Jo, k těm Tajpanovým doporučením - ač tu je článek o nastavení TS, ač se těch coopek letělo už několik, stále se objevují lidé, co neumí nadefinovat šeptání.
Nevím jak tomu bylo u červených, ale u šmoulů to byl děs
Je pravda, že definovat lidi na šeptání se dá (jednoduše) až po jejich připojení na TS, což ne vždy je možné okamžitě po svém zapojení na TS, ale já měl šeptání na Sodyho a Donyho během chvilky. A to se připojili až skoro - mno ehm, čas radši říkat nebudu
Čili bych též doporučoval, aby v každém pokynu k danému coopu bylo řečeno, že člověk musí mít naučeno a hlavně odzkoušíno, jak se šeptání nastavuje.
3IAP_Tajpan napsal:
2. To LesniHu. La7 nie sú dialkové stíhačky. o hodine letu(tolko trval môj let), som mal cca 140l a ktomu som aj podvesné nádrže. Ak by sme okamžite leteli k vám, asi by sme zostali niekde trčať na nepriatelskom území.
3IAP_Tajpan napsal:
2. To LesniHu. La7 nie sú dialkové stíhačky. o hodine letu(tolko trval môj let), som mal cca 140l a ktomu som aj podvesné nádrže. Ak by sme okamžite leteli k vám, asi by sme zostali niekde trčať na nepriatelskom území.
huh? Odpoved pro me? Na co?
Kurva neviem co ste cakali na zazrak? ze vam 4 P51 zachrania prdel
Vravel som ze aspon 2 La7 budeme potrebovat ale IAP snamy nechcela mat nic spolecneho , tak tu to mate !!!Viac sme urobit nemohli !!!! A to som tam zostrelil Fokaca a potom 2 Bf 109poskodil a pred Leningradom jedneho henkla !!!! Jasne vdaka dvojke a ostatnym Mustangom!!! Rozstrhnut sme sa nevedeli
Ku*va, soráč, soráč, soráč. Mal to byt AH_Ronsoc.
omlúvam sa ti , sorry, sorry. sorry
:sm19::sm19::sm19::sm19::sm19::sm19:
No pánové na nás to neházejte. My jsme ty modrý potvory našli dřív než náš cover a to je co říct. Je pravda že dokud s bombrama nepoletíme trasou kde pod náma budou hořet nepřátelské stroje a my za celej let neuvidíme ani jednoho živého šmoulu, tak do tý doby vás prostě budeme prudit. Já měl ten pocit a nejspíš to nebyl jen můj pocit, že jste (mustangové) červenej roj obětovali jen proto aby jste si uchránili vlastní zadky. Ale co život je boj.
Náhodou já (jeden ze zatracovných mustangů) jsem do befek vystřílel všechno co jsem měl. A když už jsem nic neměl, tak jsem se s něma aspoň honil. A kdyby to tak nelagovalo, tak se s nima honím dokud jim nedošel benzín. Styďte se befkáči. Jednoho samotnýho mustanga jste nedokázali sejmout. Musel to za vás udělat zalagovanej server a most.
Takže já jsem si obnovil zásoby Budvaru v lednici a už se těším na další speciálku.
ad lagy - ač mám docela fest problémy na obyčejném DF létání při 23 a více lidech, tady mi to nelaglo ani jednou (a to Edi v jeden okamžik lag u nás hlásil)
a to je leningradská mapa celkem "složitá"
tím samo neříkám, že to nikomu dalšímu nemohlo lagovat
jen že je cosi (minimálně) podivného v tom madoxovském síťovém kódu...
3BAP_Cassius Chaerea napsal:
No pánové na nás to neházejte. My jsme ty modrý potvory našli dřív než náš cover a to je co říct. Je pravda že dokud s bombrama nepoletíme trasou kde pod náma budou hořet nepřátelské stroje a my za celej let neuvidíme ani jednoho živého šmoulu, tak do tý doby vás prostě budeme prudit. Já měl ten pocit a nejspíš to nebyl jen můj pocit, že jste (mustangové) červenej roj obětovali jen proto aby jste si uchránili vlastní zadky. Ale co život je boj.
Ako sme zbadali strelbu hned sme tam leteli!!!!!!!
Kebyze sa dame hned zostrelit tak nedoleti ani jedna B25!!!!!!
kazdy sa snazil zaradit za BF a FW a sme sa aj zaradili .Je pravda ze sme trocha zaostali ale to bolo iba vase stastie !!!!! (Takto sme mohli nastupat ) My sme tam mali tusim 2 roje ked sa kazdy zaradil tak este vzdy tam bol jeden roj co vas dorazal !!!! Nic sme neobetovali BF 109 boli (tusim) podveseny takze tazku pracu nemali stacil jeden nalet a B25 sli k zemi . A boli sme styria na 7 B25 a asi 8 BF+FW
Takze nas nezjebavajte :sm35:
AH_Ronsoc napsal:
Ako sme zbadali strelbu hned sme tam leteli!!!!!!!
A není to už trochu pozdě? Náš velitel vám to hlásil okamžitě po jejich spatření a to jste měli dvě minuty na to aby jste nám pomohli. Nestalo se. Rozprskali nás po obloze dřív než jste stačili obětavě vyčistit oblohu. Čistit oblohu můžete když letíte s náskokem před svazem a né když na svaz padaj stíhači.
Vy s tím naděláte. Pár bombardérů sem, pár tam, na tom přece nesejde. Do střelišť vám am stejně rvou negramotný adolescenty a za berany si taky může sednout prakticky každej. Prej vás ani přistávat neučej, sem slyšel.
Ale přijít vo vopravdu dobrýho stihače, tak to je fakt průser. Tak jsme na sebe trochu dávali pozor, aby nám to pak někdo nevyčítal, že sme se nechali sundat, no.
Jo jenže já sem vez našim obráncům bednu skvělé čisté vodky a při těch kouscích co jsem musel s letadlem dělat, jsem polovinu roztřískal. A nedej bože kdyby střelci upadlo žváro od huby, to by nám bylo teprve horko.
AH_Ronsoc napsal:
Ako sme zbadali strelbu hned sme tam leteli!!!!!!!
A není to už trochu pozdě? Náš velitel vám to hlásil okamžitě po jejich spatření a to jste měli dvě minuty na to aby jste nám pomohli. Nestalo se. Rozprskali nás po obloze dřív než jste stačili obětavě vyčistit oblohu. Čistit oblohu můžete když letíte s náskokem před svazem a né když na svaz padaj stíhači.
No alespoň mě a mé dvojce Ronsoc ještě s někým totálně překazil útok bez toho, že bychom si vůbec stačili po bomberech vystřelit. Z útoku nebylo nic, mé číslo šlo mrtvé v kabině do moře a já byl nakonec rád, že jsem zachránil alespoň holou p......
S!:jamamoto:
AH_Ronsoc napsal:
Ako sme zbadali strelbu hned sme tam leteli!!!!!!!
A není to už trochu pozdě? Náš velitel vám to hlásil okamžitě po jejich spatření a to jste měli dvě minuty na to aby jste nám pomohli. Nestalo se. Rozprskali nás po obloze dřív než jste stačili obětavě vyčistit oblohu. Čistit oblohu můžete když letíte s náskokem před svazem a né když na svaz padaj stíhači.
No alespoň mě a mé dvojce Ronsoc ještě s někým totálně překazil útok bez toho, že bychom si vůbec stačili po bomberech vystřelit. Z útoku nebylo nic, mé číslo šlo mrtvé v kabině do moře a já byl nakonec rád, že jsem zachránil alespoň holou p......
S!:jamamoto:
Hlavná chyba bola asi vtom, že P51 bolo 4 a B25 bolo 8 resp 7.
A skúsenosti z WWII a i onnline , sú asi také že ideálny počet doprovodných stíhačiek musí byť minimálne rovnaký ako je počet bombardérov.
A potom bolo aj vela dalších sekundárnych chýb , ale tie sa objavovali postupne, nepredpokladali sa a postupne problémy sa navyšovali.
Tiež mám osobne pocit, že ešte jedna velká chyba sa stala, ale tu si nechám pre seba , ak by sa táto špeciálka opakovala, tak by sa to vyskúšalo.
Ale ako sa vraví: Po bitke je každý generál. :jamamoto:
A aj tak si myslím, že hlavne ide na týchto špeciálkach o komunitu, spoločné lietanie a aj o tú našu historiu. A je jedno kto vyhrá. To určite, každý chce predsa vyhrať.
Tak či tak, už sa teším na dalšiu "špeciálku". A je jedno či to bude Pacifik (len to niééé ) , Europa, Afrika alebo ( už by bolo načase ) aj Rusko.
Salute ALL!
313_cibule napsal:
Vy s tím naděláte. Pár bombardérů sem, pár tam, na tom přece nesejde. Do střelišť vám am stejně rvou negramotný adolescenty a za berany si taky může sednout prakticky každej. Prej vás ani přistávat neučej, sem slyšel.
Ale přijít vo vopravdu dobrýho stihače, tak to je fakt průser. Tak jsme na sebe trochu dávali pozor, aby nám to pak někdo nevyčítal, že sme se nechali sundat, no.
Bum prásk. Bum bum bum. Bzink bum prásk.
Bzink.
Bože, ať už ten opičí koncert přestane! Komu jsem co udělal. Vždyť já ty námořníky ani neznal ...
Pííísk. Bzink.
Bum.
- "Herr Oberleutnant, už si pro vás přijeli z vaší letecké základny ..."
- "Děkuji"
Bum bum bum.
- "Herr Oberleutnant, dveře jsou ale tady..."
- "Ehm, vím, děkuji, jen je mi ještě trošku ..."
Bzink bum prásk.
- "Nic si z toho nedělejte, naši hoši měli včera úspěšný den. A navíc se jim podařilo vytáhnout z vody vás. Takže to byl důvod k malé oslavě" - "Říkáte že k "malé" ? (co potom u těhle zatracených námořníků znamená asi oslava velká ?!)"
- "Čerstvý vzduch vás jistě zase rychle postaví na nohy"
- "To doufám ..."
- "Přeji vám příjemnou cestu zpět na vaši základnu. Bohužel se s vámi loučím jen já, hoši jsou již zase zpátky na moři"
Jak může být někdo schopen, po tolika litrech kořalky, být opět v bojové službě. Vždyť já ani neprojdu dveřmi ...
- "Bylo nám potěšením se s vámi setkat a doufám, že se ještě někdy uvidíme".
- "Jsem vám velice zavázán za moji záchranu. Ale to s tím dalším viděním se bych, s dovolením, až tak neviděl. Pokud by mělo vypadat jako to ze včerejšího večera …"
- "Hahaha, vždyť to nic nebylo, jen takové malé posezení. A musel jste se trochu zahřát po té nedobrovolné koupeli ..."
- "U nás v Japonsku nás zahřívají gejši"
- "Jo, o těch ste včera večer náramně barvitě vyprávěl"
- "Já ? A barvitě ? To snad ..."
- "No Lotosový květ znám po včerejšku do nejmenších podrobností"
- "A sakura, sakura ...."
Již nikdy nebudu na befku s podvěsama laškovat s lavočkou. Opravdu, již nikdy...
Jmenuji se Sergej Nishizawa.
Jsem po matce Japonec, ale můj otec, prý nějaký doktor Sorge, si přál mi dát jméno po jednom svém příteli. Matka mého otce milovala a tak jeho nezvyklé přání splnila.
Znajíc díky otci němčinu, byl jsem vyslán do Německa, abych zde testoval německou taktiku v boji s nepřátelskými bombardéry. Již se blíží čas dokončení našeho nového projektu 17-Shi, který smete z oblohy roztahující se americké psy. S tímto strojem nebude problém zastavit přívaly nepřátelských bombardérů, jen je třeba rychle zjistit co nejúčinnější taktiku. A proto jsem právě zde, v Německu.
Nejprve jsem byl převelen na východní frontu k obleženému Leningradu, abych se zde, v relativním "klidu" války, seznámil s německými stroji a posléze nabyté zkušenosti vyzkoušel na svazech Američanů nad západní Evropou.
Po včerejším dnu si ale nejsem jist, zda-li se té západní Evropy vůbec dožiju…
Přeškolení na německý Messerschmidt Bf 109G-6/AS mi netrvalo dlouho. Poté jsem prodělal několik skupinových letů abych pochytil styl radiokomunikace a spolupráce vedoucího a vedeného. Na řadu pak mělo přijít i nějaké lehčí bojové střetnutí s nepřítelem. Německá rozvědka zachytila informaci o americko-ruské spolupráci při zásobování Leningradu, proto jsem byl upozorněn, že toto bude moje „chvíle“ a ať jsem připraven k nasazení. Několik dní se nic nedělo a proto jsem z důvodu tréninku dělal cvičné útoky na naše bombardéry. Vše vypadalo snadně, osádky bombardérů hlásili nebezpečnost mých útoků. Jednou dokonce cosi vykřikovali o velmi těsném průletu kolem jejich stroje. Byl jsem spokojen a těšil se na střetnutí s opravdovým nepřítelem.
Ten den konečně přišel. Aktuální informace rozvědky hovořila o amerických strojích B-25 (možná ale s ruskou nebo smíšenou posádkou) a americko-ruském stíhacím doprovodu.
Naším primárním cílem měly být bombardéry, zastavit jejich snahu o zásobování obleženého Leningradu. Po jejich zlikvidování jsme se v případě dostatku paliva a nábojů měli vypořádat se stíhacím doprovodem. Pro snadnější zlikvidování bombardérů nechalo velení pod křídla našich messerschmidtů podvěsit dvacetimilimetrové kanóny a jednu přídavnou nádrž. To z důvodu zvětšení doletu v případě, že by naše vyhledávání nepřátelské formace trvalo déle a ohrozilo tak náš bezpečný návrat.
Při odchodu k letadlu jsem zaslechl, jak jeden náš pilot, rychle zaskakující za jiného, náhle onemocnělého, vyjmenovává vlastnosti jeho stroje s podvěsy vůči americkému mustangu a ruské lavočce. Připadlo mi, že ani jedna nebyla kladná. Trochu mne to zarazilo, ale utěšoval jsem se tím, že já mám jinou verzi letadla a tudíž že na tom se svými podvěsy budu o něco lépe. Stejně jsem nemínil bojovat se stíhači, ale pouze s bombardéry.
Byl čas startu a já seděl v kokpitu bílé 12. Rozkaz ke startu se nějak nedostavoval a mne se před očima míhaly útržky osobních vzpomínek a cizích vyprávění – těžké boje nad Stalingradem, pacifické operace, … Dost! Dost bylo vzpomínek, chci už radši letět !
Mé přání se naštěstí po nějaké době vyplnilo a já konečně mohl nastartovat motor svého stroje. V tu chvíli mne přepadlo nepříjemné nutkání. A sakura! Let bude asi dlouhý - rychle, dokud nejsou připraveny všechny stroje, sundat upínací popruhy, vyskočit z letadla, zaběhnout za roh hangáru a …
Spokojen a znovu usazen v kabině nahozené stodevítky poslouchám hlášení Edisona, mého vedoucího, že je po startu a čeká na mne na okruhu. Vidím vedle sebe Donyho ze druhé dvojice, která také startuje z našeho letiště, jak zahřívá motor a připravuje se k rolování na pojížděčku. Z vrozené japonské zdvořilosti mu dávám přednost a pouštím ho jako prvního. Jeho kolega Sody roluje na opačném konci letiště. Edison pospíchá a tak po vstupu na pojížděčku dávám plný plyn abych se nezdržoval s pojížděním a ihned odstartoval. Pro klid duše informuji Donyho, aby se svým startem neotálel, že za ním valím na plný plyn. Okamžitě dostávám od Ediho mrazivou hlášku, že Dony po pojížděčce pouze slušně pojíždí a nestartuje. S výrazem děsu a představou ničivého nárazu do stroje přede mnou okamžitě stahuji plyn a brzdím. Stroje se však k sobě neustále hrozivě blíží. Naštěstí Edison má shora přehled a radí, abych se stočil víc na pravou stranu pojížděčky. Okamžitě kopám do kormidel plnou výchylku a modlím se, aby byla poslušnější, než při rozjezdu. Je. Poslušnější. Letadlo se okamžitě stáčí napravo a sjíždí do trávy. Rychlost letadla je ještě moc velká a tak se letadlo překlopí na čumák. Uff, mohl jsem se zabít už na startu…
Rychle opouštím letadlo a běžím zpět k hangárům, kde mechanici vytahují poslední dostupný stroj. Je to nejstarší befko na letišti, používané již jen při statických předváděčkách pro hlavouny, kteří navštíví letiště. Mechanici ani piloti ho nemají rádi a nejradši by se ho zbavili. Ti první proto, že ho musí neustále udržovat v bojeschopném stavu, což při jeho stáří a olétanosti není jednoduché, ti druzí, že by na něm museli bojovat, což při jeho stáří a olétanosti …
Vědom si své chyby při předchozím startu usedám poslušně do tohoto stroje. Jen prosím techniky, aby mi narychlo namalovali na trup „moji“ bílou dvanáct. Kupodivu mne uposlechnou a ještě mi při rolování salutují …
Na pokyn Edisona startuji opět z pojížděčky. Není čas na zbytečné pojíždění, do operační výšky a sektoru je cesta daleká.
Befko s podvěsy se nerado odlepuje od země, ale nakonec přestane drncání podvozku o zem a já ho zatahuju, abych co nejrychleji nabral potřebnou rychlost. Velitel totiž nečeká a se značným výškovým rozdílem již směřuje do přiděleného sektoru. Sdělil mi kurz a výšku, do které v první fázi letu bude stoupat. Na poradě před letem nám byl vymezen čtverec AY5. Snad díky nepovedenému prvnímu startu, snad díky konstalaci hvězd jsem měl při pohledu na mapu pocit, že máme od letiště letět směrem na severozápad. A nyní mi byl dán kurz 190°. Bylo mi to divné, ale poslušen rozkazu svého vedoucího jsem nabral jím daný kurz a stoupal. Napravo v dálce jsem viděl dva kontakty – to byl Dony se Sodym. Tam někde přede mnou a nahoře měl být můj velitel. Pečlivě se rozhlížím, ale stále ho nevidím. Letím na plný plyn, stoupám při rychlosti 300km/h, ale stále nic. Sem tam po očku koukám na kompas jestli letím dobře. Neletím! Místo 190° tam mám 162°. Rychle napravit, do opravy započítat způsobenou odchylku a zase hledat svého velitele. Po očku občas pro jistotu kontroluji kompas, jestli letím správně. Neletím! Nyní růžice ukazuje nějakých 230°. Co je tohle za stroj … Opět opravuji kurz, koukám do mapy a z kabiny ven a přemýšlím, kde asi tak jsem … Od velitele totiž přichází pravidelně hlášky o jeho přesné pozici a výšce. Je stále nade mnou. Ale kde stranově nade mnou, to v tu chvíli nejsem schopen říci. Pokouším se orientovat dle mapy a směřovat přímo do našeho sektoru. Po asi sedmi minutách letu zjišťuji, že místo na jihozápad letím na jihovýchod. To je dneska den … Zkouším zatipovat svoji přibližnou polohu a točím kurz 270°. Edison již tou dobou sám patroluje v našem sektoru. Takhle nechat velitele samotného ! Ženu stroj neustále na plný plyn do míst, kde doufám, že by měl být. Po své levé straně vidím dva kontakty. Letí za sebou a jsou od sebe poněkud vzdáleny. Přes rádio se informuji, že se opět jedná o Donyho a Sodyho. Co dělají na mé levé straně ? Tedy spíš – co dělám já na jejich pravé straně ? Začínám přemýšlet, jak dlouho mi vydrží palivo v přídavné nádrži a v nádržích v letadle. A jestli vůbec dokážu najít německé letiště, kdy bych přistál před jejich úplným vyčerpáním.
Při jednom z občasných pohledů vzhůru do nebe spatřuji další kontakt. Je osamocen, asi o tisíc metrů výše než já a připadá mi, že točí táhlou levou zatáčku. Volám Edisona, v jaké se nachází výšce a jestli náhodou netočí. Jeho výška by seděla, směr zatáčení ne. Nepřítel ? Znovu se ptám, jestli opravdu netočí levou. Následující odpověď mne trochu uklidňuje – „Jo, teď už točím levou“. Pro jistotu stále opatrně se přibližuji ke vzdálenému kontaktu. Naše vzdálenost se moc nezkracuje, musím stále stoupat a s přetíženým befkem to jde pomalu. O něco více mne uklidňuje potvrzovací hlášení Ediho, že se mnou má patrně kontakt. Že bych opravdu tak dobře navigoval ? Teda tipoval ?
Ve sluchátkách začínají hlasy dalších hlídajících dvojic hlásit podezřelé kontakty. Zatím se z nich však vždy vyklubou jen vlastní letadla. Jsem rád, protože moje vzdálenost od velitele je stále příliš veliká. Konečně jsem v nařízené výšce a tak se moje rychlost bude moci zvětšit. Jenže Edi neustále stoupá a tak musím s ním. Volám na něj, cože se to mluvilo o MW-50 a jak rychle letí. MW-50 si prý šetří a rychlost kvůli mně sníží. Děkuji a už se pomalu přesouvám k jeho levému křídlu, protože se blížím na přijatelnou vzdálenost.
„Bacha, píšeš“ hlásím Edimu, že vystoupal moc vysoko a jeho kondenzačky by nás mohli prozradit. Kroužíme v sektoru a uvažujem, jestli se pomalu nezačít stahovat ke Kronštadtu.
V tu chvíli je ale nahlášen nález skupiny nepřátelských bombardérů. Edi chvíli setrvává v našem sektoru, ale po potvrzení objevení nepřítele nabírá kurz do míst, kam by se bombardéry mohly dostat za čas, než je dostihneme my. A opět se mi vzdaluje. Snažím se s ním držet krok ale začínám mít obavu o svůj motor. A hlavně o stav paliva. Přídavná nádrž ale buď není ještě prázdná, nebo palivoměr ukazuje špatně – ručička se stále drží na stejné hodnotě jako při startu. Jako by to tušil, Edi hlásí, že odhazuje nádrž, protože jeho ručička se již rozhýbala. Já stále otálím a šetřím palivo v letadle do poslední možné chvíle.
Při sledování velitele a palivoměru jsem se stihl podívat i kolem sebe. A v tu chvíli jsem vlevo pod sebou spatřil čtveřici letadel letících v kurzu proti nám ve formaci a kolem nich asi dva další kontatky. Okamžitě hlásím Edimu. Nejprve je nevidí, ale po upřesnění polohy je registruje i on a točí mírnou levou. Já se začínám rozlížet po obloze kolem nás a hlavně nad námi. Mustanga jako překvapení mít u sebe nemusím. Bombardéry letí příliš nízko pod námi a na tu vzdálenost není jisté, zda to jsou nepřátelé. V okamžik našeho kontaktu jsme totiž dostali hlášku od našich posádek heinkelů, že i oni mají kontakt s nepřítelem a žádali o pomoc s upřesněním své polohy. A ta byla blízko od nás. Edi se rozhoduje, že opustí naši letovou hladinu a proletí kolem bombardérů, aby je mohl identifikovat. Potvrzuji s tím, že já pro jistotu zůstávám nahoře. Moje oči teď těkají z oblohy nad námi na moře pod námi, kde se pomalu vlečou ty čtyři kontakty. Najednou vidím ze stanovišt střelců střelbu a Edison potvrzuje, že se jedná o hledané B-25. Potvrzuji hlášení, loučím se s přídavnou nádrží a spouštím se dolů. Netrpělivě očekávám, kdy zahlédnu něco ze čtvrtého bombera abych mohl poupravit směr pádu a následnou střelbu. Vidím míjet prvního ze skupiny, druhého i třetího. Kurňa, kde je ten čtvrtý ?! Snad do něj nevrazím!!! Prolétávám hluchým místem ve formaci a přemýšlím, kam zmizel můj cíl. Koutkem oka zahlédnu vpravo ode mne černý kouř – to asi bude on, když si ho podal některý z našich a on opustil formaci. Rozhlížím se za sebe, zda se neobjevil stíhací doprovod. Vidím za sebou jedno letadlo, ale myslím, že to je někdo z našich. Mám rychlost a jsem vlevo pod bombery. Začínám tedy mírně stoupat, abych se dostal opět dostatečně vysoko nad bombery stále vlevo od nich. Moje rychlost mi umožňuje být výš a ještě je kousek předehnat. Tento náskok je dostatečný k tomu, abych stihnul znovu převrátit letoun na záda a spustit se na pravý stroj zbylé formace. Tedy myslel jsem, že je dostatečný. Buďto nebyl nebo jsem nějak dlouho otálel s převracením letadla, protože jsem o něco pozadu vůči nepříteli než bych měl být. Nechci se zbytečně dlouho motat před hlavněmi střelců a tak pálím krátkou dávku ze všech hlavní a opět mířím pod břicha bé pětadvacítek. Registruji nějaké zásahy a bílý kouř z levé strany zasaženého cíle. Jsem z dosahu střelců a tak se opět rozhlížím. Opět za sebou vidím letadlo a opět doufám, že to je někdo od nás. Kontroluji prostor před sebou, mírně stoupám, že provedu další útok. Znovu se ohlížím za sebe. Letoun se mne drží a přibližuje se. Začínám tušit, že to nebude nikdo z našich. Točím směrem k bomberům v poslední naději, že aspoň stihnu naposled zaútočit a pak se zdekovat. Není mi přáno. Mustang má mnohem vyšší rychlost než já a již z velké dálky začíná pálit za všech hlavní. Alespoň mám jasno o jeho úmyslech. Převracím letoun přes křídlo na záda a v několika výkrutech se snažím dostat z mustangova zaměřovače. Schytávám několik zásahů do kabiny a do křídla – vidím únik paliva. To může být zlé. Stáčím čumák befka dolů k zemi. Mustang mne nepronásleduje, jde za dalším z našich, co ohrožuje bombardéry. Já už pro něj nejsem nebezpečný. Začínám přemýšlet nad návratovým kurzem. V tu chvíli si uvědomuju, že jsem bez velitele. Někde tam nahoře stále ještě je, ale já jsem ho opět opustil a zanechal svému osudu. Alespoň hlásím, že se vracím zpět domů. I on má ale problém s palivem, takže se vracíme oba. Jen každý sám.
Od začátku letu vlastně nevím, kde se nacházím. Do teď to bylo jedno, nyní však tento problém vyplouvá plně na povrch. Koukám na mapu, koukám na zem a hledám orientační body, koukám kolem sebe, odkud se přiřítí nějaký mustang. Koukám na palivoměr, jestli se ručička nezblázní a nezačne pádit dolů. Do toho slyším v radiu, jak se nahoře nade mnou bojuje, jak i naši bombardéři jsou pod útokem.
Palivo se stále drží na skoro plné nádrži, takže únik byl asi jen krátkodobý. Začínám proto uvažovat, jestli nezačít znovu stoupat a pokusit se zapojit zpět do boje. Jenže stoupat do oblasti, ve které jsou mustangy a nově hlášené lavočky se mi vůbec nechce.
Znovu přemýšlím nad návratovým kurzem.
Jak se tak motám „někde“ nad zemí, uvidím kouřící bé dvacetpětku. Hodně pečlivě se rozhlížím, jestli se v okolí nenachází nějaké podezřelé body. Jeden bod létá kolem ní a v dálce vidím několik dalších. I tak se rozmýšlím, jestli si nenastoupat a neudělat alespoň jeden útok. Befko celkem poslušně stoupá a já stále nevidím nějakou přímou hrozbu. Moje úvahy přerušuje bombardér. Začíná točit pravou zatáčku - směrem ke mně! Rozhoduji se pro čelní útok, házím letadlo na levé křídlo a snažím se točit tak, abych se dostal do střelecké pozice. Bombardér z nějakého důvodu přestaně točit původní utaženější zatáčku, při které by mi jinak bez obtíží uhnul, a dostává se poměrně slušně na dosah mých zbraní. Pozice to není moc ideální, ale přesto tisknu spoušť a přeji si, aby alespoň nějaký náboj našel svůj cíl. Zaznamenávám záblesk za kabinou, ale to je vše. Když se ohlédnu přes rameno, nepřátelské letadlo letí v pořádku dál. Já pro jistotu sklesávám níž, nabírám rychlost a zároveň vytipovaný kurz směrem k našemu letišti.
Neletím tak ale moc dlouho. Ve sluchátkách zaslechnu volání o pomoc jednoho z našich stíhačů. Upřesňuje svoji pozici a já zjišťuju, že musí být nedaleko ode mne a přibližně ve stejné výšce. Ač nerad, točím a snažím se ho najít. Po chvilce hledání uvidím střelbu. Do rádia hlásím, že s nimi mám kontakt, ale jeho odpověď mne moc nepotěšila. Útočící lavočky mu prý dávají poslední kapky. Stále doufám, že stihnu doletět a pomoci mu a proto rvu ovládání plynu do jeho mezní polohy. Již rozeznávám obrysy dvou letadel, ale let toho prvního a střelba toho za ním mi bere poslední naději, že přiletím včas. A našemu pilotu život. Přilétám relativně kolmo k útočící lavočce. Ač se rozhlížím sebevíc, žádnou další nevidím. Zkouším tedy, jestli se mi podaří nepozorovaně se přiblížit až na účinný dostřel k té jedné a pomstít tak smrt německého kolegy. Nechávám plyn stále tam kde byl a mírně klopím do kurzu odlétající lavočky. Zůstávám pod ní, aby mne nespatřila. Lavočka se zdá být klidná, jako by o mně nevěděla. Není to ale lest ? Neletí tak jen proto, aby umožnila svému kolegovi pohodlně zamířit a v mžiku ze mne udělat obláček dýmu ? Neustále proto koukám za sebe, jestli za mnou nikdo není. Původní vzdálenost mezi mnou a lavočkou se o něco zkrátila, ale pak se přestala měnit. Vím že lavočka je hodně rychlá u země a já se svými podvěsy nemám šanci ji dohonit. Přesto zůstávám ve slepé naději stále v její stopě a čekám na její chybu. Vidím, jak mění kurz a pak se zase vrací zpět do původního – asi se dívá za sebe. Jsem stále pod ní a jelikož si navíc drží původní kurz, myslím si, že mne přehlédla. Pro jistotu se mírně sunu na její levou stranu. Lavočka opět provádí sledovací manévr a klopí mírně doprava. Najednou za to bere a ostře pokračuje v točení. Sakra! Uviděl mne! Snažím se nabrat trochu výšky na manévrování. Překvapuje mne, jak lavočka hodně utaženě točí a nebezpečně se blíží k mému ocasu. Panikařím, dělám chybu a zase to stáčím k zemi abych nabral rychlost. Lavočka se pohodlně usazuje za mnou a snad první kratičkou dávkou mi vyřazuje motor. „Kde to vlastně jsem? Můžu tady přistát ?“ To jsou mé první myšlenky. Ohlížím se za sebe a vidím, že nepřítel nasazuje k dalšímu útoku. „Ach jo, to je zase den …“ V očekávání další smrtonostné dávky uhýbám s letadlem, vidím trasírky, ale dál už nemůžu manévrovat, ztratil bych příliš rychlost a zřítil se. Palba najednou ustává a já vidím lavočku odlétat. Uff. „Je to frajer … Díky ti …“ Posledním manévrem jsem se bohužel dostal nad moře. Stáčím čumák letadla s mrtvými vrtulovými listy směrem k pobřeží a snažím se doletět co nejblíže. Rychlost ale padá a já musím klesat k hladině. Vidím, že i když vysunu naplno klapky, dosednutí nebude dobré a tak vkládám svůj život do rukou osudu. Naposled hýbám kniplem, abych zmírnil prosednutí. Zbytek mám již jako ve zrychleném filmu - letadlo sedá na vodu, noří se čumákem kolmo pod hladinu, já bouchám do zámku popruhů a odhazuji kryt kabiny. Všude kolem mne se hrne voda, která se mne i letadlo snaží co nejrychleji potopit. Prudce se odrážím od palubky abych mohl vyplavat ven. Jen co jsem se stihl vynořit, zbytek mého letadla zajíždí pod hladinu. Díky mému tvrdému námořnímu výcviku si věřím, že zvládnu doplavat k pevnině. Ale co mne tam čeká ? Naši nebo nepřítel ? Nepříteli se jen tak nedám a proto šetřím síly a plavu zvolna. Moře je tu naštěstí klidné a bez žraloků, kterými se to naše japonské jen hemží, za to však o dost studenější. Začínám stále více zvolňovat, teď už ne proto, abych šetřil síly, ale že začal působit chlad vody. Mé pohyby se stávají čím dál víc malátnějšími, pobřeží se mi čím dál častěji ztrácí z dohledu. Již skoro usínám, když tu vidím siluetu rychlého člunu, který ke mne míří a po chvilce u mne zastavuje. Přes její okraj se naklánějí několikery ruce a vyzvedávají mne na palubu...
Probírá mne horko, rozlévající se hrdlem až dolů, do útrob těla. Kolem sebe vidím usměvavé zarostlé tváře námořníků. Německých námořníků.
IL-2 Sturmovik™, Cliffs of Dover™, Pacific Fighters™ are trademarks or registered trademarks of 1C EUROPE, 1C-Multimedia, 1C ONLINE GAMES.
Other marks used herein are those of their respective owners.
, ak by sa táto špeciálka opakovala, tak by sa to vyskúšalo.