Jiříčku jen drobná úprava.Noční nálet Uranosu II na Mariánské lázně i při ztrátě jednoho pilota a letounu vzhledem k tomu že jsme na letičtě útočily jen dva dopadla víc než dobře 75-80% budov a ostatních cílů viděných na zemi lehla popelem .Jako nezdar bych to nenazval jediné co zustalo celé byl západní velký hangár ostatní prostě nebylo .
Kurtisi, no, je to tak... byly pevné, vždyť jim požehnal sám Pražský arcibiskup i když - 90% škod za jeden nálet, to mi zas tak málo nepřipadá
Spíše je škoda, že jsem nedostal (a ani moc nemusel chtít) hlášení škod na letištích která nebyla využívána - ani jako nouzová. A na která dopadlo nejvíc vašich pum.
Na druhou stranu: V Plzni - Borech jste napřed zrušili 75% zásob (ale to tam v té době bylo to co ráno - protože jsme tam poslali Dakoty s palivem a střelivem) a nato, když jsme tam dopsali něco z toho co dodaly ty kolony (ne všecko, uznali jsme že něco se mohlo rozbít a tak) tak jste zase dorazili a zrušili 90% z toho co tam v tu chvíli bylo... v té chvilce mě vomejvali - zůstalo tam tak pro dva roje!
Jenže pak jsme operativně posílali letadla jinam, navíc celá letka místo dozbrojování odlétla pro rezervní stroje, a nakonec ještě poslední kolona - a ukončení letů, no a letiště ke konci vykázalo 20 - 25% počátečního stavu. Což vlastně není dost, to by stačilo jen na ranní start, pokud by se nepokračovalo v zavážení v noci.
"Zapomněli jste na syny Vorvénovy. Ztratili jste Greptrovo kladivo. Vás nikdo mstít nebude." Dr. Lazarus
WT_Schmouddle napsal:
Cibule: Nesouhlasím jen v jedné věci. Avie stoupe strašně dobře. Líp než Befka. Je to přece jen dvouplošník.. Se zbytkem souhlasím.
Do kolika metrů stoupala avie líp než befka? Nech mě hádat, do čtyř tisíc? Pak už jí befko tuším přestoupalo.
Ale to není tak důležité. Podstatné je, že vzhledem k systému pozemních hlásek, které by nálet zachytily až na čs. - německé hranici, by prakticky neměly avie nikdy šanci vzhledem ke své stoupavosti resp. k rychlosti a max. letové hladině tehdejších německých bombardéři šanci. Prostě by se k nim nevydrápaly.
"Máte právo říkat cokoli. ... Právo být na veřejnosti za hlupáka je u nás garantováno ústavou. Ale právo něco vyslovit nedělá z toho výroku pravdu. Pravda se prokazuje nebo vyvrací porovnáním s fakty. Kdo tenhle princip nerespektuje, s tím je těžká řeč. Všichni smíme takovou diskusi odmítnout. To není zbabělost ani povýšenost, to je jen rozumné hospodaření se silami a časem."
310_cibule napsal:
Nádherný raelismus. Přesně na tohle by dojelo čs. letectvo, kdyby ten konflikt opravdu propukl. Dvojplošníky neměly proti tehdejším bombardérům už žádnou šanci, jsou pomalé a mají malou stoupavost. Göring by si udělal z českých měst docela slušnou střelnici. Je dokonalé, že to tak bylo i ve hře.
Dovoluji si mírně nesouhlasit. Proti He-111B by to jistě bylo o trochu jiné. Péčkové verze jsou přece jenom výkonově jinde. Takže o nějaké procento by šance vzrostly Jen tak na okraj. Že nebudeme sestřelovat He-111 jako na běžícím pásu, nám bylo jasné hned od začátku. Tak zrovna jsme věřili B-71
Kurtis napsal:
Četl jsem si Jiříčkův report v němž píše, že jsme prohlásili letiště za neprovozuschopné, ačkoliv tam někdo ještě 3-4x musel letět.
Toto bych trochu vysvětlil: Přiletěli jsme nad cíl, viděli jsme maskovací sítě a na ty jsme odhodili své nálože. Úspěšnost zásahů, řekl bych, byla vysoká - určitě přes 75%.
Problém je v tom, že čechoslováci dokázali ušít sitě, skrze které nepropadne 250kg puma letící z výšky 4km. Takže ačkoliv bomba dopadla přesně, žádnou škodu neudělala. To samozřjemě z výšky 4km není vidět, člověk vidí pouze černý flek.
Odlétali jsme tedy od letiště plného černých fleků a netušili, že černé fleky vlastně znamenají naprosto neporušené zásoby.
Omlouvám se tedy štábu za podávané dezinformace - o nadpřirozených schopnostech československých sítí jsme skutečně neveděli
No mel jsem tu cest kontrolovat chvilku nase (modra) letiste. Nevim jestli jsem teda neudelal fatalni chybu, ale pokud jsem videl ze SIT byla znicena, pocital jsem ze zasoby pod ni jsou take ZNICENE, prostoze nebyli, bral jsem to jako chybu hry a povazoval to za logicke..
Kurtis napsal:Omlouvám se tedy štábu za podávané dezinformace - o nadpřirozených schopnostech československých sítí jsme skutečně neveděli :(
Kurtisi, nerozviřuj vášně předčsně .)
1. Měli jsme skutečně sítě dodávané z Československa, tzn. úplně stejné
2. Sítě v ILovi se při zásahu zničí, ale ochrání to, co je pod nimi. Většina pilotů to ví. Jsi výjímka, pokud ne
3. Byl to záměr organizátorů, neboť jsme vyřazení letiště z provozu chtěli ztížit. Rozhodli jsme se to udělat tím, že zásoby budou pod sítěmi a budou tedy potřeba dva útoky resp. útok bombou a pak palubními zbraněmi.
4. Aby to nebvylo tak jednoduché, v modech se objevily nové objekty - sítě, které už takto nefungují a dají se i prostřelit palubními zbraněmi. Záměr ale byl použít ty původní, "nezničitelné".
GC3_Chroust napsal:No mel jsem tu cest kontrolovat chvilku nase (modra) letiste. Nevim jestli jsem teda neudelal fatalni chybu, ale pokud jsem videl ze SIT byla znicena, pocital jsem ze zasoby pod ni jsou take ZNICENE, prostoze nebyli, bral jsem to jako chybu hry a povazoval to za logicke..
No a pokud jsem Chroustovi dnes odpoledne rozmluvil sebevraždu, tak teď už se mi to asi nepovede :D Nejen že nám nepřijela žádná kolona, ale ještě nám Chroustík nahlásil polovinu zásob než jsme skutečně měli :D Jelikož nám to ale o 20 beden vyšlo, a jelikož byla jeho letecko-průzkumná práce základem všech našich úspěchů, pokusím se mu rozmluvit i druhý pokus :D
Upravil/a 1stCL_Jiricek dne 07-11-2010 19:15
Doplním jen ta konečná čísla na konci dne pro letku Jan Žižka..opravdu to byl bordel v papírech,já jakožto štábní krysa naší letky jsem úplně odpadl, když už na mapě zůstávali jen 2 modří a naši kluci začali být stahováni domů..
Všechna letadla co jsi viděl jako "Na misi" se vrátila do Plzně, jedno bylo při nočním přistání poškozeno, převrátilo se na budku, pilot nezraněn..
Takže stav na konci dne by měl být 13 letuschopných strojů(po doplnění paliva,v noci už jsme si nevystřelili),jedna Avie poškozena při přistání,jedna zničena a 14 pilotů k dispozici..
Všichni piloti naší stíhací letky jsou vzbuzeni velmi brzy ráno, pomalu se v polospánku trousíme do předletové místnosti. Většina z pilotů má v ruce šálek kávy, někteří nervózně pokuřují. Rozhlédnu se okolo sebe a myslím na to, že někteří kluci doslova před několika dny dokončili zkrácený pilotní výcvik, snad to zvládneme. Ale už přichází velitel letky a oznamuje nám, že bojové operace se prozatím odkládají. O 2 hodiny a 20 minut později přichází rozkaz zaujmout bojovou pohotovost, kompletní letka začíná zahřívat motory svých Avií …
Let č. 1 – startujeme ještě za tmy, formujeme se nedaleko plzeňského letiště a letíme krýt Klatovy. Jsem číslo 2 v jednom z rojů. Hlídka probíhá v poklidu, když se náhle ze sluchátek ozývá : “ Modré kontakty u Plzně“. Otáčíme zpět k letišti a brzo z výšky sledujeme manévrový souboj Avií z naší letky s několika He 51. Téměř střemhlav jdeme našim na pomoc, přilétáme do chumlu ve stejném okamžiku jako skupina Němců na Bf 109. Zřejmě doprovod JABO. Souboj je v tom přítmí absolutně nepřehledný, vzduch je naplněn letadly a olovem. Několikrát musím prudce uhýbat útoku Messerschmittů, nakonec se mi ale podaří zkrátit jednomu cestu. Ze vzdálenosti 150 m ho třívteřinovou dávkou zasahuji zespodu do trupu, z motoru se mu začíná kouřit a navíc vidím unikající palivo. Není ale čas se radovat, ve sluchátkách se mi ozývá „Farky BREJK, BREJK !!“, ve stejnou chvíli kolem kabiny prolétají trasírky. Naštěstí mě německý stíhač minul. Nejvyšší čas vypadnout, odpoutávám se okamžitě z boje a po chvíli jdu na přistání, JABO a jejich doprovod mizí jižním směrem.
Let č. 2 – jdeme nahoru hned jak jen to je možné, nechceme to schytat na letišti. Opět letím dvojku. Stoupáme do 5000 m směrem na Jih, když nás najednou ve vstřícném kursu míjí bombardovací B-71 s befky na ocase. Že by naše bombarďáky honili až od hranic? Přítomnost Bf 109 se rychle vysvětluje – vlevo pod námi jsou Štuky! Číslo tři jde dolů na Štuky, já zůstávám s velitelem roje. Chceme zaměstnat doprovod a umožnit tak ostatním Aviím nerušený útok na střemhlavé bombardéry. Číslo tři je bohužel okamžitě zabito jedním ze zadních střelců, my jsme mezi čtyřmi befky. Snažím se chránit „šéfa“ co to jde, hlavu si můžu ukroutit jak koukám okolo sebe. Držíme se slušně, nakonec nám ale dochází štěstí a schytávám to. Sestupnou spirálou vrtám až do výšky stromů a mizím směrem k našemu letišti. Palivo mi dochází v okamžiku, kdy se moje kola dotkli země.
Počítáme s mechaniky vracející se mašiny. Letka dostala tvrdě do těla, platíme „nováčkovskou daň“ i s úroky. Naše stavy jsou oproti ránu padesátiprocentní, máme 7 mrtvých kamarádů…
Let č. 3 – velitel letky dostává rozkaz podvěsit pumy a napadnout nepřátelské kolony u Domažlic. Momentálně jsme schopní na tenhle útok vyslat jen tři stroje. Mechanici makají na plné obrátky, proto můžu vést zanedlouho jednu trojici jako vrchní krytí našich s pumami. Plníme úkol poblíž Horšovského Týna, když nás pozemní návodčí posílá zachytit nálet. Nepřítele nenalézáme, otočíme tedy zpět k Plzni. Cca 20 km jižně od Plzně narážíme na čtveřici Messerschmittů, po několika minutách kočkování se obě strany odpoutávají z boje. Takže bereme zase kurs Plzeň a už z dálky vidíme neklamné známky toho, že u našeho letiště se bojuje. Plynové páky jdou nadoraz, připravujeme se na další boj. U letiště Avie pronásledující Štuky, velitel letky jednu posílá k zemi. Ale už tu jsou všudypřítomná befka, další minuty jsou vyplněné zběsilým manévrováním a střelbou. Najednou tupá rána, čelní štítek mi pokrývá olej a motor má poněkud nezdravý zvuk. Mizím pryč a sedám na letiště.
Let č. 4 – „moje“ trojice Avií vedená velitelem letky naráží poblíž Horšovského Týna na několik Bf 109. Náš roj se trhá, do boje přibývají další Němci. Dlouhé minuty jsem nucený se vyhýbat nekončícím útokům, aniž bych dostal šanci alespoň vystřelit (mimo krátké dávky téměř na head on). V okamžiku kdy zahlédnu velitele a chci se k němu připojit jsem nucený opět uhnout. Pak se ohlédnu vpravo a tam Messerschmitt s ohníčky u čumáku. Zdálo se že minul, ze sluchátek se ale ozve :“Dvojko, jde z tebe palivo“. A sakra, mám doslova pár minut na přistání. Nejblíž jsou Klatovy, jdu tedy tam. Palivo mi dochází cca 10 km od Klatov, ale dokázal jsem to tam dotáhnout. Zatímco mě klatovští mechanici opravují, připojuje se ke mně kolega z letky, kterého postihl podobný osud. Během oprav dochází k hloubkovému útoku na letiště, vyvázl jsem z něj ale naštěstí bez poškození. Později se s oběma našimi Aviemi přesouváme domů do Plzně.
Let č. 5 – máme kritický nedostatek strojů, protože Němci neustále útočí na naše letiště. Dakota tedy vyzvedává několik našich pilotů a má je dovést pro nová letadla do Prahy. Dopravní letadlo je doslova nacpané k prasknutí lidmi, ostatní letky jsou na tom asi podobně. Sedám do jedné z našich tří bojeschopných stíhaček a dostáváme za úkol doprovodit Dakotu. Cesta naštěstí proběhla bez zvláštních událostí, sedáme ve Kbelích a tankujeme.
Let č. 6 – 8 bojeschopných letadel letky Jan Hus se přesouvá z Kbel do Plzně, když dochází ke změně úkolu - Šmolíci jdou na Cham, my je máme podpořit. Poblíž hranic sleduju, jak jedna Avie klesá přímo na mě, vykřiknu varování ale je už pozdě. Kolega si o můj trup uráží kus křídla (moje éro je naštěstí nepoškozené) a já s hrůzou sleduju, jak padá ve vývrtce dolů. S ulehčením zahlédnu vrchlík padáku, později se pilot dostává kurýrním letounem do Plzně. Ufff, to bylo o fous.
K Chamu přilétáme v čase, kdy jsou Šmolíci už na ústupu. Velitel jde se třemi kluky dolů, já dostávám za úkol vést trojici vrchního krytí. Dolní čtyřka ostřeluje letiště a likviduje jeden nenáviděný He 51. Vyhlížím befka, čekám že se pokusí spadnout na údernou skupinu s převahou výšky. Rádio ožívá: „Befka, jsou tady befka !“. Rozhlížím se jako blázen, ale nic nevidím. Kruci, asi přiletěli při zemi. Kamarádi dole už tvrdě bojují, Němci mezi ně vpadli bez varování. Řvu do mikrofonu „Rozpustit formaci, najděte si dole Avii a kryjte jí“. Sám jdu střemhlav dolů. Jsem svědkem toho, jak jeden z Bf 109 vráží do jednoho z nás. Rychle si vybírám cíl, Němec mi vyplňuje celý zaměřovač, tisknu spoušť. Befko za sebou táhne vlečku kouře, nemám čas sledovat jeho další osud. Ustupujeme směr Plzeň.
Jsem už nad domácím letištěm, když jeden pilot (přezdíváme mu Šmudla) hlásí souboj s befky nedaleko Plzně. Jdu mu s jedním kolegou na pomoc. Dostáváme se na vizuální kontakt, hlásím:“Šmudlo bacha, jeden na tebe padá“. Sotva jsem to dořekl – BOOM a ve zlomku sekundy Šmudla i německý stíhač umírají v explozi. Srážka. Druhé befko ulítá pryč. Jdu na přistání jen s minimálním množstvím paliva. Lezu z mašiny a zapaluju si zaslouženou cigaretu. Během snad dvou minut sleduju, jak se k letišti blíží trojice JABO He 51. Nemá smysl lézt do mašiny, prásknu sebou na břicho a čekám. Nepřátelské pumy nekompromisně nalézají svůj cíl a moje milovaná Avie se rozletí na tisíc kousků. Hrozím Němcům bezmocně pěstí.
Let č. 7 – jeden z pilotů už má pro dnešek dost, velitel mi tedy přiděluje jeho stroj. Vzlétáme na poslední dnešní hlídku. Ve velké výšce potkáváme skupinu Avií jiné jednotky, modří nikde. Hlásky nakonec zachycují nepřítele u hranic, nedaří se nám ale ve stále se zhoršujících světelných podmínkách navázat kontakt. Musíme obrátit domů, jinak budeme přistávat za úplné tmy a na to nejsme vycvičeni. Přistáváme okolo 18.00.
Jsem polomrtvý z únavy a nervového vypětí, ale jsem naživu …
1stCL_Jiricek napsal:
2. Sítě v ILovi se při zásahu zničí, ale ochrání to, co je pod nimi. Většina pilotů to ví. Jsi výjímka, pokud ne
Na síť s bednou jsem skutečně házel prvně. Když je pod sítí letadlo a hodím tam bombu, letadlo bouchne. Apoň teda myslím, protože se mi nikdy nestalo, že bych házel na letadlo a ono nevybouchlo. Ale to je fuk, bavil jsem se dobře i tak. Díkes Upravil/a Kurtis dne 07-11-2010 19:55
Válečný deník letky Dvořák
Dne: 6.11.1938
Velitel: Lekk
Výzbroj: S238 – Šmolík
Nasazení: pruzkumná/bitevní činnost
Dislokace: Jihozápadní Čechy oblast plzeňsko
Rozkaz 1: Napadnout ve spolupráci s letkou bitevníků Štefánik nepřátelské letiště Straubing
Výzbroj 2x200Kg, 2x 50Kg tříštivé
Hlavní cíl náletu: vyřazení provozu letiště, zničení infrastruktury
Osobní deník:
Tak tu máme novinku – po 14 dnech pruzkumů a opatrnictví zdá se, že hlavounům nahoře došla trpělivost a mají se konečně k nějaké akci. Všichni piloti jsou od okamžiku příletu kurýrního stroje z Prahy napjatí k prasknutí, zvlášt když mechanici ze stojánky rozšířili šeptandu, že stroj přivezl i styčného dustojníka štábu se složkou TAJNÉ
Doručené rozkazy mluví za vše – nálet a ne ledajaký – jdeme na letiště a to Straubing. Letiště přesně uprostřed nepřátelského prostoru ve vzdálenosti 150 km. Na cestě hory, stíhači a hraniční flaky. Pokud cokoliv selže jsme odkázání sami na sebe a okolo nás je přitom spousta aktivních letišt nepřítele.
Start na 5:30 se snažíme dodržet, ale přesto jsou potíže spojené s formování dvou letek. Nakonec vyrážíme směr jihozápad a přes Vimperk se snažíme přejít hory.
Šmolík je zrádné ero – když vidíš kopec musíš ihned stoupat jinak nepřeletíš, zvlášt při maximální zátěži. Pilot tím příjde o ochranu země , jediné možnosti schovat se hláskám nebo nepříteli.
Naše trasa od Vimperka byla přesně taková – jednomu stroji odešlo magneto a v ranní tmě narazil do kopců. Jeho trosky se kutáleli z kopce až do údolí a hořící benzín svítil ještě dlouho po našem odletu. Svaz nakonec hory přeletěl na maximální stoupání v rychlosti 140km/h.
Následné klesání pomohlo strojům se zformovat a doposud funkční radio se odmlčelo.
Míříme přímo a neděláme si žádné iluze o našem uspěchu – Němci mají na čáře množství hlídek a ty nebudou spát. Na cestě nás ještě čeká kopec u Regenu – hromada kterou nejde obletět. Musíme přes ní a každému je jasné, že Němci už letí. Podsvícené budíky mě oslnují začínám se potit, ruce v rukavicích kloužou. Najednou mě muj pozorovatel Franta tluče do ramene a ukazuje na 8 hodinu – zaostřím a skutečně jsou tam 4 tečky - vysoko a hledají nás. Naštěstí nas přeletěli ale tohle nebude všechno. Další stroje na deváté, další nad námi.
Neustále si připomínám nešahat na vypínače – ten od světel je nebezpečně blízko plynu. Rozsvítit nad touhle tmavou zemi tak jsme mrtví.
Povedlo se a kopce překonáváme pár metru nad stromy – stroje se díky bombám rychle rozjíždí a rázem máme na budíku 300km/h. Flaky nestřílí k cíli 4 minuty. Snad doletíme.
Vedu roj vlevo od letiště přes řeku , ale je to stejně k ničemu. Roje se nevidí a nemají šanci se najít. Začíná střílet lehký flak a ted už jsme „označeni“ na kilometry daleko.
Hlavně odhodit beze ztrát. Letiště je prázdné, jen pár sítí na okraji co kryjou buh ví co. Odhazuji do tmy a doufám že se moje dvojka s trojkou rozestoupili do stran pro tento plošný nálet. Po odhozu ihned točíme pravou otáčku a přímo přes Straubing letíme zpět kurs 70. Sraz dávám zase u kopce u Regenu ted je to však severněji. Počítám stroje, které tam zustali – panebože jsme o 2 posádky zase slabší a ještě nás čeká cesta domů.
Naštěstí nepřítel má problémy nás najít a kopec nás skvěle maskuje proti horizontu. Shromáždíme se a přes Sušice jdeme na nové letiště Rokycany. Po 30 minutách jsme nad nimi a viditelnost je pořád mizerná. Zmatky ve formaci, nikdo nechce přistát první, na zemi nic není vidět. Ohlásím že jdu na přistání a jdu na to. Dosedám jak z učednice a s krátkým doběhem a pojíždím vlevo na stojánku. Najednou Franta zařve, řev druhého motoru, praskot a náraz …a tma.
Generální štáb ČSR vám s politováním oznamuje, že váš syn zahynul během výkonu bojové mise. Po úspěšném provedení odvážného náletu do hloubi nepřátelského uzemí byl jeho stroj obětí neštěstí při přistání, kde se srazil s druhým strojem ….. s upřímnou lítostí…
Čas T+3 hodiny: Četař Lekk z výcvikové letky se hlásí do služby – na domovském letišti Bechyně.
Vezmu natankovaný záložní stroj a vyrazím na přelet. Podle rozkazu se mám podívat na jižní frontu u Kaplice zda se náhodou nepřítel nedobývá dovnitř jinou cestou nežli u Plzně. Letíme spolu s četařem Foxem a snažíme se spočítat stébla trávy ale u Kpalic je klid. Spojení se štábem nefunguje (zřejmě nemáme pokryto) a tak obracíme zpět na Rokycany. Ostatně je nejvyšší čas na obzoru se objevuje vysoko tečka a není tudíž radno se zde ochomýtat déle. Po klidném a navigačně čistém letu letu přes Strakonice se blížíme k Rokycanum, kde sedáme. (Moje navigační sebevědomí stouplo do strmých výšin)
Dozbrojíme a čekáme na dalšího abychom mohli do boje.
Přilétá bitevní roj ze Štefánika a Dvořáka od Domažlic a spolu míříme na nový cíl – Planou. Syčáci ze Štefanika už vyluxovali cíle u Domažlic a podle pruzkumu je nový útok u Plané.
Dozbrojíme a ve dvou rojích startujeme na západ – cestou míjíme silné tankové svazy jedoucí z Plzně na jihozápad – tankání se asi konečně probudili a míří na Domažlic udělat přítrž německému řádění. Pozdravujeme je a míříme dál na západ. Cestou míjíme zničený vlak po pravici - další známku německé brutality. Nezbyde po nich nežli spálená země.
Přilétáme nad Planou a hledáme tanky – nikde nic až skoro náhodou modrá 2 objevuje kouřové vlečky daleko na severu – nepřítel překročil řeku u Plané a pokračuje dál na sever. Odhazujeme ve spěchu a moje první bitevní akce prověřuje to co jsem se naučit ve výcvikové letce. Sakra – tohle není klidná střelíce plná stojících cílů – nepřítel kličkuje a poskakuje a moje zpožďovače dávají celému útoku další rozměr. Odhodím vše a samozřejmě minu.
Ihned se otáčíme na Marianky pro dozbrojení – ty tanky musíme zničit míří na Karlovy Vary
Po nekonečných minutách – Marianky jsou záložní letiště a nemáme tam moc čet, se zase odlepujeme směr severovýchod od Plané a hledáme nepřítele, který šikovně využívá terénu k maskování svého postupu. Není nic co by mě zastavilo, letím vstříc bojové oblasti a nepřítel nemá šanci. Podle rozkazu pročesáváme oblast a snažíme se dostat do Toužimi – to přece není nic těžkého – stačí letět kursem 45 a Toužim je naše…nebo taky ne. Po desítkách marných minut našeho pátrání a desítkách koleček u země najednou zjišťuji že nevím kde jsem. Chvíle paniky je vystřídána klidem – chytnu se nějaké řeky a ta mě dovede do města kde se zorientuji. Vyberu řeku nazdařbůh a doletím nad ni, je všechno ale jenom ne poznatelná, mapu máme jenom ve velkém měřítku – další chyba nováčka (příště si musím vzít detailní mapu okolí – jestli ovšem bude nějaké příště). Po pulhodině letání se jsem ztracen ješt více nežli na začátku, naštěstí vidím další stroj své letky jak bloudí spojíme se a snažíme se držet řek, výsledek je neuspokojivý a my jsme další pulhodinu bezvýsledně zamotaní. Země neodpovídá, palivo ubývá, pod břichem mám stále bomby a nechci je odhodit nazdařbuh. Letím stále podél řeky a z opatrnosti držíme východní kurs – to by nás rozhodně nemělo dovést nad nepřátelské uzemí. Najednou před námi je velká aglomerace a řeky jsou mi nejaké povědomé, chvili studuji mapu a nevěřím svým očím – já jsem v CHUCHLI u Prahy a vesele sleduji soutok Berounky s Vltavou. Pro jistotu provedu ověření – letím nad Pražským Hradem a není již pochyb - právě jsem překonal díky navigační chybě pulku republiky. Lojza vzadu se mi chechtá do ucha jako blázen a prosí mě jestli bych nezaletěl ještě kousek na východ – páč je z Pardubic. Rázně utínám nekázen na palubě a s druhým strojem míříme již jistě podle kursů domu do Marianek. Zaplatbuh že Smolík má tak velké nádrže a my mužem zatím v klidu myslet na návrat. Chytneme se správných řek a necháme se dovést nad Toužim. Pořád mám bomby a jestli si neschladím žáhu na nějakém tanku tak se nechci ani vidět. U Toužimi se nepřátelské jednotky zastavili a evidentně nevěří že se dostali tak daleko bez problémů. Moje bomby sedí jak se patří a dva tanky jsou mimo hru.
Obracíme na Marianky a v klidu přistáváme po více než hodině letu.na cíl, který byl od nás 10 minut.
Zbrojíme a chystáme se na další kolo tohohle vraždění. Z pozemní kontroly dochází zpráva, že se náš druhý odřad pochlapil u Chamu a že s minimálními ztrátami vykostil celé letiště. Jen tak dál chlapci – my taky máme zuby. Tohle by je mohlo vyděsit.
Náš další rozkaz je opakovat nálet na Straubing náletem přes Cham a znemožnit operace nepříteli z obou letišť. Sesbíráme nové posily, které se dostavili z Prahy a v 5 strojích vyrážíme na Cham. Tohle je o držku – budou metály nebo penály.
Cestou se ni zvláštního neděje a v pořádku se dostavíme nad hranice u Přimdy. Jezírka mě vedou jak se patří a krásně držíme kurs. Po překročení čáry se však začíná rýsovat parádní prušvih. Nepřítel si nás začíná všímat ihned jakmile jsme za čárou a nepřátelské hlídky se rojí vysoko nad námi v neuvěřitelném počtu.
Napočítám až 8 strojů a jediné co takováto aktivita znamená, je že Cham právě hostí někoho velmi významného , alespon se tím uklidnuji. Přeletíme až k letišti a vše se zdá být v pořádku – poslední kopeček a ejhle už je tu město na soutoku a za ním letiště – krásně v kursu náletu. Přikazuji neodhazovat na Chamu leda by tam bylo ero a po pruletu nad letištěm pokračovat na Straubing – náš hlavní cíl. Rozvíjíme se do linie abychom neohrožovali bombami ty za sebou a hledáme cíle. Skutečně na stojánce vedle hangáru roluje Ju52 a stojí tak blbě že nemuže ani uletět. Střelec už naládoval horní kulomet a už mě vítají žluté trasírky. Střely hvízdají a pár si jich najde moje horní křídlo ale to už jsem nad ním a moje 2 padesátky opustily závesy. Chvíle klidu a najednou výbuch – nepřátelský dopravák umírá v oblaku trosek a ohně. Doufám, že jsem s ním vzal do pekla i pár pilotů, ale na filozofie není čas – válka je svině a na nás se žene banda rozzuřených befek. Zahajujeme obranný kruh protože befka spadli snad z 5 km a mají neuvěřitelnou rychlost. Bohužel není čas se pořádne bránit – nežli se naše obrana dokončila jsou dva stroje dole a třetí kašle benzin. Pruletem přes letiště jsem odhodil na maskovací sítě a ani nevim jestli jsem něco trefil – Lojza se snaží, Smolík se snaží ale befka jsou všude a mají rachlost, mají munici a mají vztek. Zdrhám sám na sever a daleko vedle mě se druhý stroj snaží o totéž. Bohužel má za sebou 4 befka a ty se na něm střídají jako na kolotoči. Nekonečnou chvíli váhám zda mu jít na pomoc, ale nežli se rozhodnu tak je po všem – ani bych k němu nedoletěl. Osamocen se přitisknu na zem a zdrham co to jde. Muj nálet je zdecimován, roj je zničen za méně nežli 3 minuty a jediné co jsme dokázali je smáznout jeden dopravák. Doufám že to mělo smysl, já už jej nevidím, tak snad alespoň ti nahoře.
Se zrakem zastřeným vlhkostí dolétám na Marianky a dozbrojuji. Já i Lojza mlčíme – není co říct.
Dostávám rozkaz přeletět na Rokycany a přidat se do roje. Je již večer a cestou je rádiem změně rozkaz na pozorovací a pátrací let v oblasti Domažlic kde byl sestřelen nepřátelský stroj a pilota je třeba zajmout. Letám jako blázen u země až do noci, ale krom osamoceného flaku pálícího do Neměc nic nevidím. Vzhledem k noční hodině je vydán rozkaz k návratu na základny pro denní jednotky obracím domu a najednou zase problém – kde je vlastně doma. Původně odhadovaná pozice jižně od Klatov je špatná a já zahajuji dalších 15-20 minut hledání Klatov a pak jakéhokoliv letiště. Začíná tma a přestávám rozeznávat detaily na zemi. „Zdá se že budem muset skákat“ – ukazuju na Lojzu. Lojza na to že nemůže páč si nevzal na poslední přelet padák. Ze zoufalství vystoupám do 2 km abych se rozhlédl a najednou vidím nějaké ohýnky napravo. Sedám z posledními zbytky světla a ihned běžím zatelefonovat na Rokycany že jsme živí. Naštěstí nejsem jediná posádka, jak jsem se dozvěděl, kdo sednul po 18:00.
Moje navigační sebevědomí je menší nežli mravenec a jedinou útěchou je že jsem zachránil na poslední chvíli stroj i Lojzu.
Noc jsme strávili v letištní kantýně a ráno nás vyzvednul náklaďák z Rokycan.
Jestli tohle je jeden den ve válce, netěším se na žádný další.
Čet.Lekk
----------------------------------------------------------------------------- Poznámka pod čarou:
Z poválečných análů ministerstva války a rozvědky bylo zjištěno, že sebevražedný nálet Zlatého roje S-328 z Marianských Lázní na Cham, kde byl zničen "jen jeden" Ju52, zneschopnil transportní kapacity LW pro daný den a díky němu byly výrazně sníženy kapacity nepřítele co se týče dopravy pilotů pro nové stroje do zázemí.
Výsledné polevení intenzity náletů LW pomohlo letectvu CSR dozbrojit a přelétnout záložní stroje do Plzně a udržet tak frontu.
Všechny ztracené posádky Zlatého roje byly navrženy na Medaili za chrabrost - in memoriam.Upravil/a Lekk dne 08-11-2010 19:56
IRL:
Vstávám v 3:35 a nahazuji server. Lidé se začínají připojovat, po 20 připojených lidech error in Java thread "main". Znovu a znovu...znovu.
Kontaktuji falkona a řešíme to. Přichází Fuči, rozhazujeme varianty - já na WT zkusím s červenými připojovat jednoho po druhém, falkon zkusí s modrými nechat připojit na malou mapu a změnit misi. Obě dvě varianty končí stejně. Pád obou serveru. Problém identifikován v přidaném logování chyb.
Řešením tedy bude návrat zpět k betamodům bez logování. Falkon je rychlejší v instalaci, spouští svůj server a já posílám červené na "pašíka".
Díky falkone!
a nyní ta fikce:
Deník pilota
kpt. Hubavý, velitel 4. roje letky Jan Hus - Avia B.534
5.11.1938
5:30
Ráno se probouzím, ordonanc přináší míchaná vajíčka a toasty (po stáži u RAF se nemohu tohoto ranního rituálu zbavit). Do toho zvoní telefon, piloti mého roje se po mě shání. Dorážím na na stojánku, všichni jsou připraveni, naskakuji do letounu a s malým zpoždením daným opomenutím rozehřívání mé Avie startujeme za letkou Jan Hus.
Jsem ve vedení roje David, se mnou moje věrná dvojka Tomík. Trojka mi dělá starosti, moc nemluví, nikdy jsem s ním neletěl, je to špatný pocit být za někoho zodpovědný a neznat jej ani zbla. Doháníme letku nad Klatovy, vysunujeme se na jih, až ke Kdyni a hlídkujeme v 5000m. Na frekvenci letky jsou slyšet hlášení o Bf109 nad Klatovy. Zůstáváme nad Kdyní a čekáme na rozkazy. Kolem nás se prosmýkne jeden roj Bf109 v severním směru. Směřujeme zpět ke Klatovům, vedle letiště je vidět střelba a v rádiu hlášení o He51 a Bf109. Dávám roji pokyn a klesáme k místu boje. Vedle řeky jsou v jednom chumlu Avie a Bf109, He51 nejsou vidět. Dostávám se za jedno Bf109, krátká střelba, je vidět únik paliva ..Střídáme se s číslem 2 v útocích, nepřátelský letoun opouštíme poté, co mu jde zpod krytu šedý kouř a letoun zpomalí, jak mu přestává táhnout motor. Dalšímu Bf109 dám v zatáčce dávku na kořen křídla, pouští palivo, ale uniká mi přízemním letem. Dávku, kterou za ním pošlu schytají slámové stohy na zemi.
Ztrácím kontakt se svým číslem, naposledy jej vidím, jak pronásleduje poškozené Bf109 jižním směrem. Po rádiu neodpovídá, co se mu stalo, nevím.
Návrat do Plzně je přerušen bojem s další skupinou Bf109, která se prohání mezi Klatovy a Plzní. Po chvíli zmateného manévrování se Němci pakují k jihu a já jdu přistát.
Sedám v Plzni se 130litry paliva a 50% palebného průměru.
Po přistání dochází zpráva ze Stráže Obrany Státu, že, mnou poškozené Bf109 havarovalo těsně za hranicemi, je mi připsán jeden sestřel.
7:40
Během 20 minut je můj letoun přezbrojen a jsem připraven k dalšímu úkolu. Startujeme z Plzně na obranu letiště, blíží se nálet. Vytahujeme Avie do 4500m, z jihu letí Ju87 kryté hromadou Bf109. Nastává boj našich s krytím Štuk. Se svým číslem se protahujeme nad letiště Rokycany, které je pod útokem Ju87. Spouštím se z 3000m přímo nad letiště. Ju87ky odbombardovaly a utíkají po zemi k jihu. Měním výšku na rychlost a dotahuji Junkersy. Jaké je ale mé překvapení, když se cca 500m za Ju87 naše rychlosti začínají srovnávat. Navíc zadní střelci začínají střílet a trasírky létají nebezpečně blízko mého letounu. Avie je jen o ždibec rychlejší než Ju87 a vzdálenost se zkracuje jen velice pomalu. Proklínám naši rozvědku, která uváděla, že Ju87 jsou mnohem pomalejší a že nevozí zadní střelce, aby mohli nosit 250kg pumy. Tlačím se pod Ju87 když se najednou tříští čelní sklo a úder do spánku mě omračuje. Probouzím se až pachem étheru, vesnický lékař mi měkkým jihočeským přízvukem říká jak rolníci viděli Avii roztříštit se o pahorek nad vsí. Byli si jistí, že jsem mrtev, ale našli mě živého v bahně rybníčku hned pod kopcem. Nemůžu tomu uvěřit, přežil jsem havárii Avie v plné rychlosti která mě vyhodila z kabiny a že jsem padnul jsem do bláta nezraněn, neutopen. Doktor do mě nalije velkého panáka rumu na druhé narození a volá na letiště, aby si pro mne přijeli.
IRL: Beru manželku a jedeme na 4 hodiny do Tesca nakupovat. Mír doma je víc než mír s Německem!
11:30
Dorážím na letiště, připadám si jako duch. Ostatní se na mne dívají, jak kdybych vstal z mrtvých. Vstal a co má být? Chci hned do boje, ale nejsou žádná volná letadla a tak naskakuji do Dakoty letící do Prahy a za 45 min se na Ruzyni poutám do zbrusu nové Avie. kopit voní novotou, motor táhne jako čert. Jen mi uniká, proč mi nedali munici do kulometů. V Praze se asi válka nekoná.
Objevuje se ještě jeden pilot z Jana Husa, počkám tedy nad letištěm než zahřeje motor a letíme spolu do Plzně. Tam pár minut na doplnění munice a jsme připraveni ke startu.
Objevuje se moje číslo dva, Tomík, oba dva jsme dnes utekli hrobníkovi z lopaty. Nemám čas se jej zeptat co se mu stalo a jak se vrátil domů, je to jedno. Důležité je, že opět bojujeme spolu.
13:20
Zvoní telefon, velitel letky jej zvedá, chvíli přikyvuje a pak jej pokládá. "U Domažlic je nějaké německé rodeo, pozemní hlásky hlásí německý kurýrní letoun a snad celou Stafel Bf109" Startujeme, Tomík na mém křídle a letíme jižním směrem. Velitel letky se svojí trojicí výše, my níže. Nad Klatovy dostáváme po rádiu upřesnění, točíme kurs 250 a letíme na plný plyn nízko nad zemí směr Domažlice. Nad Domažlicemi je klid, na zemi ani ve vzduchu není ani noha. Propátráváme celé údolí od Horšovského Týna až k Domažlicím. V jednu chvíli, jakoby náhodou zahlédnu koutkem oka záblesk nad lesem...propátrávám to místo a vidím Fi156, jak točí kruhy nad lesem. Volám své číslo, potvrzuje že jej vidí, je blíž a tak útočí. Vidím pár zásahů, němec to otáčí na druhou stranu a nevědomky mi tak zkracuje cestu. Mám ho před sebou, šedou siluetu s prosklenou kabinou, jednoduchá oprava, cca 15°, předsadím a moje kulomety zaštěkají. Kulky tříští kabinu a křídlo Fieslera, přes rameno vidím německý stroj, jak se v dešti ohně roztříští v lese. Co teď? Za chvíli tu budou 109ky! Vydávám pokyn roji, následovaný pokynem velitele letky k ústupu na sever. Přitlačíme se na zem a přízemním letem nad stohy a kolem kostelních věží se vracíme zpět na naše území. Připojilo se k nám dalších pár Avií, zatímco nad námi se začínají rojit čerti.Vidíme dvě Bf109 přímo proti nám v kursu jih, letící přímo proti nám o cca 500m výš. Otáčím se o 90° abych je viděl, ale oni neútočí, letí dál rovně, jako by si nevšimli těch 6 Avií co se před nimi schovávají do koryta řeky! Jejich piloti musí být opravdu slepí! Náhle mě polije horko, na jižním obzoru se blýská odlesky od křídel a kabin, snad 8 nebo deset jednoplošníků letí směr sever. Otáčíme se opět o 90°, hlídám si je, ale další překvapení, Bf109 nás přeletí, jako bychom byli vzduch. Vidíme, jak se mezi Stodem a Dobřany do toho vložily další Avie přilétající z Plzně a nastává mela. Bf109 jsou sekáči, hlídají si rychlost, nemám v pomalé mašině vůbec žádnou šanci ke střelbě. Jen když je pilot Bf109 nepozorný a zatočí ke mně. Dostanu jen jednu takovou příležitost ale střílím na moc velkou vzdálenost, kde jsou moje kulomety málo účinné. Moje dvojka se mi ztratí a tak se také diskrétně vytratím. Bf109 krouží vysoko, nemají chuť se pouštět dolů a když se začnou vytrácet na jih, tak v klidu přistávám.
15:40
Velení letky rozhoduje, že díky velkým ztrátám letadel pošlou piloty letky pro nová letadla do Prahy. Jsem přidělen jako vedoucí krycího roje Dakoty, bohužel mi nechce nastartovat motor a tak předávám velení svému číslu a jdu najít nějakého motoráře, aby se mi podíval na motor. Závada nebyla vážná, ve vzduchovém filtru bylo asi deset tisíc malých kousků čehosi, které způsobovaly, že mi motor šel jen ve velmi malých otáčkách. Po vyčištění celého motorového prostoru jsem připraven vzlétnout, ale nemohu. Velení zakazuje start jednotlivci, údajně máme být trojice, abychom mohli do vzduchu, jinak jen při ohrožení stroje. Zatracené štábní krysy, ta jejich pravidla! Mechanici mi radí, abych zahlásil nálet a odstartoval, ale mě se nechce jít proti jasnému rozkazu. Naši piloti s novými letadly přelétají do Kbel a Letňan k přezbrojení a já zatím sedím na letišti. Přidává se ke mě další pilot letky, zvaný Vočko a tak spolu špačkujeme a kopeme do kbelíků s uhlím v boudě na stojánce. Najednou začínají houkat sirény, nejdříve se na sebe podíváme s otázkou, ale už jsme oba v běhu k letounům a startujeme. Po rádiu dostáváme informaci o Heinkelech přilétajících severně od Plzně ze směru od Prahy, stoupeme do 6km a hlídkujeme na čáře Plzeň - Kralovice. Při další otáčce nad Plzní hlásí pozemní služba, že nepřátelé se stočili k jihu a jsme přesměrováni do oblasti Stodu a Domažlic. Přidává se k nám ještě jeden pilot letky, čekáme na něj nad Plzní. Teď už jsme zase ve trojici podle představ štábu. Kroužíme nad Stodem a nikde se nic neděje. Po půl hodně nás začíná svrbět ruka, na všech frekvencích je ticho. Zkoušíme volat velení, ale přes atmosférické poruchy není příliš rozumět...OK, čas pro naši hru. Hlásíme aktivitu na jihu a otáčíme se na jih, u Klatov nám pozemní služba hlásí, že na Cham právě útočí Šmolíci. Je čas přenést boj do Německa. Letíme ve výšce 5,5km směr Cham. Nevidíme nikoho a nic, letiště je zničené ale v koutě stojí He51 a hřeje motor. Nedůvěřivě se ohlížíme, nikde nikdo, tak zkusíme štěstí. Širokou spirálou klesáme k zemi a útočíme na letadlo na stojánce. Naše kulky tříští konstrukci, je vidět palivo unikající z nádrží. Stroj ne a ne začít hořet, letištní flaky jsou dotěrné a tak po třetím útoku to balíme a letíme zpět na sever. Najednou se přes nás přeženou Bf109. Jejich piloti mají ale plné oči Chamu a tak si nás nevšimnou. Při kontrole ocasu vidíme nad Chamem vzdušný boj, flaky střílí. Naše trojka chybí, ale na radiové volání neodpovídá. Taktéž dvouplošníků nad Chamem je více, takže to asi bude nějaká jiná letka na jiném kanále. Každopádně, moje číslo vystřílelo munici a tak vracet se nad Cham je sebevražda. Pokračujeme tedy domů. Let zpět je naprosto bez problémů a za 30 minut přistáváme v Plzni. Jen co dojdu do boudy na stojánky a rozepíšu se, slyším jak zvoní telefon...nálet He111, přímo nad letiště, kdo má možnost ať okamžitě zmizí.
Dále je deník je psán jakoby roztřesenou rukou.
Posledních 20 minut boje.
Dobíhám zpět ke svému letadlu, motor je teplý z předchozího letu, paliva je půl nádrže, munice třičtvrtě palebného průměru a tak startuji a stoupám do 5500m. Heinkely mezitim proletěly, nemá smysl je honit, vždyť jsem je ani nezahlédl. Zůstávám hlídkovat jižně od Plzně a čekám až se přidá zbytek roje nebo letky. Pozemní kontrola hlásí silný nálet od severovýchodu. Jedná se minimálně 8x Bf109 a kontrola se mě snaží držet stranou. Vem to čert, dokud mohu zatáčet, nemůžou mi nic udělat. Točím kurs 300 a západně od Plzně vidím ve stejné výšce hromadu letadel. První jsou Ju87 - hlásím je do rádia a jak prolétají okolo mne, pošlou za posledním dlouhou dávku. Vidím pár zásahů, ale rozdíl rychlostí a oprava střelby je příliš velká a tak vidím jen pár zásahů na konci trupu. Ohlížím se a vidím jak se doposud perfektní sestava Ju87 rozpadá a letouny točí směrem na jih. Ale není čas se těm chudákům, co se lekli jedné Avie smát, už jsou tady Bf109. Nastává kolotoč, jen co uhnu jednomu, už musím uhýbat druhému. Podaří se mi i vystřelit po jednom Bf109, co nespěchá s odletěním a točí zatáčku, ale už je za mnou další - musím udělat hodně utaženou zatáčku. Rychlost Bf109 je zároveň jejich slabinou, do takového cíle se nemohou nikdy trefit. Snažím se stáhnout Bf109 k zemi, tam kde proti nim mají Avie jakous takous šanci. Přilétají další naše stroje a situace 1 vs 4 se mění na 2 vs 4.
Pohledem za sebe vidím Bf109 ve střemhlavém letu, cíl jsem jasně já. Těsně než začne střílet, vykopnu směrovku a dám kontra křidélky, Avie se převalí, trochu přitáhnout aby to nechcíplo...překvapená Bf109, stržená vlastní rychlostí defiluje zleva přímo před mé čtyři kulomety. Mačkám spoušť, zásahy tancují na jeho levém křídle. Ale už je pryč, rozdíl rychlostí musel být nejméně 200km/h.
Boj pokračuje, vidím další Bf109, jak na mne nalétává zepředu, má výškovou převahu. Zvedám nos Avie vzhůru a střílím mu ústrety. Blíží se velice rychle, já úporně potlačím, čert vem motor, Bf109 se naklání na levé křídlo a to naráží přímo na kořen mého křídla. Obrovská rána...omdlévám.
10.11.1938
Probouzím se v plzeňské nemocnici, mám amputovanou levou nohu, kterou mi úplně rozmašírovaly trosky vzniklé při kolizi. Už nikdy nebudu létat. Teď jsem štatskripl. Snad by bylo lepší abych v té mojí "desítce" zůstal.
Poslední zápis deníku je psán drobným dívčím písmem.
Kpt. Houbavý zemřel 15.11.1938 na následky zranění, které utrpěl při bojovém letu dne 5.11.1938.
Komentáře k průběhu specky:
- systém oprav a zásobování je super.
- atmoška je super.
- Ju87 u roku 41 byly moc über a IMHO neměly v té co nejvíc real situaci co dělat.
- timeout mrtvoly je moc velký. U mě to byla třetina celého času misí, místo boje s uchvatiteli jsem stačil nakoupit značnou část vánočních dárků.
Jinak to bylo dobré, mělo to atmosféru - Chci poděkovat všem, co se účastnili přípravy, i když to bylo občas náročný tak to dopadlo dobře.
Letce Jan Hus - díky kamarádi. Na to, na jakých krámech jsme létali a komu jsme čelili jsme to uhráli na kytičku. Upravil/a WT_Schmouddle dne 07-11-2010 20:20
[img]http://forum.il2sturmovik.com/public/style_extra/team_icons/founder_gold_en.png[/img] is not a valid Image.
Akce byla opravdu parádní. Děkuji organizátorů, spolubojovníkům a gratuluji nepřátelů za úspěchy, bojovali statečně a srdnatě.
Ad výkoné He-111. Nezapomínejte, že bysme také měli mít Do-17, což v té době nebyl vůbec špatný bombardér, takže myslím že to bylo reálné.
Přikládám video našeho náletu na Plzeň, asi nejsilnějšího zážitku. Měli jste slyšet v co se zvrhnul teamspeak, když jsme vás tam dole zahlédli .
Nechybí píseň, kterou nás kurtis v 3:40 dostával z komatu .
Je to víceméně moje první video + problémy s fps, kterým fraps nepřidal, takže na kvalitu nehleďte. Dobře to zachycuje ty nervy při přistání s pár obrázky za minutu. http://www.youtub...bRGcj3Er2I
Celou noc před akcí jsem měl nějakou tu činnost, tak že jsem nespal.
V 04:10 jsem již seděl v Benešově s ostatními piloty a mechaniky pod křídlem dakoty a srkal horkou kávu. Po dohodě se zásobovacím důstojníkem jsme se chystali nahřát motory a přeletnout do Prahy, kde jsme měli uskladněny téměř všechny zásoby, Bohužel byli všechny lety zrušeny a mi směly přelétnout o shruba dvě a půl hodiny později. Ihned po přeletu jsme převezli rezervní zásoby nad rámec plánu na letíště s předpokládaným větším vytížením. A pak to začalo.....
Dyk letěl se zásobama nejdále a na zpáteční cestě již vezl šťastlivce kteří přežili smrt svého letounu pro nové stroje. To je to co si dobře pamatuji jinak mi až do posledního letu vše nějak splívá, pokud jsem nelétal tak jsem vyřizoval administrativu, to ostatně dělal i Dyk s Igorem. Ve večrerních hodínách jsem ještě obdržel rozkaz neprodleně letět do Klatov pro dva piloty, při přistání jsem lehce poškodil vrtuli na jednom z motorů, než však byla dokončena její výměna jsem musel přesednout do kosa a letět pro uvíznuvší piloty do terénu. tak že při odletu směr Praha ruzyně jsem měl na palubě již duše čtyři. V pořádku jsem je vyložil a dále již nelétal, setmělo se a jediná dakota ve vzduchu byla Dykova, byl někde u Varů a Plzně , tuším, vrátil se již za úplné tmy.
Jinak dojmy z Akce jsou výtečné dík létaní jsem nestihl oběd, který mi pak sežrali. Večer jsem padl a spal jak zabitý hladem a nevyspáním jsem usnul vsedě
Upravil/a 57_OTU_Ford dne 09-11-2010 11:02
olda maly napsal:
Dovoluji si mírně nesouhlasit. Proti He-111B by to jistě bylo o trochu jiné. Péčkové verze jsou přece jenom výkonově jinde. Takže o nějaké procento by šance vzrostly Jen tak na okraj. Že nebudeme sestřelovat He-111 jako na běžícím pásu, nám bylo jasné hned od začátku. Tak zrovna jsme věřili B-71
Určitě, možná i o dvě
Kaťušky byly naprosto v pohodě. Škoda, že jsme je nenasadili na stíhání. V jedné jsem po prostřelení nádrží a tedy s vrtulemi do praporu vymanévroval pět útoků befka či dvou prakticky bez škrábnutí. Fakt ale je, že šestý pokus jednoho z nich o taran v pětistech nad zemí jsem už nepřežil Budiž nám oběma země lehká Upravil/a 310_cibule dne 07-11-2010 20:39
"Máte právo říkat cokoli. ... Právo být na veřejnosti za hlupáka je u nás garantováno ústavou. Ale právo něco vyslovit nedělá z toho výroku pravdu. Pravda se prokazuje nebo vyvrací porovnáním s fakty. Kdo tenhle princip nerespektuje, s tím je těžká řeč. Všichni smíme takovou diskusi odmítnout. To není zbabělost ani povýšenost, to je jen rozumné hospodaření se silami a časem."
57_OTU_Forde, díky za převoz pro nové éro. Bylo mi ctí a potěšením s tebou letět.
"Máte právo říkat cokoli. ... Právo být na veřejnosti za hlupáka je u nás garantováno ústavou. Ale právo něco vyslovit nedělá z toho výroku pravdu. Pravda se prokazuje nebo vyvrací porovnáním s fakty. Kdo tenhle princip nerespektuje, s tím je těžká řeč. Všichni smíme takovou diskusi odmítnout. To není zbabělost ani povýšenost, to je jen rozumné hospodaření se silami a časem."
IL-2 Sturmovik™, Cliffs of Dover™, Pacific Fighters™ are trademarks or registered trademarks of 1C EUROPE, 1C-Multimedia, 1C ONLINE GAMES.
Other marks used herein are those of their respective owners.
.Jako nezdar bych to nenazval jediné co zustalo celé byl západní velký hangár ostatní prostě nebylo 
.
