[i]Původní needitovaná verze sepsaná jedné noci v práci.. ach, jak jsem byl jiný, než dnes
Tak ať máte při práci co číst [/i]
Když jsem začal před čtyřmi roky létat, byl jsem pln různých ideálů, měl spoustu cílů a elánu na rozdávání. K tomu velké sebevědomí a žádný um.
První dva roky mám spojené s WarBirds. Se stařičkou českou arénou, ruským Freehostem a s mnoha perfektními lidmi, kteří to se mnou museli vydržet. ..a neměli to zrovna jednoduché. Před dvěma a půl roky jsem napsal takové kratičké pojednání o mé kariéře stíhacího a bitevního pilota – Já Fučida. Tehdy proběhla rekapitulace mé dosavadní kariéry, říkal jsem si, že už i já se stal starým pardálel s velkými zkušenostmi..atd..atd. Mně prostě sebevědomí v tomhle směru nikdy nechybělo . Tak nějak cítím, že by bylo vhodné budoucím generacím zanechat další vzkaz – co se taky může stát s pilotem, když vše zahodí a začne od začátku. Nebudu to tady dlouze okecávat. Skončil jsem někdy začátkem roku 2003, takže jednoduše budeme pokračovat tam, kde byl „můj příběh“ přerušen.
Velké finále, vrchol ve WarBirds (jaro 2003):
Fučida v kmenové letce – dnešními slovy jsem už nebyl (E)CL/Fucida, ale 1stCL/Fucida, nicméně v dobách WarBirds to vypadalo trochu jinak – Lioni byli tvořeny dvěma samostatnými letkami a to 1st Czech Lions a 1st Czech Lions (recruits). Tady si neodpustím poznámku k našim dnešním nováčkům – já byl rekrutem přes rok, v tomhle směru mě asi jen tak někdo nepřekoná. Mějte trpělivost, každému z vás jednou naroste hříva.
Nuže jako čerstvý Lion jsem vkročil do toho převratného roku 2003. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se má kariéra měla v brzké době obrátit o 180° (nebo když ne o 180, tak aspoň o 130°). Místo amerického Lightningu usedám do kokpitu Spitfiru. P38 bylo sice dobré letadlo se skvělou výzbrojí, velkým množstvím nesené munice, perfektní akcelerací i stoupavostí. Naopak nezbytností se stalo dělání všeho proto, aby nepřítel nemohl využít jisté těžkopádnosti a především nepříjemně velkých rozměrů. Na Spitfire jsem vlastně přešel tak trochu náhodou. V Lion Times měl vyjít článeček o tomto britském plnokrevníkovi a bylo by nanejvýš blbé, abych psal o něčem, o čem vlastně nevím vůbec nic. Na přelomu let 2002 a 2003 tedy usedám do nějakého toho Supermarinu Mk.I, nebo II – výzbroj pro správné (..a trpělivé) chlapy . Let to byl úspěšný, nějaké to Messrschmittstvo odesláno směr domov, tak tedy další let ještě..a ještě – a zase. I když dnes o Spitfiru s klidem mohu říct, že se jedná o poměrně jednoduché letadlo, tak zároveň musím dodat, že být se strojem velmi úspěšný znamená ho zvládnout kompletně. Nejen s ním umět zatočit, jak si představuje 90% jeho pilotů ve FB. Musíte znát každičkou reakci na jakýkoliv pohyb kniplu. Fantastická se mi zdála Hispana – zbraně použitelné na velké vzdálenosti. Dodnes si přesně vybavuji, jaký nádherný barel roll dokázal Spitfire vykroužit – v tom ho nemohl žádný skopčák překonat. A mnoho jich při pokusu o pronásledování také dojelo. Ohromnou výhodou Spitu bylo právě to, že se s těmi dvěma lasery v křídlech dalo trefit třeba i na 400 – 500 metrů a právě tohle vám dává ty potřebné 2 – 3 vteřinky k zaměření a „poučení“ nepřítele. Jednou se mi podařilo sundat ve streaku na Spitfirech V, IX a XIV 34 strojů – než jsem byl ve svém Mk.XIV napaden v nevýhodné situaci dvěma Bf 109 K-4, sestřelen a padl do zajetí. V té době 1st Czech Lions každý měsíc (resp. Každý TOD=20 dní) měnily stranu. Další byl můj streak navýšen na 35 – v kabině Bf 109 F-2 mě dostal na velkou vzdálenost právě od milovaný Spitfire. Po tomto „incidentu“ jsem se poprvé zamyslel nad možnostmi střídání stran – a poprvé tak trochu zatoužil věnovat své srdce pouze jedné armádě.
To už se pomalu blížilo léto 2003, velké streaky už se mi nějak nedařily. Učaroval mi druhý díl simulátoru IL-2 Šturmovik, tedy Forgotten Battles a tam definitivně Fw 190, je to pekelná mašina, dokonalý válečný stroj. Vedle toho pokračující kariéra ve WarBirds. Úspěch, kterého si dodnes cením bylo deset sestřelených Me 262 za večer na Spitu IX – bez ztráty kytičky. Vždy jsem měl raději Spitfire Mk.IX, než pozdější těžší Mk.XIV. Vlastnosti při vysokých rychlostech ve střemhlavém letu byly u obou strojů podobné, ale při těch nižších jasně vynikala „devítka“. Vyhovovala mi více při „nachytávání“ nepřátel – i když nemusím dodávat, jaký problém nastal, pokud se na scéně objevily Ki-84, stroje výkonnější i celkově obratnější – ale já věděl, jak na Spitfire a nepoznal chuť porážky proti této japosnké stíhačce. To pak chtělo v „devítce“ zapojit všechny svaly, aby se z té situace pilot dostal. U Mk.XIV stačilo jen přidat plyn. A tady bych právě chtěl poznamenat jednu věc: Ve WarBirds si piloti obvykle nestěžovali na planesety. Planesety nebyly reálné. Klidně jste se potkali s formací Bf 109 a A6M. Rozděleny byly jen jednotlivé bojující strany.
Nastalo mé poslední období. Přišla operace Alien – proniknutí pilota do cizí letky. Chtěl jsem zjistit, jak to chodí jinde. Vyvolalo to jistou „Emrichiádu“, ale byla to legrace a nebyly tam žádné nečisté úmysly. Jako má labutí píseň ve WarBirds to bylo opravdu dobré. V téhle době už začalo vážné koketování s tehdy novotou zářícími FB – nově tam byla má oblíbená Dora, tedy letadlo, které nepřímo nastartovalo před dvěma (z dnešního pohledu před čtyřmi) roky mou online kariéru. Tehdy se létalo VOW – modernější obdoba se létá i dnes. Líbily se mi neokoukané mise, vylepšené letové modely, pěkná grafika, lety ve „formacích“. Ale to už je jiná doba.
Vznik 1st Czech Lions ( FB ) (léto 2003):
Já a Mavecz, kolega Lion, jsme začali létat výše zmiňované VOW, zatím spíše jako doplněk k WarBirds. Ve Šturmovi bylo moderní mít před jménem nějaké to označení letky. No a my byli přece LIONI. Mavecz se prostě jednou přihlásil do arény jako 1stCL/mavecz. A za chvíli tam byl i 1stCL/fucida (malá písmena v nicku byl zvyk z WarBirds, někteří ex-WarBirďáci jej dodržují dodnes, já už třeba ne). V té době se lámal chleba – rozhodovalo se, jestli budeme létat za spojence, nebo za osu. Mavecz měl raději La-5FN, já svého miláčka Fw 190. Nakonec to dopadlo tak, že jsem řekl, že je mi to jedno a Mavecz to samé. Ale dnes létáme za Luftwaffe, takže převaha asi přeci jenom byla na mé straně. Letka byla založena. Luftwaffe měla na několik měsíců postaráno o zhoršování situace na frontě. Mladí Lvíčci měli snahu i bohaté taktické zkušenosti. Ale vypnuté ikony a celkově mnohem rozmanitější prostředí nám dávalo pořádně zabrat. Právě orientace, tedy to, čím si prochází každý nováček, nám dávalo pořádně zabrat. Nesnáším porážku. Nebyl jsem tam od toho, aby si na mě někdo honil ego, já byl lovec, ne kořist. Na rady Kocoura přišly na řadu tréninky offline bez ikon proti bíle nabarveným IL-2I nepřítele – stále dokola. Na online jsem si už tehdy vypínal ikony nad nepřátelskými stroji i na serverech, kde povolené byly. Říkal jsem si, že to musím dokázat a taky že to dokážu. Za necelé dva měsíce jsem se naučil stroje nejen najít, ale mít i poměrně jistotu při jejich přesnější identifikaci – byť k dokonalosti to mělo rozhodně daleko. Synchronizoval jsem pohyby těla s myšlenkami proudícími v mé hlavě.
Lioni byli zamýšleni jako pokračovací útočiště pro piloty odcházející z WarBirds a chtějící se věnovat kariéře v Luftwaffe ve FB. Stojím v čele téhle malinkaté letky asi jen proto, že ve WarBirds mám odveleleno pár akcí. Mé velitelské zkušenosti jsou v této době nevalné. Vím o velení asi tolik, že je lepší dovést domů 10 pilotů, než 8. S našimi tehdejšími počty to znamenalo přivést 3 než 2. Nějaká taktika boje ve skupině? Pche, na to ještě nedozrála doba. Vznikly základní webové stránky skládající se pouze z jakéhosi rosteru a kontaktů na piloty. Nicméně v téhle době odstartoval jeden ze zvyků naší letky – fotomontáže našich obličejů do německých uniforem. Já jakožto puntičkář jsem na té své původní pracoval možná i desítky hodin. A pak ji mnohokrát předělával. Až po roce a půl vznikla nová. Tehdy měly 1st Czech Lions 7 pilotů – 7 statečných: 1stCL/fucida (čili já, jakožto dočasný velitel, dokud nepřijde z WarBirds nějaký skutečný leader), 1stCL/mintaur (moje první dvojka ve FB, chlapík, kterej mi pomáhal při realizaci Aliena), 1stCL/extrag (stále odcházející a vracející se WarBirďák, svého času zkušený pilot – a jakmile vznikla 1. Staffel, nastoupil do jejího čela, ale to je hudba budoucnosti), 1stCL/BlueL (..ten tu hubu nezavře..ale máme ho rádi dodnes), 1stCL/BedoMAX (slovenský pilot mající rád pořádek a historickou korektnost, správnej chlap), 1stCL/Bubo („jáj, to bolo presné“) a 1stCL/Deathman (klidný pilot s neklidným pingem – to bylo poprvé a naposled, co jsem viděl ping 74 vteřin). Mavecz se vrátil zpátky do WarBirds.
První ostruhy – VEF (podzim 2003):
VOW byl námi brzy opuštěn – stále se tam opakovaly stejné mise a to nás nenaplňovalo. Přišlo období VEF – tady nešlo o nějaké velké zvyšování skillu letky, taktiku, výcvik nováčků..nikdo nás neznal, nikdo se k nám nehrnul. Museli jsme si své ostruhy vybojovat i v této omezené nováčkovské sestavě. Já se pomalinku učil velet. Zjistil jsem, co si ke svým pilotům dovolit můžu, co si k nim dovolit musím a co si mám raději nechat pro sebe. Byl malý zázrak, když se Lioni navzájem totálně nepoztráceli. Létajíce blízko sebe v chumlu, jediný, kdo se uměl navigovat podle mapy byl asi velitel (já) - a i tak Lvíčci pod mým velením pravidleně bloudily. Maximální streak 7, což bylo lehké vystřízlivění po stabilním několikadesítkovém, kterého ještě před několika měsíci dosahoval mladý velitel ve WarBirds. Často jem se cítil mizerně a říkal jsem si, že ve WarBirds bylo lépe a že můj odchod byl předčasný. Pak se jednou přišel podívat Bukin a přes Team Speak mi „poklepal na rameno“ a řekl něco ve stylu, „že tomu šéfuju dobře“. Umíte si představit ten pocit? Když mi tohle řekl sám velký Bukin, můj velitel, od kterého jsem byl zvyklý slýchat spíše ať furt nemelu do toho rádia a taky: „Netoč kua už s tou 190kou!“. Až po tomhle společném soukromém rozhovoru na TS a ICQ mě napadlo, že možná mám jistou důvěru – a že se možná počítá s mým trvalejším umístěním v čele mladičké letky.
Konečně překonávám počáteční potíže. Můžu se poprvé začít starat i trochu o ostatní, než sám o sebe. Bylo to těžké. Ohromná výhoda byla, že oba naše typy, tedy Fw 190 i Bf 109, mám přečtené už z dob WarBirds, navíc i většinu, teď už nepřátelských, typů. Veterán s dvouletými zkušenostmi – a ohromnými nároky na sebe sama. A stejně tak i na ostatní. Už v té době byla přísnost mým poznávacím znakem. Žádný podřízený nedostal nic zadarmo. Rozjel se systém udělování vyznamenání a vyšších hodností. Každý Lion se musel maximálně snažit a pokoušet se ze sebe dostat maximum – jestli se chtěl spolehnout na své soukmenovce, musel i on sám být ochoten podřídit jejich úspěchu cokoliv. V této době se letka rozrůstala jen pomalu. Nějaké společné SVK fórum neexistovalo. Na nebi se pohybovaly zkušené FB letky 312, 3.IAP, CSL a WT a mezi nimi jsme se pokoušeli prosadit i my – urvat si svůj kousek slávy. Bylo mi jasné, že nás sice znal každý WarBirďák, ale že ve FB si letka musí jméno vybudovat znovu. A to v té obě jediným původním Lionem ( WB ) byla má maličkost. 1st Czech Lions FOREVER! NJavštěvujíce diskusní fóra, a radíce pilotům, jsem občas někam nenápadně umístil své ICQ, nabízel pomoc, coby jeden z mála hovorných pilotů Luftwaffe. Tehdy se povedl jeden „úlovek“. Někdy na přelomu roku 2003 a 2004 zase takhle kecám na fóru, které se Šturmem zabývalo jen okrajově. A tam byl jistý Jarin64. Slovo dalo slovo a za pár dní se ve vzduchu poprvé objevil. To už se ale jmenoval 1stCL/SaBot..a bylo to tedy opravdu děsný éro. SaBot byl strašně moc akční. Z každého letu vozil minimálně jeden sestřel, ale nikdy jej nedovezl až domů, protože zařval. Ve vzduchu nepoužíval hlavu, ale jen ruce. Díval se před sebe, přes zaměřovač. Měl stovky zlozvyků – ale podivuhodný šestý smysl na hledání nepřátel. Letět se SaBotem znamenalo, že bude sranda. Udělat ze SaBota Pilota s velký „P“ bylo těžké, protože se nejednalo zrovna o nejohebnější proutek. Letka měla v téhle době papírově asi 12 pilotů. Aktivně nás létalo asi 8. Vytvořily se stránky, diskusní fórum.. pomalu začalo být známé i naše jméno. Právě v tuto dobu, tedy na jaře 2004 se objevili první piloti, kteří se chtěli přidat z vlastní iniciativy – tedy ne na můj přímý podnět/žádost. Ale zpátky k SaBotovi. Zlomil jsem ho právě někdy na jaře – tehdy víceméně čerstvě fungoval AH server. Jsem zkušený pilot, uná mě téměř každý. Fw 190 mi říkal pane, Bf 109 kontroluji taktéž. Mám strach jen o SaBota, u kterého vím, že tam jde stejně zase zařvat. Ale ono to bylo jinak. SaBot poslechl, hlídal, útočil tak, jak jsem chtěl. Rozhlížel se kolem sebe, byl velmi pozorný. Šok – nepoznával jsem ho. K SaBotovi se ještě vrátím později. Nicméně tady si asi poprvé uvědomi pravidla spolupráce a já si uvědomil, že dokážu - a mohu pilota vylepšit.
Můj parťák MinTaur létal stále méně a méně. Srdce ho asi táhlo do WarBirds. V rosteru sedíme vedle sebe, ve vzduchu ne. Bylo mi jasné, že se brzy něco stane. A taky že se stalo..:
„Ahoj tady Pepan.“ (5. duben 2004, 14:17 hod.):
Takhle to začalo. Pepan sám o sobě by vydal za knihu. To co jsem si prožil s ním, to je na román. Ten obohatil mé vědomosti v takové míře.. jeho zkušenosti a světáctví, už jen to neuvěřitelné množství nadávek, které Pepan znal a neváhal jimi počastovat jakéhokoliv „zasr** Spita“. On totiž Pepan zezačátku neuměl vůbec lítat. Ale vůbec. Odhaleno to bylo až ve chvíli, kdy byl „Pepí“ donucen poprvé odstartovat, což se mu povedlo napošestnácté. V té době doslova hýřím pochopením pro nováčky a obzvlášť pro tohohle jednoho, kterého jsem si o týden později v rosteru napsal k sobě. Člověk neví, s kým má tu čest. Netuší, jestli nováček za dva týdny neuteče do hospody (tohle u Pepiho važně nehrozilo..ten se každé ráno z hospody poctivě vracel). Ale z něj sálala tak ohromná síla a takový chtíč – a nenávist vůči všem „zasr** zkripl** zkurv** zamr**“ nepřátelským strojům. Ale vážně: To, že pilot jako nováček neumí vůbec nic neznamená. Mnohem důležitější je srdce na správném místě a opravdové chtění něco dokázat - elán. A Pepan se nevzdal. Dnes, po roce a půl mohu s klidným svědomím říct, že mám toho nejlepšího Rottenfliegera na světě – který možná není v každém směru dokonalý, ale kdo je.. Kdo má to štěstí, že má ve skvělém parťákovi zároveň kamaráda, kterému se může svěřit, když má sám problémy? Já ano.
Léto na západní frontě – Lvi poprvé vystrkují drápy (léto 2004):
Toto je ve své podstatě počátek poslední dekády, která trvá dodnes. Ze zkušených pilotů v té době létali hlavně SaBot, 1stCL/BlueL a 1stCL/Novotny – na sebe vážeme ostatní. Tehdy nováček, 1stCL/Valhera, se teprve učil přistávat. V Čechách nás už znal asi každý pilot, ubýval poslední krok – ukázat pilotům ve světě, co dokáží letci mající „1stCL“ před jménem. Se SaBotem jsme dosáhli vrcholu – a to v každém slova smyslu. Často ženeme naše stroje na hranici dostupu, abychom proti silným americkým mašinám měli alespoň nějakou výhodu. Bylo jich na nás dva 8? No a? Pojďte si pro nás, se zdravou kůží nevyváznete!! Dostáváme jak sami sebe, tak i celou letku na přední místa statistik. Důležité to ale bylo především díky ohromnému zdokonalení taktiky a kooperace, kterou od té doby můžeme předávat dalším pilotům. Doteď si vybavuji boj proti 12ti Brazilcům (tehdy se jejich letka 1/4GAv vyhřívala na prvním místě mezi všemi skupinami). A pár jich odeslali domů – nebo později, to už společně s Makem a Bukinem napadáme 8 amerických stíhaček – domů se z nich vrátila jediná.
Bylo nutné vytvořit školní jednotku – obdobu recruits. Tady právě vznikla „Éčka“, dorost 1stCL. Každý pilot, který chtěl vstoupit musel (a musí..) projít touto výcvikovou jednotkou. Kromě jména o nic moc nejde, nároky i povinnosti (E)CL jsou podobné jako u 1stCL, samozřejmě když udělá chybu nováček, tak nedostane tak vynadáno, jako když udělá podobnou školáckou chybu plameny ošlehaný veterán.
Brzy skončilo VWF – nebyly mapy a v současnosti se vše zastavilo u několika testovacích betaverzí, jednoho letového testu jsme se se SaBotem mohli dokonce aktivně zúčastnit. Ale zatím to vypadá, že pravá Západní fronta odpočívá a my nevíme, kdy se probudí.
Spolu s definitivním příchodem Maka a Bukina vznikla 2. Staffel – ještě o tom nepadla zmínka, ale jsem dost velký puntičkář a snažím se, aby letka fungovala tak trochu jako skutečná – skutečné hodnosti, skutečné služební postupy, skutečné sestavy i počty pilotů. Pro mnohé je to možná zbytečné hračičkování, ale já myslím, že to celému létání dodá další podtext a atmosféru. Navíc máme vše hezky přehledné a každý ví, koho má poslouchat a co má dělat. Lvi jsou na podzim 2004 silní, hrne se k nám množství nováčků. Poprvé pronikají hlasy, že by se nějakým způsobem měl omezit přístup, ale to doteď zůstává nevyslyšeno. Však se z (E)CL do 1stCL dostane maximálně polovina pilotů, ostatní to vzdají – důvod k omezení přísunu posil zatím nenastal.
Nové diskusní fórum (prosinec 2004):
Koncem roku 2004 se část pilotů AH fóra, resp. Žvanírny, rozhodla vytvořit fórum nové, větší, lepší, na kterém by se mohli soustředit piloti. Byl to dobrý nápad a byl i dobře realizován. Znamenalo to do jisté míry sjednocení velké části české komunity pod jednu střechu (do té doby fungovala populární fóra simulatory –WB, virtualfighters (WWIIO), bonusweb..). Sice se pomalu blížíme do současnosti, ale tady mají mé vzpomínky jisté trhliny, tak omluvte nepřesnosti. Na fóru nastala krize. Píseček pilotů byl narušen a vypadalo to na konec. Zrovna se v mé mysli usadily nějaké záchranářské myšlenky a já si řekl, že takříkajíc „silou osobnosti“ zkusím nastalou kritickou situaci urovnat. Tehdy to bylo poprvé a ne naposledy. Jednoduše řečeno šlo o to, že pan A provokoval pana B tak dlouho, až to pan B nevydržel a prohřešil se proti základnímu pravidlu funkce fóra. Komu to zazlívat? Jediný, kdo to mohl odnést byla komunita pilotů, která se kolem tohoto fóra utvořila. Co se stalo odhaluji po návratu z knajpy kolem půlnoci. Do rána sepisuji dva extra dlouhé dopisy oběma zúčastněným stranám s návrhy jistých kompromisů, které bych od nich očekával, aby se vše podařilo udržet. Nad ránem byly oba zaslány a já mohl konečně ulehnout na lože. Oba znesváření piloti to vzali sportovně, udělali ústupky a já pro ně byl asi jakousi zárukou, že vše udržím. Je to s podivem, ale většina uživatelů si tohoto vyhrocení situace nevšimla, nebo nechtěla všimnout. Navenek to vypadalo tak, že chci usurpovat další moc mezi českými piloty. Takže jsem z toho vyšel jako ten nejšpatnější asi já. Ale což, jen další obětovaná věc, něco takového mě nepoloží – i když pár poznámek v různých mailech, soukromých zprávách a na ICQ bylo dosti bolestivých.
Já mám na tuto dobu i další spíše špatné vzpomínky. Zápal plic mě na měsíc a kus prakticky vyřadil – Vltava je sice krásná řeka, ale umí být i chladná – ostatně jako vše kolem nás. Následky se mě držely ještě další 4 měsíce, než se mi plíce dostaly zpátky do formy. Ono se blbě velí, když pokaždé jak otevřete pusu začnete kašlat.
Speciálky (jaro 2005):
Do toho všeho přišly tzv. Speciálky (pro neznalé – jednalo se o dopředu plánované kooperačky). První byl poměrně bláznivý nápad na akci nad ránem, mělo se to letět ve 4:00. Říkám si: „to je šílený, do toho bych i šel“. Organizaci se poprvé a naposledy vyhýbám, ale sháním velké množství pilotů, kteří byli správně naladěni – po všech čertech. Tahle noční akce byla taková dost „hurá“, ale bylo to fajn. Například 1stCL/Valhera, který se mezitím stal velitelem Schwarmu v naší letce, se chtěl realitě přiblížit natolik, že po zapálení motoru jeho He 111 rozdělal menší požár u sebe doma na klávesnici.
Po této noční akci následoval Berlín 1944. Akce, jejíž příprava zabrala vyloženě už desítky hodin, s tréninky na ní jistě přes stovku. Spolupracoval jsem na ni s AH_Jiříčkem, budoucím Lionem – a to tak, že jsme spolu seděli u něj na koleji, popíjeli čaj a promýšleli každičký detail. A ač do akce bylo zainteresováno obrovské množství pilotů a jisté organizační možnosti měli všichni velitelé (tzn. 2 Luftwaffe, 3 USAAF), tak nakonec to vypadalo tak, že jsem si zvolil mně výhodný planeset a honil si ego na spojencích létajících na nebohých Thunderboltech a Mustangách, které v dané operační výšce jsou rychlejší jen o 30km/h než naše mašiny – nebo aspoň takhle mi akci popsala řada rudých pilotů. Ale s narážkami jsem počítal, koneckonců je to věc, na kterou si člověk zvykne. Na druhou stranu to byla ohromná akce, při které se bavili desítky pilotů a já taky dostal spousty děkovných pozdravů i žádostí k opakování. Dnes bych Berlín koncipoval trošičku jinak, ale základní věci by zůstaly nezměněny, planesety nevyjímaje. Já osobně mám na tuto akci krásné vzpomínky. Cítil jsem ohromné napětí i přesto, že mi bylo dopředu vše jasné – a když to vše opravdu klaplo, tak to byl nádherný pocit.
SM alfatest + SM betatest – nový formát speciálek byl navrhnut opět ve spolupráci s Jiříčkem. Šlo o to (alespoň původní myšlenka byla taková), abychom nějakým způsobem omezili rozhodovací možnosti a plánování před akcí. Aby se plánovalo a rozhodovalo tak nějak za chodu. První alfatest dopadl perfektně. Nejdřív jsem tedy musel běhat asi hodinu a půl po Podolí, abych modrému generálovi Jamamotovi (v současnosti taktéž Lion) rozchodil jeho velicí centrum, jeho hlavní stan. Nakonec ale vše dopadlo dobře. Test byl velice úspěšný a my s Jiříčkem si ověřili, že speciálky takto koncipovat lze. Já ke své spokojenosti za večer přidal pár sestřelů. Jen AH_Oblaka jsme museli párkrát tahat traktorem z příkopu za letištěm, kde pravidelně dobržďoval se svým Fw 190 . Betatest byl třídenní a předcházely mu dva týdny intenzivních příprav. Časová náročnost přípravy akce byla ještě vyšší, než u Berlína a bylo do ní zainteresováno více lidí. Musela se naplánovat nejen akce, ale i vymyslet pravidla. Úspěchem bylo, že si jen minimum rudých pilotů stěžovalo, že je nadržováno modrým – a to i přesto, že modří na mnoha místech ovládli jak vzduch, tak zemi. Ukázalo se, že můžeme dát dohromady něco úplně nového a dokonalejšího. Systém byl převzat Falkonem, LesniHU a Čutorou, kteří na něm pracují dodnes. Jak dopadne netuším, já už k tomu zase tak moc co říct nemám – já velím stíhačům, ne programátorům . Připravím (spolupřipravím) zase klasickou organizovanou speciálku, jakou byl Berlín, ale SM se mi osobně trochu odcizila.
Speciálky jsou věcí komunity. Ne věcí letky. Úmyslně tady znevýhodňuji vlastní piloty, omezuji jejich počty a nenabíím jim špičkové stroje. K Těm nejbližším se chovám mačešsky jen proto, abych chránil sám sebe před typickými reakcemi jiných pilotů. Zbývalo mi jen před sebou samým sklopit oči a přijmout to jako další z mnoha obětí. Dávat najevo jakékoliv city a emoce by bylo zbytečné. Teď už to stejně nedokážu.
Bellum War, Czech War (jaro 2005):
Dvě východní fronty, které vystřídaly tu západní „Frontu Expertů“, jak se VWF říkalo. BW byl základ, CW jakoby takový druhý díl, v mnoha směrech hodně pozměněný a vylepšený. Létalo se tam dobře. Z Pepana se za necelý rok stala silná zbraň – a na nás dva pevně semknuté nepřítel jen zřídkakdy našel recept. Běžně se setkáváme s velkou přesilou nepřátel i s různými jinými nevýhodami. Naše velká show (rekordní streak) skončila po dvou měsících, kdy Pepan byl načat flakem a poté dodělán hordou rudých stíhačů – přestoře jsem udělal pro záchranu svého Rottenfliegera vše– když si dva Rusové řekli, že ho dostanou i za cenu vlastního života, tak můj starý Messerschmitt nemohl zkáze zabránit. Sám jsem dojel na zásah flaku o pár dní později, kdy po přímém zásahu uletělo mému Messerschmittu v 5km křídlo a já padl do zajetí. Tehdy jsem měl na kontě 60 sestřelů a do té doby mě nepřemohl jediný rudý stíhač – pokaždé jsem svůj Messerschmitt přivedl domů. Poté už to šlo s CW z kopce. Tak trochu to pro mě i Pepana asi ztratilo smysl a kouzlo. Občas se proletíme, ale spíš jen proto, aby nováčci viděli, jaké to tam vlastně bylo. Nikdy neletíme jeden bez druhého..a nikdy se nenecháme v průšvihu. Přece tam nejsme od toho, aby si na nás jiní honili ego, ne? . Je to zvláštní, ale na CW mi nebylo ani jednou umožněno proletět se s milovaným Fw 190. Tak třeba někdy jindy.
Poslední přelomové období, uzavření se do sebe sama. Ztráta ideálů. (léto 2005):
Dosáhl jsem jednoho osobního leteckého úspěchu. Málokdy se „chlubím“ konkrétními čísly, i když bych k tomu asi i měl nárok. Ale nechávám to jiným. Nicméně jednou se mi ve spolupráci s Pepanem podařilo v jediném letu sestřelit 11 letadel nepřítele, čímž padl rok a půl starý osobák (9). Pepan přidal další dvě nebo tři rudé stíhačky. Bylo vidět, že i já mohu směřovat ke světlým zítřkům a překonávat další mety. Když létáte opravdu dlouho, tak vás občas přepadne takový smutek – říkáte si, že už to není, co bývalo. Že se ve vlastních očích nezlepšujete, ale maximálně stagnujete. Kolem vás jsou nováčci plni elánu a nadšení a vás ten jejich elán naopak jen ubíjí a vysává z vás poslední zbytky energie. Pak, když najednou k zemi jde bez křídla 11tý soupeř, tak si řeknete, že to zase tak zlé není. Koneckonců 15ka je na dostřel a stíhač vždy musí mít vysoké cíle, pokud chce něco dokázat. Nejen stíhač, kdokoliv – jak ve virtuálním, tak ve skutečném životě. Hleďme zpříma a kupředu.
Stalo se neočekávané. Diskusní fórum mělo opět problémy. Další roztržka mezi starými kohouty znamenala definitivní ztrátu jména AH, byť ideály snad přetrvaly. Opět jsem zakročil obdobným způsobem jako předtím, opět jsem za to slízl posměšky a narážky, nebo minimálně takové pocity mě zaplavily. V takovou chvíli si řeknete, proč to vlastně děláte. Máte nějaký osobní život a pak ten letecký, kam si chodíte odpočinout. Já často jdu do leteckého jen za další prací. Ale podpora, které se mi občas dostává mě drží. Protože věřte nebo ne, občas už je toho i na mé nervy z ocele tak akorát. Pak přijde nějaký blbeček a začne dále rýt..a když už je vztek tak silný, že přes třesoucí se ruce ani nemůžete psát…..
…tak si řeknete jen: „Je to blbec, jedeme dál“. A udusíte to v sobě.
Fórum jsem dostal pod větší kontrolu, téměř pod plnou. Vše se podařilo uhasit, spáry zacelit, piloty uklidnit a navnadit je na světlejší zítřky – tedy na speciálku. Je to jako sedět na sudu s prachem, který je obklopen ze všech stran plameny. Víte, že situace je neudržitelná, ale bojujete dokud máte sílu pozvednout meč.
Další věcí, která se nám, Lionům, celkem povedla – a ve mně vzbuzuje jistou hrdost, je náš dedikovaný server - CLDS. Sice už jsem si kvůli němu také vytrpěl své, ale beru ho v současnosti jako „center of gravity“ mých aktivit. Věc, na kterou se mohu soustředit a věnovat jí síly. Proti narážkám ze všech stran jsem dostatečně obrněn. Koneckonců člověk si zvykne na všechno a myslím, že minimálně v tomhle směru už mě jen tak někdo nepřekvapí. Často si říkám, jestli já vlastně ještě víc lítám a pracuju sám pro sebe, nebo pro ostatní. Odpověď neznám. A raději asi nechci znát.
Napadla mě ještě taková událost, která se mi stala teprve před týdnem, na MFLF. Byl jsem tam u veřejnosti – instruovali jsme zájemce o IL-2. Byl tam takový malý kluk. Bylo mu 8 let. Bylo mu jedno, že mám na krku i na srdci rytířský kříž. Neměl žádné předsudky. Hleděl na mě těma svýma malýma očima a já cítil, že je opravdu rád, že se o něj někdo stará, že mu někdo vysvětlí jak na to a pochválí ho, když zatočí správně. Po dlouhé době neviselo ve vzduchu riziko, že při otevření úst dostanu dýku do zad.
MIGHTY LIONS! (25.9.2005)
Vybudoval jsem prakticky z ničeho silnou světoznámou letku žijící vlastním životem. A získal mnoho přátel. Můžu být na své piloty opravdu hrdý, za to co dokazují ve vzduchu a jak se chovají na zemi.
Pro své piloty udělám a obětuji cokoliv.
Ale mělo by se končit vesele: Hpt. Hans von Schrenk! Pooozor! Zvednout hlavu! Otevřít oči! Do mašiny!! Horridoo!
Upravil/a 1stCL_Fucida dne 02-06-2009 08:17
Bude bezva až přijde BOBek a všecka ta legrace začne znova.
I když už si nemyslím, že to bude mít to samé kouzlo co to mělo tehdy před těmi 4-5 lety. Přece jenom říct Fučidovy, že je děsnej vůl v roce 2004 a teď v roce 2009 je úplně o něčem jinym. Teď už by to neznělo tak upřímě.
1stCL_Fucida napsal:
Slečna Sára Kačka Lenka Jednu dobu navštěvovala i SVK, myslím, že jsem jí tehdy donesl lahev Becherovky, ale úplně jistý si tím už nejsem
Jj, pokud jsi ji neco donesl, byl to becher, vim ze ho meli doma porad nachlazenej
Na Sáru si pamatuji, byla i ve Wingsu. Škoda, že si k ní nikoho z nás nepustil. Mohl jsem jí třeba říct něco nového o podílu 310. a 312. perutě na operace JUBILEE, Dieppe 1942. Určitě by jí to zajímalo (jednou na srazu v Novém Jičíně hučel Ikar do servírky tři hodiny o Františku Peřinovi, skončil někdy kolem čtvrté ráno, když spadl pod bar, také byla nadšena).
"Máte právo říkat cokoli. ... Právo být na veřejnosti za hlupáka je u nás garantováno ústavou. Ale právo něco vyslovit nedělá z toho výroku pravdu. Pravda se prokazuje nebo vyvrací porovnáním s fakty. Kdo tenhle princip nerespektuje, s tím je těžká řeč. Všichni smíme takovou diskusi odmítnout. To není zbabělost ani povýšenost, to je jen rozumné hospodaření se silami a časem."
Dyť to říkám že jste otřesní, prý provdala za letce....Vy už máte tak vylítaný mozky že nevíte k čemu takový talent je...navíc používáte takový divný slang...cože to znamená "vykousal"?
[img]http://forum.il2sturmovik.com/public/style_extra/team_icons/founder_gold_en.png[/img] is not a valid Image.
WT_Schmouddle napsal:
Dyť to říkám že jste otřesní, prý provdala za letce....Vy už máte tak vylítaný mozky že nevíte k čemu takový talent je...navíc používáte takový divný slang...cože to znamená "vykousal"?
Dyt rikam, neboj, talent urcite nebyl a stale neni promrhan, kdyz se budes trosku snazit tak ho muzes treba taky vyzkuoset, tady bych zadnej extra problem nevidel
Ahoj,
Po půlce života jsem si vzpoměl na svoje létání. Bohužel si pamatuji už jen starý Il-2 1946. Co se tedy teď létá poraďte mi kde bych objevil staré veterány.
IL-2 Sturmovik™, Cliffs of Dover™, Pacific Fighters™ are trademarks or registered trademarks of 1C EUROPE, 1C-Multimedia, 1C ONLINE GAMES.
Other marks used herein are those of their respective owners.
. Tak nějak cítím, že by bylo vhodné budoucím generacím zanechat další vzkaz – co se taky může stát s pilotem, když vše zahodí a začne od začátku. Nebudu to tady dlouze okecávat. Skončil jsem někdy začátkem roku 2003, takže jednoduše budeme pokračovat tam, kde byl „můj příběh“ přerušen.
Jo, Horri, někdo tě volá...
