Tak to máme za sebou, paráda. Díky Glumovi, který mně našel jak v klidu válčím v Normandii a přitáhl mně zpět na chladný sever :sm12:. Pak mně vedl půlku mapy, když hrdině padl na místě zadního střelce ( kde neměl co dělat ), zbylo to na Mc Martyho a Jamese Gastowského. Dovedli mně nad Krondštat a pak i do Pitěru. No a z Pitěru domů to byla parádní jízda s čestnou stráží Cibule, Ronsoc a Chroust. Nebýt jich všech, tak tam bloudím dodnes. A přitom je to prý prosté ? :confused:
Já si zase cvičně dvakrát přistál ,dotankoval ,zlítal půl mapy ,jednou vystřelil půlvteřinovou dávku na Mustanga ...samozřejmě minul (abych byl ještě víc NAS..EJ ) a pak zůmnutej jiným Mustangem ( stejná lama jako já-netrefil-naštěstí ).Pak jsem potkal Lavinu s bakama - jak prohodil SaBot vypadalo to jako Schwalbina,prchnul jsem a přistál.
Mustangové si maličko nerozuměly, můj wingman mě opustil a nejméně třikrát mě befko odlagovalo ze zaměřovače. A když jsem si nakonec s jedním befkem hrál a chtěl podletět most, chtěje zjistit jestli to taky dokáže, tak mi to na potvoru zase laglo a já se objevil ve vodě za rozbitým mostem. A když k tomu připočtu to hledání správné mapy na začátku, tak musím konstatovat, že to nejlepší byl pokec s cibulí a ten bezva vychlazenej Budvar u mě na stole.
Letěl jsem v červeným roji. Číslo 4 (Razoú mělo poruchu hned na startu. Takže jsme se dali na cestu jen tři (velitel a zároveň velitel první dvojice Dudo, jeho číslo Plooskií a já jako podvelitel druhé "dvojice". Nad naším prvním otočným bodem hlídkovalo 5 kontaktu. Dudo to okamžitě nahlásil Mustangům. Za necelé dvě minuty na nás fokáči a mezkové padaly. Dudo mi vybouchnul před očima (bože máme na předním skle nějaká střeva). Já v záchvatu přežití, jsem dělal s letadlem psí kusy, což vedlo k tomu že už jsem hořícího Plooskiího nikdy neviděl. Moje letadlo se třáslo pod útokem nepřítele na kterého moji střelci házeli vše co našli. Palivové nádrže byly na čtyřech místech proděravělé, druhý pilot těžce raněn, všechno sklo v letadle na padrť. Utíkám se schovat do mraků a pouštím se přímou cestou k cíli. Vidím jak z východu se blíží ke žlutému roji osamocené stíhačky (luftwaffe se slejzala), a jak je žlutému roji horko. Jdu těsně nad hladinu, zapínám stabilizér a sleduji vzdušnou bitvu na mé osmé hodině vejš. Žlutý roj pořád v plném počtu. Letím kolem nějaké minolovky a modlím se aby to nebyla německá, ta by mě poslala hned ke dnu. Palivo mi přestalo utíkat, dívám se na budíky, vše je ok ještě přes dvě třetiny mi zůstalo v nádrži. Necelých dvacet km od Krondštátu začínám stoupat. Podaří se mi nastoupat do 6000 ft, zapínám stabilizér a flak mi mezitím proděravěl zase palivovou nádrž. Zcela lajdácky odhazuji bomby na chrám ve městě, ačkoliv místo dopadu minu o 30 metrů, chrám je zničen. Klesám k hladině. Palivo zase už neuniká. Dostanu se nepozorován až k Leningradu, kde nacházím letiště a sedám. Moje letadlo se zastavilo asi až 50 metrů za letištěm, ale je v pořádku, proto popojíždím k hangárům kde zastavuji a čekám na raněné. Mezitím vidím zbytky žlutého roje jak sedají na letišti. Startuji a nabírám kurz 170 u země, za Leningradem dávám kurz 220. Nekontroluji svojí pozici a letím na slepo. Když už se domnívám že sem dost na jih, dám kurz 270 a začínám stoupat abych měl rozhled. Flak mě zasáhl opět do nádrže, klesám k zemi, po chvílce se nádrž zase ucpe. To se opakuje i při mém druhém stoupání, kde se dokonce snažím zaútočit na postavení flaku. Při třetím stoupání deset km od fronty a necelých 40 od letiště mi flak pustil nejen palivo, ale i olej z pravého motoru. S jednou čtvrtinou benzínu a napůl poškozeným motorem dosedám na letiště, kde moji střelci radostně vystřílejí zbylou munici do vzduchu.
To bylo peklo!!!
Já bych tuto akci zhodnotil jako naprosté fiasko. Co mě k tomu vede:
1.) lagfest - nevím jestli to způsobili skiny (nejspíš tomu hodně přidali), ale bylo to příšerné, co jsem koukal na záznam tak je skoro nepoužitelný.
2.) Nevyjasněná pravidla respawnu - nikdo od nás netušil pořádně jak je to s refly a u modrých nejspíš taky ne. Nezkoumal jsem záznam celý, ale minimálně jeden šmoula po nouzáku do moře ihned startoval znovu.
3.)Tragická komunikace s coverujícími Mustangy - nevím čím byli nasypaní piloti P51 ale volali jsme na ně asi 10 minut, že sme pod útokem a nikdo se neozval. Dokonce Dudo po svém sestřelení šel k nim na kanál a zkoušel se s nima domluvit. Když se vrátil, říkal že mu nikdo neodpovídá a občas tam někdo mluví sám ze sebou. Musím pochválit a poděkovat pilotům Lavoček. Když uslyšeli, že zbytky B25 jsou v průšvihu ,všeho nechali a spěchali k nám. Sice už sem byl po smrti ale stejně díky moc.
Teď jedna osobní vzpomínka:
AH_Watson napsal:
Pak mně vedl půlku mapy, když hrdině padl na místě zadního střelce ( kde neměl co dělat ), zbylo to na Mc Martyho a Jamese Gastowského.
Celou dobu letu jsem se bál podívat do zadního střelce abych jako vedoucí nedostal PK. S pohledem upřeným dopředu jsem se modlil ať se stane zázrak a nechaj nás být. Po přeletu finského pobřeži, když mi hlásili členové mého roje různá poškození, jsem podlehl okamžitému impulzu podívat se dozadu, jestli se jakž takž drží. Zmáčknu klávesu pro zadního střelce a TMA. Okamžitě po zobrazení pohledu střelce mi přošla kulka hlavou. Uznávám moje hrubá chyba, radši sem se měl zeptat jak jsou na tom, ale chtěl jsem se podívat na vlastní oči jak to vypadá. Prostě pekelná smůla Díky Edisone za udělění pořádné lekce.
Pár návrhů pro příště:
1) Vypnout skiny - lidem se slabšími kompy to asi hodně pomůže. Skiny sice vypadali krásně, ale za ten lagfest to nestálo.
2) Pořádně stanovit pravidla - nebylo by lepší pojmout to jako coop speciálku na dogfigtovém serveru a po tak deseti minutách zakázat respawny? Po deseti minutách proto aby mohli znovu odstartovat lidi kterým to např. laglo při startu a zabili se.
Nešel by určit oficiálně začátek akce? Myslím tím všichni by se připojili, počkalo by se na ploše až budou všichni připravení a pak řekne organizátor "start" a všichni se vydají za svými úkoly. Včera sme čekali na ploše až se natahaj skiny a vyřeší trochu problémy s lagama a modří nám už uháněli naproti.
Pro mě to bylo šílený zklamání. 14 dní tréningu s B-25, pak hodina čekání než se akce rozjede a nakonec fps mezi 0-3.:mad: Zkoušel jsem se připojit 3x a stále stejné.
3.)Tragická komunikace s coverujícími Mustangy - nevím čím byli nasypaní piloti P51 ale volali jsme na ně asi 10 minut, že sme pod útokem a nikdo se neozval. Dokonce Dudo po svém sestřelení šel k nim na kanál a zkoušel se s nima domluvit. Když se vrátil, říkal že mu nikdo neodpovídá a občas tam někdo mluví sám ze sebou. Musím pochválit a poděkovat pilotům Lavoček. Když uslyšeli, že zbytky B25 jsou v průšvihu ,všeho nechali a spěchali k nám. Sice už sem byl po smrti ale stejně díky moc.
Co chceš ? Nenadefinovali jsme si šeptání na bombery a navíc dva s Mustangů měli piloty co u toho sosali. A ten člověk co trpěl samomluvou jsem byl já . Povídal jsem si s tou hromadou befek okolo mě. S někým jsem si povídat musel ne ? Když jsem tam byl ve vzduchu tak sám.
Debreefing dodám. Po technické ztránce se mi naopak letělo valmi pěkně...jeden lag při startu a jeden větší lag během letu...jinak vše v pohodě. Nahrávání skinů jsem měl zapnuté a to nemá opravdu žádnou nadupanou mašinu. RAM 512, graf. GF 5200, procík AMD 2500+ .....
Pravidla byla myslím dána celkem jasně respawn možný pouze po přistání na vlastní základně, ze které dotyčný startoval s tím, že letadlo nesmí být po dosednutí na mraky.Přistání na břicho tolerováno...jestli to někteří lidé nedodržovali, je to další věc a tak trochu škoda...
Nejdřív mě to asi po 15 min vykoplo, ale dostal jsem povolení k druhému startu. Ztratil jsem tak svého vedoucího a letěl prakticky na vlastní pěst. Nejdřív se ozvalo hlášení "bombry nad ostrovem" zamíříl jsem přímo k nim , až jsem uzřel pěkně srovnanou formaci velkých dotů přímo před sebou. S prstem na spoušti :sm40: jsem letěl na proti bombrum, ale byly to naše he111 , tak jsem pouze proletěl středem jejich formace:sleep: a hurá hledat indiány. Severovýchodně od Kronstadtu ,se to nad pevninou mydlilo. Tam se ke mě do formace připojil Mustang a po chvíli akrobatických figur se nabídl , že sám poletí na místě vedoucího. Potvrdil jsem jeho rozhodnutí zásahem mk108 na plocho do křídla, jenže ten den jsem asi nabíjel zábavnou pyrotechniku ,jelikož mustang pokračoval nepoškozen dál. Potom se rozhodl , že podletíme most:sm23: , což jsem s díky odmítl a milého poníka spolkla voda. Opodál se honil Sabot s Lavočkou, která toho měla ten den asi ještě víc na práci , jelikož ani v manévrovém souboji neodhodila přídavné nádrže. Po jednom zásahu zřejmě přišla o výškovku a svůj vertikální manévr již nevybrala. Pak jsem vyčerpán doletěl ke Kronstadtu , který jsem obletěl a následně tam i přistál.
Nárokuji jednoho utopeného poníka a jednu lavinu.
Po připojení na stojánku vidím, že okolní tři Mitchelly vybuchly (Watson se hrabal v Nordenu a automatice . Tak jsem dal taky radši refly, určitě jsem měl na sobě škrábance. Zezačátku to hodně lagovalo, po narolování na runway jsem ještě neměl stažený ani skin nejbližšího Watsona, proto jsem si přepnul Network na ISDN (normálně mám 56kbps, ale se 100Mbps si ISDN dovolit můžu) a hned se to zlepšilo, skiny byly nataženy celkem rychle.
Při letu nad prvním otočným bodem byl napaden nejdříve červený roj, viděli jsme, jak se celý roj hroutí a křičí o pomoc. Byli dokonale rozprášeni. Nejdřív jsem myslel, že nikdo nepřežil, ale Cassius pokračoval přízemním letem. Žlutý roj pokračoval zatím v neporušené formaci. Následovalo několik nervy drásajících útoků stodevítek a stodevadesátek. McMarty to schytal a nebyl schopen s námi držet tempo, ale letěl. Já jsem to dostal do levýho křídla a měl jsem tam obrovský díry, unikalo palivo. Letěli jsme jenom Glum, Watson a já. Další útok stodevítky a glum byl po smrti, ale jeho letadlo letělo dál v pravé zatáčce. Watson ho následoval, já jsem se držel dál kurzu. Když Watson pochopil, že následuje stroj s mrtvou posádkou, odklonil se a zase jsme se dali do formace (už jen my dva). Poslední stodevítka co kolem nás proletěla mě zase zasáhla a už ze mě tekl i olej. Kronštat ležel pod vrstvou mraků, našli jsme ho pozdě, rychle jsem štěloval Norden. Watson se rozhodl pro ruční bombardování. Letěl jsem křivě, srovnal jsem se naposlední chvíli a zapnul automatiku. Bomby okamžitě opustily palubu. Ale v tom zmatku jsem si toho nevšiml a měl jsem za to, že ne. Opakoval jsem nálet od jihu. Watson se chtěl za mnou vrátit, ale říkal jsem mu, ať letí dál, že na nás stejně lákám stíhače tím kouřem, co ze mě leze. Než se rozvítil nitkový kříž, bylo pozdě. Vykašlal jsem se na všechno a šel na ruční bombardování. Při přeletu nad velitelstvím jsem to spustil a viděl, že pumovnice je prázdná (nikdo z osádky nebyl schopen se do ní podívat, já bych je mlátil po hlavách ). Watson už upaloval k Leningradu. Já jsem taky rychle prchal, ale flak si mě ještě vychutnal. Už to ze mě táhla stužka šedýho kouře. Ale letové vlastnosti byly výborné. Letiště jsem spatřil celkem brzo a viděl taky Watsona před sebou. Šel jsem rovnou na přistání, Watson ještě udělal jeden okruh. Při dosednutí na plochu vidím, že u hangárů pojíždí červená B-25!
"Kdo to je, ta červená B-25 u hangárů?" řvu do zmateně do rádia.
"Já" odvětil Cassius
"Tys to přežil?"
"No.." To jsem prostě nechápal, pro mě byl červený roj na listině smrti.
Dojel jsem k hangárům a z pravýho motoru už hustě valil kouř. Vypnul jsem motory, abych jim trochu ulevil. Mezitím přistál kaskadér Watson. Byl dlouhej jak pohádka a při jeho přistávací "sinusoidě" mi naskakovala husí kůže. Dosedl vpořádku. Já už jsem měl naloženy raněné, tak jsem nahodil motory a roloval na start. Počkal jsem na Watsona a se svou kouřící "Russian Lady" jsem upaloval do vzduchu. Kouř zase opadl (nebo se spíš rozfoukal na větší plochu ). Krátce po startu se však zastavily oba motory. Došlo palivo (to se mi nelíbilo, kdyby na tom letišti šlo doplnit, tak jsem to možná doletěl zpátky, ale co se dá dělat). Okamžitě vytahuju přistávací klapky a sedám na břicho kousek od Lenigradského letiště. Watson očividně dostal strach z vlastní navigace, ale pokračuje zkušeně dál. Doprovází ho Lavočky a potom Mustangy a vpořádku se dostane zpět na naše letiště. Cassius sice do rádia tvrdí, že nví, kde je, ale nakonec je na letišti dřív než Watson.
Mě se ta mise strašně líbila. Jenom mě mrzí, že se Němci začali odpojovat uprostřed mise. Sotva jsem dosedl v Leningradu na letiště, tak všichni psali "Dík za polet, dobrou" a takový a my jsme byli uprostřed naší mise (no, já už nakonci, ale to jsem ještě netušil)
Track mám kompletní od startu až po přistání posledního mustangu. Je úplně vpohodě narozdíl od Glumova. Chtěl jsem ho hodit na FTP SVK, ale není tam už místo.
Muj report:
hranatekolo je nezvestny, shanime wingmana, kde se da. Uz to vypada, ze poletim sam, ale nakonec jak na zavolanou prijde Baca a pta se, jestli nemame misto. Tak jsme ho hned zdobrovolnili do fockewulfa .
Start - prestoze jsme na letisti jen crtyri, vypuka vzorovy chaos. Zajiste i diky tomu, ze je to maximalni lagfest.
Letime do prideleneho sektoru. Bacu to pingkickne, takze nabira znacne zpozdeni.
Hlidkuji v danem sektoru. Vsude klid, uz priletel i muj wingman, jedine viditelne kontakty jsou hlidka v sousednim sektoru. A pak nekdo hlasi kompletni formaci nepratelskych bombarderu jen deset kilometru od nas. Vyborne, rikam si, dokonce leti mnohem niz nez my. Pridavam plyn, mirne klesam, za chvilku jsem primo nad nimi, prechazim do stremhlaveho letu, uz jen asi kilometr a najednou BING: "Mission loading". No nic, smula, disconnect, connect, start.
Bombardery leti pomerne blizko naseho letiste, vyborne, jeste je stihnu, rikam si. Skutecne jsem je stihnul. Vetsina letadel zustala pozadu v boji, ja vidim dvojici B25, jsem nad nimi, studuji mapu, hlasim jejich polohu, a najednou BING: odzadu po me strili mustanag a ihned potom do me narazi. No nic, odpojuji se, jsou dny, kdy proste osud nepreje.
Navigátoři od bombardérů nafasovali nesprávný mapy, mechanici neměli včas připravený mašiny, rosničky každou chvíli měnily předpověď počasí a ještě ke všemu chytil ráno starýho houser, takže klel, až se hory zelenaly .
No, prostě nebylo to dobrý. Nevim proč, ale tyhle melouchy pro strejčka Joea jsou dycky na levačku. Navíc, aby si člověk furt dával bacha, aby ho nesejmul nějakej ivan v těch jejich šicích strojích, či mu brácha z Harlemu v zadním střelci nenasypal olovo do bandasky.
Do vzduchu jsme šli o hodinu pozdějc, než bylo plánovaný. To člověku na klidu nepřidá. Navíc byl náš cover poslepovanej z kluků, co spolu většinou nelítaj. Do poslední chvíle nebylo jasný, na koho to padne a kdo bude velet.
Velkejm bráchům to nahoru šlo, jako dyž jdete na berňák kňučet, aby vám eště půl roku počkali. Vo nějakejch formacích ty hoši asi jen četli v příručkách. My ostatně taky....
Někde nad finskym zálivem slyšíme ve sluchátkách vyděšený hlasy stěhováků: Kontaktyna dvanáctý. Kde jste? Cover! Tak kde jste? sakrááááá. KDE JSTE?!?!?!?!
No jo, furt. Dyk my je taky vidime. Čtyři se rovnají k útoku na pětadvacítky. Ty by nebyli velkej problém. Jenže starej hlásí další čtyři dost nad nima. Ty tam čekaj na nás.
KDE JSTE? Pomóóóóć. JSME POD PALBOU, kňučej bombarďáci. V hospodě jej jich dycky jak much, vytahujou se na vostatní a teď sou podělaný až za ušima.
Nemělo by smysl vlítnout tam a nechat se zobnout horním rojem. Zkoušíme aspoň ještě trochu nastoupat. Moc času ale nejni. Každej si vyhlídne cíl a jdeme do toho. Točím na mezkem a koutkem oka zjišťuju, že je kolem docela slušná mela. Něco do něj nasypu, ale rychle zase stoupám. Kolem kouří pár friců, Ronsoč a Rofo hlásej zásahy... Čtvrtý z nás, Jirka, se odpoutává a dál sleduje jednu formaci bombrů.
Snažíme se zformovat a opět najít velký brášky. Kolem je prakticky čisto, pár kouřících němčourů se belhá pryč.l
Nasazujem na kurs a snažíme se najít naše bombery. Teď to vedu já. Za mnou Ronsoč a Rofo. Jirka si někde povídá s třema béefkama: Tak poď malej, poď. Stejně nemůžeš vědět, že už nemám patrony.
Konečně navazujeme kontakt. Nad pevninu míří čtyři doty ve vzorný formaci. Konečně. Kdyby se aspoň ty nazdárkové dokázali udržet u sebe všichni. No jo, to bysme asi chtěli moc...
Rovnáme cover a snižujeme nastavení úhlu vrtule. A sakra. Naše bépětadvacítky přece nemaj takhle zalomený křídla. Heinkely, řvu, až mi krkafon poskakuje na vohryzku.
Ani nám nepoděkovali za doprovod, kapusty. Dva tři útoky a většina heinkelů jde k zemi či jim minimálně není úplně dobře po těle.
Bohužel to odnáší Rofo. Ten poslední útok se mu nevyplatil, dostal ho zadní střelec.
Necháváme zle pošramocené heinkely jejich osudu a sypem si to nad ten jejich Leningrád.
Nad určeným letištěm navazujeme kontakt s našima na zemi. Jeden, dva, tři bombery.
Kolem se motá ivan na nějaký překližce. Dávám si bacha, abych si ho nepustil za vocas.
Hoši maj dole nějakej problém. Nakonec ho vyřešej a jdou nahoru. Jeden si to za chvíli rozmyslí a sekne s tím zpátky.
Toho druhýho doprovázíme s Ronsočem celou cestu domů. I na tu dálku je vidět, že toho kluk v kabině má plný zuby. Taky navigátor zřejmě naposled trénoval při školním orienťáku na okresní přebory. Odtáhnem ho domů, ale celou cestu dáváme pozor, abysme to nevzali vo nějakej strom či telegrafní sloup. Kluk odmítá jít vějš než tisíc stop. Ve vzduchu je naštěstí klid a mír.
Doma zjišťujeme, že na dráze sedí ještě jedna rozsekaná patědvacítka. Posádka celá, kromě toho, že už jsou všichni na šrot v kantýně.
Dem taky. Musím do sebe něco vrazit, na tenhle den bude lepší zapomenout.
Edit: P.S. Tím nechci říct, že byla tahle mise špatně udělaná. Právě naopak. Dokonce mi to ani nelagovalo. Ale z hlediska mého vystoupení to tedy nebylo nic moc.
Upravil/a 310_cibule dne 22-01-2006 12:49
Kurva neviem co ste cakali na zazrak? ze vam 4 P51 zachrania prdel
Vravel som ze aspon 2 La7 budeme potrebovat ale IAP snamy nechcela mat nic spolecneho , tak tu to mate !!!Viac sme urobit nemohli !!!! A to som tam zostrelil Fokaca a potom 2 Bf 109poskodil a pred Leningradom jedneho henkla !!!! Jasne vdaka dvojke a ostatnym Mustangom!!! Rozstrhnut sme sa nevedeli :sm41:
Hodinu před startem jsme se sešli všichni stíhači na breefing.Zde nám bylo zděleno, že se s největší pravděpodobností dnes nepřítel chystá útok středními bombardéry na Kronstadt, který se musíme pokusit odrazit. Byl vypracován plán, na základě kterého nám byl přidělen hlídkový sektor nad mořem asi 20 km od pobřeží. Následně jsme se vypravili ke svým strojům. Má býlá 7+- už na mne čekala na stojánce perfektně připravená od mého mechanika. červený kužel vrtule jen zářil. Heinz akorát dokončoval motáž přídavné nádrže a začal tankovat. Čeká nás dlouhý let. Zapálil jsem si cigaretu a prohodil pár slov e svou dvojkou Pauliem ve snaze zmírnit jeho očividnou nervozitu. Konečně přišel rozkaz jít do vzduchu. Letiště se otřásalo burácením motorů DB a jednotliví ptáci se začali odlepovat od země a mířit ke svým cílům. Náš start byl díky nečekaným technickým problémům poněkud opožděn. Šel jsem do vzduchu jako poslední Paulie na mne spolehlivě čekal nad letištěm. Určitě si i sám oddechl, když mne uviděl ve vzduchu. Při pohledu na hodinky mi došlo, že jsme nabrali spoždění a proto jsem okamžitě nabral kurz přímo k našem sektoru. Paulie se za mne rychle zařadil a oba jsme se na plný výkon hnali podel pobřeží směrem na západ. K mé velké úlevě jsem spoždění celkem dohnali a vesvěřeném sektoru jsme byli relativně v čas a ve správné výšce. Inforomval jsem proto ostatní, že jsme na pozici a začal hlídkovou činnost. Vyjma několika dalších našich stíhaček jsme však nikoho nezahlédli. V sektoru jsem zůstal něco přes deset minut a po té jsem se po konzultaci s ostatními piloty rozhodl pomalu vracet směrem ke Kronstadtu. Má dvojka se mne spolehlivě držela, byla přesně tam, kde jsem ji chtěl mít a naplňovalo mne to klidem. Již opět nad pobřežím jsem zachytil zprávu o nalezení nepřátelské formace. Ihned jsem vzal do ruky mapu a snažil se vybrat optimální kurs, kterým se k bombardérům nejlépe dostat. Po chvilce přemýšlení jsem naší malou formaci nasměroval na nový kurs, v napjatém očekávání, zda-li můj předpoklad vyjde. Po několika minutách letu jsem přímo před sebou uviděl formaci. Musely to být nepřátelské bombardéry, byly přesně tam, kde jsem očekával. Okamžitě jsme oba odhodili nádrže a řítili se na plný výkon proti nepřátelské formaci. Jižně od nás jsem spatřil probíhající boj, naši stíhači tam pravděpodobně doráželi na další skupinu. Někde tu musí být i Mustangy, probíhá mi hlavou..."jeden rychlý průlet proti bomberum a mizíme", volám na své číslo a zdůrazňuji ještě, aby se mne můj Katchmarek za každou cenu držel...Bombardéry se blíží. Už rozeznávám jejich směrovky...když v tu chvíli slyším vzrušený hlas svého Rottenfliegera varující mne před dvěma Mustangy, které se na mne řítí. Je zle. Nezbývá než přerušit útok na kořist, která je již pomalu na dosah a začít bojovat o holý život. Oba amíci jsou již za mnou. Pikuji směrem k mořské hladině a snažím se ze svého mlejnku vymáčknout co se dá. Mustangy se mne však drží jako přibité, rozeznávám kužel vrtule jednoho z nich. Má dvojka se ve sběsilé honičce řítí za námi ve snaze mi pomoci. Kolem mne již ale štěkají americké kulomety a jejich trasírky létají nebezpečně blízko...pomalu se loučím se životem...teď, když válka tak jako tak již brzy zkončí se mi zatraceně nechce umřít. Bráním se, seč mi síly stačí, jde opravdu o všechno. Kulky už bubnují o mé letadlo. Dostávám zásah do pravého křídla a můj motor náhle rapidně ztratí na výkonu.A ozve se nepříjemný zvuk signalizující nepříjemný fakt, že se mi v něm usadili trpaslíci. Tu se přiřítí mé číslo a červené trasírky střídají modré. Ve sluchátkách slyším, že jsem čistý a hledám spásu v táhlé levé klesavé zatáčce až k mořské hladině. Paulie má ale oba američany za zadkem. Ještě na něj volám, ať také zmizí k mořské hladině a pevně doufám, že Mustangy mající jiný úkol kvůli nám nebudou chtít ztrati výšku a přestanou se námi zabývat. Slyším další Paulieho volání a úlevu z opadnutí bezprostředního nebezpečí střídá zoufalý pocit bezmoci. můj stroj již není schopen boje, nemohu nijak zasáhnout a pomoci svému odvážnému číslu. Chvíli po té zabíjí AH-Rosnoc Paulieho přímo v kabině jeho stodevítky. Jeho stroj navždy mizí pod olověně šedou hladinou moře. Nešťastný z této ztráty utíkám ještě chvíli na západ, než se odvážím znovu za sebe ohlédnout. Všude okolo je klid, stíhači zmizeli. Obracím svůj zpět. za chvíli opět přelétám nad místem boje. všude je klid, po nedávném boji ani stopy. Všude okolo mne je moře a náhlé ticho ruší jen hvízdavý zvuk mého motoru. Zbývá postarat se sám o sebe. Stroj je přehřátý a sotva letí. Jsem rád, že ho udržím ve vzduchu. rozvažuji, co dál. Blízko jsou dva ostrůvky, kde by se dalo přistát. A nebo risk. Dostat se zpět na pobřeží, přistát na své základně, letadlo provizorně opravit a pokusit se vrátit do akce. Rychle se rozhoduji a vybírán druhou variantu. Opatrně otáčím letadlo směrem, ve kterém by měla být pevnina.Stabilizuji stroj a dokonce začíná opatrně nabírat opět výšku. Koupel v moři je to poslední o co stojím. Po drahné chvíli se na obzoru začínají rýsovat kontury pobřeží. Stáčím se na východ a ploužím se k vlastní základně. Nastoupávám do závratné výšky 2000m a můj mlejnek naštěstí stále drží.Jen ve sluchátkách slyším že okolo zuří tuhé boje. Radost úspěšných střelců i křik kamarádů řítících se k zemi. Konečně vidím před sebou mé letiště a nastává úleva. I kdyby teď motor zcela vysadil, doplachtím. O několik minut později se kola mého stroje dotknou přistávací plochy a já ještě jednou děkuji Pauliemu za záchranu mého života.
Poněkud otřesen tímvším jsem se vysoukal s kabiny a šel se alespoň trochu vzpamatovat do naší kantýny. Dávám za vděk hrnku horké kávové náhražky , do které propašuji kapku rumu.Mechanici mezi tím alespoň provizorně opravili poškození mé Bílé 7 a já po cvíli startuji znovu směrem na Kronstadt. Letím pozdě....tady už je po všem. sloupce kouře z města naznačují, že alespoň jeden z bombardérů nepřítele své dílo skázy dokonal. Stíhači, kteří zde hlídkují hlásí jednoho Mustanga, který ovšem mizí někde v mracích a k mému velkému roztrpčení uniká. Chvíli ještě nad městem hlídkuji, ale nacházím jen další německé stíhače. Definitivně obracím svůj stroj k domovu a po chvíli opět sedám doma na letišti.
Pánové, dík za pěknou misi. Moc se mi to líbilo, i když nemohu nárokovat žádný úspěch. Alespoň jsme s Pauliem na chvíli snad odtáhli nepřátelské stíhače od bombardérů.
Potěšila mne i komunikace na TS, vzheldem k počtu lidí zde panovala asi největší disciplína, kterou jsem na tomto typu akcí doposud zažil. Já osobně patřím v tomto směru k hříšníkům, neb jsem si v zápalu boje v jednu chvíli spletl tlačítka. Za což se omlouvám.
Ještě jednou dík za parádní akci autorům i všem zúčastněným!!!
:jamamoto:
no a takto podavat nam niake hlasenia?! par krat som sa pital ako ste na tom a nik sa mi neozyval.. az ked zostrelili 2-3 B25 tak som sa dozvedel kde sa nachadzate a mohli sme k vam letiet..:sm27:
IL-2 Sturmovik™, Cliffs of Dover™, Pacific Fighters™ are trademarks or registered trademarks of 1C EUROPE, 1C-Multimedia, 1C ONLINE GAMES.
Other marks used herein are those of their respective owners.
. Nad naším prvním otočným bodem hlídkovalo 5 kontaktu. Dudo to okamžitě nahlásil Mustangům. Za necelé dvě minuty na nás fokáči a mezkové padaly. Dudo mi vybouchnul před očima (bože máme na předním skle nějaká střeva). Já v záchvatu přežití, jsem dělal s letadlem psí kusy, což vedlo k tomu že už jsem hořícího Plooskiího nikdy neviděl. Moje letadlo se třáslo pod útokem nepřítele na kterého moji střelci házeli vše co našli. Palivové nádrže byly na čtyřech místech proděravělé, druhý pilot těžce raněn, všechno sklo v letadle na padrť. Utíkám se schovat do mraků a pouštím se přímou cestou k cíli. Vidím jak z východu se blíží ke žlutému roji osamocené stíhačky (luftwaffe se slejzala), a jak je žlutému roji horko. Jdu těsně nad hladinu, zapínám stabilizér a sleduji vzdušnou bitvu na mé osmé hodině vejš. Žlutý roj pořád v plném počtu. Letím kolem nějaké minolovky a modlím se aby to nebyla německá, ta by mě poslala hned ke dnu. Palivo mi přestalo utíkat, dívám se na budíky, vše je ok ještě přes dvě třetiny mi zůstalo v nádrži. Necelých dvacet km od Krondštátu začínám stoupat. Podaří se mi nastoupat do 6000 ft, zapínám stabilizér a flak mi mezitím proděravěl zase palivovou nádrž. Zcela lajdácky odhazuji bomby na chrám ve městě, ačkoliv místo dopadu minu o 30 metrů, chrám je zničen. Klesám k hladině. Palivo zase už neuniká. Dostanu se nepozorován až k Leningradu, kde nacházím letiště a sedám. Moje letadlo se zastavilo asi až 50 metrů za letištěm, ale je v pořádku, proto popojíždím k hangárům kde zastavuji a čekám na raněné. Mezitím vidím zbytky žlutého roje jak sedají na letišti. Startuji a nabírám kurz 170 u země, za Leningradem dávám kurz 220. Nekontroluji svojí pozici a letím na slepo. Když už se domnívám že sem dost na jih, dám kurz 270 a začínám stoupat abych měl rozhled. Flak mě zasáhl opět do nádrže, klesám k zemi, po chvílce se nádrž zase ucpe. To se opakuje i při mém druhém stoupání, kde se dokonce snažím zaútočit na postavení flaku. Při třetím stoupání deset km od fronty a necelých 40 od letiště mi flak pustil nejen palivo, ale i olej z pravého motoru. S jednou čtvrtinou benzínu a napůl poškozeným motorem dosedám na letiště, kde moji střelci radostně vystřílejí zbylou munici do vzduchu.
Nenadefinovali jsme si šeptání na bombery a navíc dva s Mustangů měli piloty co u toho sosali. 
