci přijmout.
Ten byl příliš protřelý, než aby se nechal vmanipulovat do role válečného štváče, a tak souhlasil i s radikálními ústupky. Henlein přesto 15. září 1938 přerušil vyjednávání o jakékoli budoucnosti v rámci Československa a vyhlásil program Chceme domů do říše. Týž den vyhlásil Hitler záměr připojit německá území v československém pohraničí k velkoněmecké říši.
Také Jaksch, jenž jinak Beneše veřejně podporoval, vznášel v té době požadavky. Nikdy se ovšem netajil přesvědčením, že právo Němců na sebeurčení není v Československu dostatečně naplněno. Nejdřív navrhoval zřízení pěti německých kantonů podle švýcarského vzoru, později sloučení všech německých území v jednu autonomní spolkovou zemi ve federativní republice.
Na tomto základě vypracoval Beneš tzv. třetí a čtvrtý plán ústupků, které předložil Henleinovi. Ten je podle Hitlerových instrukcí nepřijal, a tak Beneš svůj ústup dovršil tajným pátým plánem. Podle něj by republika Hitlerovi předala rozsáhlá území se zhruba milionem obyvatel, pokud by se z ní další milion nespokojených sudetských Němců vystěhoval. Zbylý milion, z nějž by dobrou polovinu tvořili němečtí demokraté, socialisté a Židé, by mohl zůstat.
V pátém plánu nemohl Jaksch nevidět zradu sudetoněmeckých demokratů, kteří tváří v tvář hitlerovskému nebezpečí bojovali za celistvé Sudety v rámci Československa.
Sám za republiku nasazoval doslova život, neboť nacisté se v nejmenším neštítili politické protivníky vraždit. Jejich přední list Völkischer Beobachter mu vzkazoval, že bude po dopadení naložen do lihu jako ukázkový škůdce národa.
Na podzim 1938 sice obnovil svůj poslanecký slib věrnosti Československé republice, ale z Benešova pokusu dohodnout se s Henleinem na úkor Němců věrných státu v něm přetrvávala hořkost. Česká veřejnost mu zase nezapomněla jeho předmnichovské požadavky.
Při obsazování pohraničí provázely nacistická vojska operační oddíly bezpečnostní policie, které podle připravených seznamů zatýkaly politicky nespolehlivé osoby.
V prvních měsících jich bylo uvězněno na deset tisíc, z nichž přibližně třetinu čekal koncentrační tábor. V rámci tzv. očistné akce si ordneři s antifašisty často vyrovnávali osobní účty, docházelo k násilí a případům osobní msty. Tisíce německých antifašistů volily exil. Nejdřív obvykle zamířili do českého vnitrozemí, to však jen obtížně vstřebávalo na sto šedesát tisíc českých utečenců a vůči Němcům bylo dost naježené.
I mezi Němci z českého vnitrozemí získali rozhodující pozice pronacističtí radikálové. V pražském Národním shromáždění utvořili němečtí poslanci dokonce národně socialistický klub, přestože činnost NSDAP nebyla v republice ještě povolena (jediný Jaksch zůstal mimo).
Situace německých utečenců byla zoufalá. Mnozí pokračovali s pomocí britských či skandinávských sociálních demokratů dál. V únoru 1939 se představenstvo DSAP rozhodlo stranu oficiálně rozpustit, aby ochránilo zbylé členy v českých zemích před nacistickou perzekucí. Skalní jádro se přetvořilo v nástupnickou organizaci s názvem Společenstvo věrných sudetoněmeckých sociálních demokratů, jejímž předsedou byl v březnu 1939 zvolen Jaksch.
Ještě 14. března, v předvečer okupace, organizoval odjezd posledního vlaku s německými utečenci do bezpečí. Sám se pak v Praze čtrnáct dní skrýval na britském vyslanectví, než se mu podařilo dobrodružně uniknout přes polské hranice do exilu. Nejdřív se usadil ve Švédsku, odkud často zajížděl do Velké Británie, kam koncem roku 1940 přesídlil.
Do exilu odešel Wenzel Jaksch s jasnými představami, které vyložil v knize Co přijde po Hitlerovi, jež vyšla v červnu 1939. Hitlerův úspěch u německého národa přičítal chybám versailleské smlouvy. Dá se prý očekávat, že hitlerovský režim brzy padne, a pak nastane čas Evropu uspořádat znovu a lépe. Německo by mělo zůstat významnou hospodářskou a kulturní jednotkou, mocensky by se však mělo rozplynout ve vyšším celku.
Opět se tu setkáváme s představou „vnitroevropské federace“. Sudetští Němci by se mohli svobodně plebiscitem rozhodnout, zda se k ní připojí jako autonomní sektor Čech a Moravy, nebo jako německá říšská provincie.
Svůj spis měl Jaksch v kapse, když se 3. srpna 1939 sešel poprvé v exilu s Edvardem Benešem, ten mu však nedal příležitost, aby jej vytáhl. Přitom tehdy, před Hitlerovým napadením Polska a začátkem světové války, měl Jaksch na mezinárodní scéně znatelně lepší pozici.
Byl vnímán jako hrdina protinacistického odporu, zatímco Benešova politika způsobila svým krachem předním politikům demokratických velmocí řadu nepříjemností. Při jednání neodkryl ani jeden tak docela své karty. Jaksch věděl, že mnichovská dohoda, i když ji prosadily temné síly, znamená pro většinu jeho krajanů určitou satisfakci, které by se neradi vzdávali.
Beneš zase potřeboval udržovat s Jakschem před britskou veřejností ty nejlepší vztahy, aby vyvrátil pověsti o české nesnášenlivosti, ale nemínil se k ničemu zavazovat, aby nepoškodil svůj kredit v protektorátu.
Výchozí pozice obou představitelů fatálně změnily německé nálety na Londýn v průběhu roku 1940. Ve hřmotu dopadajících bomb se britská veřejnost vůči Němcům zatvrdila a nenaplněné ambice tří milionů Jakschových sudetských soukmenovců, kteří většinou stáli za Hitlerem, ji přestaly zajímat.
Jeho postavení zkomplikovalo i to, že se mezi sudetoněmeckými sociálními demokraty zformovala skupina, která byla ochotna jít Čechům víc na ruku. Jaksch v této souvislosti českým představitelům napsal: „Nepochybuji o tom, že náhradou za mne můžete získat prodejné elementy. Ty vás však v okamžiku nebezpečí opustí stejně, jako zradily svou vlastní stranu. Když se stavíte na stranu takových elementů proti straně německých socialistických a demokratických dělníků, pak nikdy nenajdete partnera, jenž splní těžký úkol: udržet si důvěru dělnické elity v Sudetech a být přítelem širokých vrstev českého národa.“
Když spojenci de iure uznali československou exilovou vládu, ocitl se Jaksch mimo hru. Na vlnách BBC sice dál pravidelně hovořil k posluchačům doma v Sudetech (Češi proti tomu protestovali a chtěli vysílání převzít, což Britové nepřipustili), v politice byl však jeho hlas už opomíjen.
Wenzel Jaksch se v exilu cítil jako zástupce celého národního společenství. Fakt, že většina dala přednost Henleinovi, pokládal za selhání, ale velký díl viny přisuzoval chybné konstrukci Evropy po první světové válce a sobecké politice Čechů.
Chudý, pracovitý, jenže špatně informovaný a nešťastně zmanipulovaný lid z hor a pánví českého pohraničí si podle něj zasluhoval spíš vstřícnost nežli trest. Snažil se v exilu sjednat důstojné podmínky pro jeho poválečnou existenci, začlenění do Československa podmiňoval jeho svobodným souhlasem a návrat k poměrům za první republiky mu připadal nepřijatelný.
Jeho lid však v očích spojenců splynul s válečnou mašinérií nepřátelského národa, aniž dával najevo odpor. Prvotní nadšení z „návratu do Říše“ sice vyprchalo, ale k žádnému viditelnému gestu se nevzchopil a Jakschovy pokusy zorganizovat odboj za pomoci výsadkářů skončily fiaskem.
Současný mladý německý historik Volker Zimmermann nedávno ukázal, že se dodnes nedá pořádně zjistit, co si lidé v sudetských župách třetí říše vlastně mysleli. Češi v protektorátu se mohli jevit trochu podobně, vždyť jejich armáda ochotně předala okupantům cennou výzbroj a dělníci pro ně v četných zbrojovkách pilně vyráběli další zbraně.
Došlo tu však k demonstracím, které nacisté krvavě potlačili, existovaly tu odbojové organizace a Benešovi se podařilo zosnovat atentát na Heydricha, čímž českou rezistenci i české oběti zřetelně předvedl celému světu.
Ve skutečně tragické situaci se Jaksch ocitl, když se dozvěděl o Benešových plánech odsunu. Myšlenku rozsáhlého vysídlení sudetských Němců z českého pohraničí vyslovil už jeden francouzský expert při sjednávání versailleského míru.
V souvislosti s henleinovci se občas mihla i v českém nacionalistickém tisku třicátých let a patřila rovněž k požadavkům domácího odboje. Beneš se jí začal vážně zaobírat asi někdy v roce 1942. Tehdy poprvé veřejně odmítl soužití s národnostními menšinami v jednom státě (týkalo se to i Židů – měli se přihlásit k české národnosti, nebo vystěhovat do Palestiny).
Jaksch uvažoval o tom, že další jednání s českými politiky přeruší, ale nakonec se rozhodl pokračovat. Doufal, že se mu podaří zmírnit rozsah plánovaného vyhnání, a chtěl mít jistotu, že učinil vše, aby se s Čechy v exilu dohodl na nějakém mírnějším řešení.
Jednání přerušil až Beneš. Později Jakschovi vytýkal, že svým počátečním zdráháním promeškal vhodný okamžik, kdy se mohl připojit k československé zahraniční akci a těžit z výhod vítězné strany. Jenže příklad Jakschových stranických oponentů, kteří se Benešovi plně podvolili, ukazuje, že by ani tak Němce před vyhnáním neuchránil.
V posledních letech války se Wenzel Jaksch pokoušel apelovat na britskou veřejnost. Spolu se dvěma katolíky založil výbor sudetských demokratů, znovu navrhoval federalistické uspořádání střední Evropy a požadoval obsazení sudetských území spojeneckými vojsky. Beneš v něm tehdy viděl většího nepřítele než v Henleinovi. V prvních poválečných letech pak Češi uskutečnili odsun Němců v ještě větším rozsahu, než o jakém se mluvilo v Londýně.
Děkuji všem, kdo to dočetli až sem. Kdyby někdo měl zájem o celý článěk, najde ho tady. Wenzel Jaksch byl nesmírně zajímavou postavou i po válce.
"Máte právo říkat cokoli. ... Právo být na veřejnosti za hlupáka je u nás garantováno ústavou. Ale právo něco vyslovit nedělá z toho výroku pravdu. Pravda se prokazuje nebo vyvrací porovnáním s fakty. Kdo tenhle princip nerespektuje, s tím je těžká řeč. Všichni smíme takovou diskusi odmítnout. To není zbabělost ani povýšenost, to je jen rozumné hospodaření se silami a časem."
WT_Horrido napsal:
Ucho proc to mohl zabalit? K cemu nuti nezavisly stat dohoda ctyr jinych statu? To mi vysvetli. K cemu nutili rezoluce OSN a embarga Izrael? Vim ze CSR byla ve slozitejsi situaci, ale proc by mel predstavitel svobodneho statu podlehnout natlaku? Aby zachranil co? Otroky a tovarny pro agresora? Imaginarni bezpecnost pro Francii a Anglii? Proc?
Četl si tu dohodu a hlavně §5? O mezinárodních jednotkách a lidovém hlasování místního obyvatelstva o sebeurčení? Zcela demokraticky? :-) Tohle se v Evropě v poslední době dost často opakuje... a když se nás to netýká, není nikdo proti.
A ono ani není moc možností jak řešit už krvavý spor národností a hranic států. Jak? (btw dnešní demokratická! maďarská opozice má v programu kritiku Trianonu a "starost" o národnosti vně svých hranic...)
Československo vzniklo za pomoci USA a evropských mocností jako svým způsobem umělý stát. Mělo za sebou 20let existence, neuspořádané menšiny a světovou krizi, která postihla pohraničí (Němce) Xkrát víc jak všechno ostatní. Konstruovaný "československý národ" taky nebylo kdovíjaké pouto. A při srovnání s Israelem, žádný velký a spolehlivý kamarád v dohledu. O co by se ten Beneš měl jako opřít? Se svými kontakty a oporou na západě, který ho odepsal a to i spojenecky...
BTW Mě se moc líbí srovnání s Izraelem, ale v téhle posloupnosti:
1) Uměle vzniklý stát, rozhodnutím světového společenství
2) Odsunutá menšina
3) Silný a opravdu ochotný spojenec
4) Ochota se bránit
5) Proti všem... :-)
... tak asi...
No ve 47 zadny velky kamarad vlastne neexistoval, jen bohati a vlivni
"sponzori" ochotni financovat a lobovat. CSR byla na druhou stranu fungujici stat.
Ty paragrafy jsem cetl, ovsem to jsou jen kecy, kdyz dva ze signataru jsou faso/naci a druzi dva priposrani strachy. A myslim ze to bylo jasne uz pri podpisu te smlouvy ze? :-)
3BAP_Cassius Chaerea napsal:
1) A co neudělal? Měl říct a teď si tu postavíme koldokola zeď a budem si hrát jen na vlastím písečku, nebo měl zakazat komunisty, či ustanovit třeba socdemáky jedinou vládní stranou.
Měl se jako demokratický prezident jednoznančně postavit proti nedemokratickým praktikám tehdejších politických stran, proti řádění lůzy (divoký odsun) i působení agentů cizí mocnosti na našich úřadech. Bylo by mu to houby platné, ale jednal by správně. Takhle jednal špatně. Dal příklad všem kolem: ohněte se, já jsem se ohnul taky.
3BAP_Cassius Chaerea napsal:
2)Myslels po. Je to možný. Pak se není čemu divit, tehdy ten Mnichov netípnul plány jen Benešovi..
Ano, myslel jsem po. Já mu nevyčítám, že nevedl republiku do války (nikdo nemůže nikomu vyčítat, že si na sebe nevzal odpovědnost za masakr, který by následoval).
Chci jen říct, že se jako politik před Mnichovem mýlil (to je každého právo). Ale on z toho nevyvodil žádný důsledek. Tedy vlastně ano: přestal zcela věřit Britům a Francouzům a upnul se ke Stalinovi. A to je chyba, a proto byl Beneš už od dob exilové vlády špatným prezidentem
3BAP_Cassius Chaerea napsal:
3)Ne tímhle se zabíval už Churchill ještě na začátku války a více či méně změnama tuhle myšlenku akceptoval až do Postupimi. Protože mu bylo jasné že je to nejednoduší řešení jak zabránit dalším problémům menšin. Občané "Říše" měli být vystěhovány zpět za nové hranice Německa. S Maďarskem jako státem podporujícím fašistické Německo, to bylo obdobné. A v Nizozemí také kolaboranty, které nepozavírali vyhnali do Německa, ale v Nizozemí nedošlo k masovému vyhánění, protože prostě nebylo koho. Jejich země byl násilně obsazena ač by tomu mohla některá skupina obyvatel pomoci či zabránit. V Polsku byly občané Říše a Poláků stěhovány, protože došlo k velkému posunu hranic..
Touhle zhůvěřilostí se zabýval leckdo, nejen Churchill. Opakuji, že Beneš tezi vyhnání přijal za svou až po heydrichiádě. A poté o její prosazení exilová vláda požádala Spojence (podrobnosti viz předchozí vlákna).
3BAP_Cassius Chaerea napsal:
4)Ano protože nebejt jeho postavy, tak tu v 45 vznikne stát s Prezidentem Gottwaldem a jeho "východní vládou" v čele.
Nenapadá mi jediná nevýhoda, kterou by to přineslo. Komunistický puč v roce 1945 nebo 1948, to už je úplně jedno. Rozdíl by snad byl jen to, že řada "zápaďáků" by se vůbec nevrátila domů a nemusela skončit v komunistických koncentrácích.
3BAP_Cassius Chaerea napsal:
5)Asi neměl přijmout demisi našich "demokratických" stran, že. A měl počkat na krvavej puč.
Ano. Takhle do bolševikům spadlo samo do klína a ještě mohli tvrdit, že v podstatě legitimní cestou. Beneš jim ten převrat ulehčil, jak mohl. Ale spíš si to starý pán už ani moc neuvědomoval.
"Máte právo říkat cokoli. ... Právo být na veřejnosti za hlupáka je u nás garantováno ústavou. Ale právo něco vyslovit nedělá z toho výroku pravdu. Pravda se prokazuje nebo vyvrací porovnáním s fakty. Kdo tenhle princip nerespektuje, s tím je těžká řeč. Všichni smíme takovou diskusi odmítnout. To není zbabělost ani povýšenost, to je jen rozumné hospodaření se silami a časem."
WT_Horrido napsal:
No ve 47 zadny velky kamarad vlastne neexistoval, jen bohati a vlivni
"sponzori" ochotni financovat a lobovat. CSR byla na druhou stranu fungujici stat.
Myslím, že to je plně srovnatelné s r. 1918, kdy se ČS armáda taky dokázala sama postarat. Ale dneska, s atomovými fundamentalisty?...
Ty paragrafy jsem cetl, ovsem to jsou jen kecy, kdyz dva ze signataru jsou faso/naci a druzi dva priposrani strachy. A myslim ze to bylo jasne uz pri podpisu te smlouvy ze? :-)
Jak kecy? To je demokratický nátlak evropských mocností :-))
BTW Nevím jak to vnímali tenkrát v momentu když Chamberlain vystupoval z éra, s proslovem "Přivezl jsem nám MÍR" My už máme tu výhodu (nevýhodu ve vnímání toho okamžiku) že víme jak to dopadlo. Oni to zjistili až s Polskem.
Hmm a mě se zdá, že tohle: "Mnichovská dohoda je dodnes odstrašujícím příkladem politiky ústupků („smiřování“, angl. appeasement)." dodnes spousta lidí nepochopilo...
Upravil/a Ucho dne 16-03-2007 16:47
Žije, žije ve stepi jeden v suché otepi.
Druhý v láptích pod pařezem, třetí v díře mezi bezem.
Ať si jsou, tam kde jsou. Ať sem na nás nelezou.
"Proč vlastně přijel československý prezident Emil Hácha před osmašedesáti lety do Berlína?
Přijetí Háchy Adolfem Hitlerem vyjednal ministr zahraničí František Chvalkovský. O hrozícím nebezpečí obsazení Československa zcela neinformovaný, a tudíž i nepřipravený Hácha opouštěl Prahu s úmyslem, že bude v Berlíně jednat o situaci na Slovensku. To vyhlásilo samostatnost."
proč to vyjednal takhle časově blbě (dorazili tam "krátce po půlnoci" ?
proč nebyl Hácha dostatečně informovaný ?
nějaký difný...ten pan ministr...
ač se to nezdá, tento dotaz jsem myslel vážně
nikdo se nad tím nepozastavil ?
proč někdo vyjednával Háchovi "schůzku", když ten pak na ní jel narychlo a nepřipraven ?
nebo jak to vlastně bylo ?
ví někdo ? Ucho, ty jsi takový chytrý v tědlech věcech, nebo Horri...
Porazit nepřítele a dát mu život může vypadat jako projev laskavosti,
ale ve skutečnosti to je to nejkrutější, co poraženého může potkat. [samurajský pohled na zajetí]
"Proč vlastně přijel československý prezident Emil Hácha před osmašedesáti lety do Berlína?
Přijetí Háchy Adolfem Hitlerem vyjednal ministr zahraničí František Chvalkovský. O hrozícím nebezpečí obsazení Československa zcela neinformovaný, a tudíž i nepřipravený Hácha opouštěl Prahu s úmyslem, že bude v Berlíně jednat o situaci na Slovensku. To vyhlásilo samostatnost."
proč to vyjednal takhle časově blbě (dorazili tam "krátce po půlnoci" ?
proč nebyl Hácha dostatečně informovaný ?
nějaký difný...ten pan ministr...
ač se to nezdá, tento dotaz jsem myslel vážně
nikdo se nad tím nepozastavil ?
proč někdo vyjednával Háchovi "schůzku", když ten pak na ní jel narychlo a nepřipraven ?
nebo jak to vlastně bylo ?
ví někdo ? Ucho, ty jsi takový chytrý v tědlech věcech, nebo Horri...
Chvalkovský žádal schůzku pouze pro sebe (13.března) a až po tom, co se dozvěděli o Tisově pozvání k Hitlerovi, bylo navrženo aby jel s Chvalkovským taky Hácha a vysvětlil Hitlerovi, že sesazením Tisovy vlády neporušil ústavu. 14. března zasedá slovenský sněm a schvaluje osamostatnění (oznámeno v poledne) a ve 13 hod. oznamuje charge d'affair Hencke, že Hitler s Háchovou návštěvou souhlasí (čekalo se na výsledek z Bratislavy). Do Berlína dorazil vlak ve 22:00. A Hácha byl přijat v jednu ráno Hitlerem. Celou dobu žil v tom, že se bude jednat o slovenskou otázku...
V roce 1918 pět mocností zkonstruovalo Československý stát a v roce 1938 ho 4 z nich dekonstruovaly. To je smutná realita velmocenské politiky. Překreslení hranic bylo v meziválečném období na evropském kontinentu celkem běžné.
1stCL_Esquilax napsal:
V roce 1918 pět mocností zkonstruovalo Československý stát a v roce 1938 ho 4 z nich dekonstruovaly. To je smutná realita velmocenské politiky. Překreslení hranic bylo v meziválečném období na evropském kontinentu celkem běžné.
No myslím, že by z tebe českoslovenští politici a legionáři neměli radost. Mluvíš o 1918, jako bychom na tom vývoji a konečném výsledku neměli žádnou zásluhu. No a v roce 1938 jsme (resp. naše elita) nenašli dost odvahy bránit se. To není smutná realita velmocenské politiky, ale smutná realita apeasmentu a zrady (a to nejdříve zrady velmocí na ČSR a Benešovi a následné zradě Beneše na ČSR)
1stCL_Esquilax napsal:
V roce 1918 pět mocností zkonstruovalo Československý stát a v roce 1938 ho 4 z nich dekonstruovaly. To je smutná realita velmocenské politiky. Překreslení hranic bylo v meziválečném období na evropském kontinentu celkem běžné.
jj, není nad internacionální dělnickosociálismus hehe
[img]http://ucho.wz.cz/zal/obr/oblouk.jpg[/img] is not a valid Image.
Žije, žije ve stepi jeden v suché otepi.
Druhý v láptích pod pařezem, třetí v díře mezi bezem.
Ať si jsou, tam kde jsou. Ať sem na nás nelezou.
WT_Buback napsal:
Chvalkovský žádal schůzku pouze pro sebe (13.března) a až po tom, co se dozvěděli o Tisově pozvání k Hitlerovi, bylo navrženo aby jel s Chvalkovským taky Hácha a vysvětlil Hitlerovi, že sesazením Tisovy vlády neporušil ústavu. 14. března zasedá slovenský sněm a schvaluje osamostatnění (oznámeno v poledne) a ve 13 hod. oznamuje charge d'affair Hencke, že Hitler s Háchovou návštěvou souhlasí (čekalo se na výsledek z Bratislavy). Do Berlína dorazil vlak ve 22:00. A Hácha byl přijat v jednu ráno Hitlerem. Celou dobu žil v tom, že se bude jednat o slovenskou otázku...
aha, děkuji
teď už jen, proč naši museli v Berlíně vysvětlovat (omlouvat) svoje kroky...
ale to už ani tak není dotaz, spíše povzdech...
Porazit nepřítele a dát mu život může vypadat jako projev laskavosti,
ale ve skutečnosti to je to nejkrutější, co poraženého může potkat. [samurajský pohled na zajetí]
WT_Buback napsal:
To není smutná realita velmocenské politiky, ale smutná realita apeasmentu a zrady (a to nejdříve zrady velmocí na ČSR a Benešovi a následné zradě Beneše na ČSR)
P.S. kterých pět mocností?
Zrada je, myslím, v tomto případě vůči Benešovi trochu příkré slovo. Prostě si nechtěl vzít na odpovědnost zmasakrování části národa v situaci, kdy by proti němu stála celá Evropa a po jeho boku vůbec nikdo.
Je samozřejmě otázka (a spekulovat se o ní dá až teď, s odstupem doby, Beneš ani nikdo jiný si ji takto pokládat nemohl), jestli by to lidem v české kotlině, na Moravě a ve Slezsku nepomohlo udržet si rovnější páteř tak jako např. Polákům. Asi spíš ano.
Ale Beneš se rozhodl po zvážení všech okolností toto riziko nepodstoupit. Těžko mu to může někdo vyčítat. Myslím, že to bylo zcela legitimní rozhodnutí.
Naopak po válce je jeho negativní role IMHO naprosto jednoznačná. Pro většinu lidí byl zárukou demokracie v této zemi, sám se tak tvářil, tento dojem o sobě všude podporoval. A při tom byl jen tragikomickou stafáží plíživému bolševickému puči.l
P. S. Německé císařství, Rakousko-Uhersko, Turecko, Bulharsko a původně i Itálie, která však nakonec bojovala na straně Dohody
"Máte právo říkat cokoli. ... Právo být na veřejnosti za hlupáka je u nás garantováno ústavou. Ale právo něco vyslovit nedělá z toho výroku pravdu. Pravda se prokazuje nebo vyvrací porovnáním s fakty. Kdo tenhle princip nerespektuje, s tím je těžká řeč. Všichni smíme takovou diskusi odmítnout. To není zbabělost ani povýšenost, to je jen rozumné hospodaření se silami a časem."
IL-2 Sturmovik™, Cliffs of Dover™, Pacific Fighters™ are trademarks or registered trademarks of 1C EUROPE, 1C-Multimedia, 1C ONLINE GAMES.
Other marks used herein are those of their respective owners.
.
