Messerschmitt Bf 109 F - „Fritz“
Vznik, vývoj, vlastnosti a použití
Už v roce 1938 byly zahájeny projekční práce na nové, aerodynamicky vytříbenější verzi Messerschmittu Bf 109 označené F. Konstrukční výkresy byly dokončeny v lednu 1939. Vzhledem k použití nového motoru s větší hmotností a výkonem měl letoun zesílenou konstrukci trupu. Nové křídlo se vyznačovalo zaoblenými koncovými oblouky a jiným umístěním křidélek, klapek a chladičů kapaliny. Kryt motoru tvořil spolu s vrtulovým kuželem aerodynamicky dokonale tvarovaný celek. Byl změněn tvar ocasních ploch a odstraněny vzpěry stabilizátorů. Výzbroj se měla skládat ze dvou kulometů MG 17 ráže 7 92 mm a motorového kanónu MG 151/15 ráže 15 mm střílejícího osou vrtule. Ve snaze snížit hmotnost stroje nebyla do křídla instalována žádná výzbroj. Souběžně s vývojem nového letounu pracovala firma Daimler-Benz na novém motoru DB 601 E o zdvihovém objemu 3319 dm3 a maximálním výkonu 993 kW (1 350 k) ve výšce 4 800 m. Ve srovnání s motory DB 601 A, které se používaly k pohonu Bf 109 E1 byl motor DB 601 E o 0,452 m delší.
Prvním prototypem, který se programu vývoje Bf 109 F účastnil, byl Bf 109 V21 (CE+BN). Létal ještě s motorem DB 601 Aa, ale jeho drak již byl překonstruován tak, aby odpovídal aerodynamickému řešení verze F. Další prototyp, Bf 109 V22 (CE+BP), byl zalétán 26. ledna 1939 dipl.ing. Heinrichem Beauvaisem. Letoun byl vybaven novým vstupem vzduchu do kompresoru. Následující prototyp, V23 (Werk-Nr.1801, CE+BP), byl poháněn jedním z prvních exemplářů motoru DB 601 E. Jako další byl zalétán letoun Bf 109 V25 (Werk-Nr.1930, D-IVKC), který měl motor DB 601 E1 nové křídlo, upravený palivový systém a dále chladič oleje a vrtulový kužel pocházející z letounu Messerschmitt Me 209. Prototyp V24 (Werk-Nr.56061 VK+A
zalétal Heinrich Beauvais 10. července 1940. Stroj měl staré křídlo verze E, ale jeho trup se shodoval s trupem navrhovaným pro sériové letouny Bf 109 F. Posledním prototypem verze F byl předvýrobní exemplář Bf 109 F-0 (V261 Werk-Nr.56061 VK+AC), který byl postaven v létě 1940 a sloužil hlavně ke zkouškám chlazení a palivového a olejového systému. Na přelomu let 1939 a 1940 vyrobila firma Messerschmitt sérii 25 letounů Bf 109 F-0 (Werk-Nr.5601 až 5625). Vzhledem k problémům s motory DB 601 E byly tyto letouny poháněny motory DB 601 N.
Hlavní výzbroj verze F měly tvořit kanóny Mauser MG 151/15 ráže 15 mm, které se vyznačovaly na tehdejší dobu vysokou rychlostí střelby (900 ran za minutu). Protože se ještě nacházely ve stadiu zkoušek, byly dočasně nahrazeny kanóny MG FF/M ráže 20 mm. V říjnu 1940 byla zahájena sériová výroba varianty Bf 109 F-l. Letouny této varianty byly i nadále poháněny motory DB 601 N vybavenými kovovými vrtulemi VDM o průměru 310 m. Jejich výzbroj se skládala z kanónu MG FF/M ráže 20 mm a dvou kulometů MG 17 ráže 7,92 mm.
V listopadu 1940 Oberkommando der Luftwaffe nařídilo, aby v eskadrách JG 2, JG 26 a JG 51 byla vždy jedna skupina vyzbrojena novými stíhačkami. Několik strojů se dostalo také k JG 3. První operační lety odhalily četné nedostatky Bf 109 F. Motorový kanón MG FF/M se velmi často zasekával, při neúplném otevření chladičů se přehříval motor a objevovaly se komplikace s palivovým systémem a s kyslíkovou instalací. Nejvážnějším problémem však bylo, že za letu docházelo k odlamování celé zadní části trupu. V únoru 1941 byly z tohoto důvodu ztraceny tři letouny. Ve všech případech pilot rádiem před katastrofou hlásil, že v jeho stroji dochází k silným vibracím motoru. O chvíli později se utrhly ocasní plochy a letoun i s pilotem, který neměl šanci zachránit se na padáku, padal střemhlav k zemi. Závada byla odstraněna umístěním dvou podélných výztuh na každé straně trupu.
V březnu 1941 začaly výrobní linky závodů Erla v Lipsku opouštět první letouny varianty Bf 109 F-2. Byly vyzbrojeny dlouho očekávanými kanóny MG 151/15 ráže 15 mm se zásobou 200 nábojů a vybaveny nově tvarovaným vstupem vzduchu do kompresoru. Oberstleutnant Adolf Galland, tehdejší velitel JG 26, se domníval, že verze Bf 109 F má příliš slabou výzbroj. Z jeho iniciativy vznikly dva stroje označené Bf 109 F-2/U (U = Umrüstbausatz, souprava vybavení). Výzbroj jednoho z nich byla posílena dvěma kanóny MG FF/M ráže 20 mm instalovanými v křídle, u druhého byly trupové kulomety MG 17 ráže 7,92 mm nahrazeny kulomety MG 131 ráže 13 mm. Ve větších počtech byla užívána stíhací-bombardovací varianta označená Bf 109 F-2/b. Některé stroje, označené Bf 109 F-2/Z, byly ybaveny zařízením GM 1 a měly větší chladič oleje pod motorem a větší vstup vzduchu do kompresoru. Od Bf 109 F-2 se začaly používat také polní soupravy (Rüstsätze).
K běžně instalovaným patřily:
R1 - podtrupový závěsník ETC 500/1Xb pro pumu o hmotnosti 250 kg
R2 - skupina čtyř závěsníků ETC 50/VIIId pro čtyři 50 kg pumy
R3 - závěsník přídavné odhazovatelné palivové nádrže o objemu 300 dm3
R7 - dvě pouzdra s kanónem MG 151/20 ráže 20 mm zavěšovaná pod křídlo
R8 - kamera Rb 75/30 nebo Rb 50/30
Letouny varianty Bf 109 F-3 které byly vyrobeny v nevelkém počtu a dodány stíhacím eskadrám JG 2 a JG 26 operujícím nad kanálem La Manche, byly poháněny novými motory DB 601 E. Jejich výzbroj se skládala z kanónu MG FF/M ráže 20 mm, se kterým byly neustálé potíže, a dvou trupových kulometů MG 17 ráže 7,92 mm. V červnu 1941 byla zahájena sériová výroba varianty F-4. Její pohon tvořil motor DB 601 E vybavený vrtulí VDM 9-1201 A. Výzbroj byla zesílena nahrazením 15 mm kanónu MG 151/15 jeho 20mm verzí MG 151/20. Byl změněn tvar vstupu vzduchu do kompresoru. Ochrana pilota byla zlepšena instalací pancéřové desky umístěné za jeho hlavou a neprůstřelným sklem na čelním štítku. Zranitelnost letounu střelami nepřítele snižovala také nová samosvorná palivová nádrž.
Dvě poslední varianty verze F většina poválečných publikací popisovala jako průzkumné. Podle nejnovějších výzkumů (mj. Thomase H. Hitchcocka) to však byly pouze v nevelkém počtu vyrobené výškové stíhací verze. Ke zmatkům v leteckých publikacích došlo proto, že část z původně výškových stíhacích letounů byla později přestavěna na průzkumné. Bf 109 F-5 vycházel z letounů varianty F-2. Jeho výzbroj byla tvořena dvěma kulomety MG 17 ráže 7,92 mm a motorovým kanónem MG 151/20 ráže 20 mm. Motor byl vybaven zařízením GM 1 (vstřikování N2O). Bf 109 F-6 byl poháněn, stejně jako F-5, motorem DB 601 N a měl v křídle instalovánu dodatečnou výzbroj tvořenou dvojicí kulometů MG 17.
Podobně jako letouny verze E, měly také letouny verze F své tropické úpravy označené např. Bf 109 F-2/trop.
Technický popis
Typ: Messerschmitt Bf 109 F-4 - jednomístný stíhací letoun.
Pohonná jednotka: řadový kapalinou chlazený dvanáctiválcový motor Daimler-Benz DB 601 E o vzletovém výkonu 993 kW (1 350 k) a maximálním výkonu 882 kW (1 200 k).
Výzbroj: kanón MG 151/20 ráže 20 mm se zásobou 200 nábojů, dva křídelní kulomety MG 17 ráže 7,92 mm se zásobou 500 nábojů na zbraň, možnost podvěšení 250 kg pumy nebo čtyř 50 kg pum.
Technická data: Rozpětí: 9,92 m, Délka: 9,02 m, Výška: 3,20 m, Hmotnost prázdného letounu: 2 020 kg, Vzletová hmotnost: 2 890 kg, Maximální rychlost: 606 km/h, Maximální rychlost u země: 523 km/h, Dostup: 11 600 m, Dolet: 705 km
. Mno a tak je neidentifikujou ani jako neidentifikovatelný
