Místy k vidění až bizarní anomálie, jinak mi reliéf AFG přijde uklidňující neunavuje oči, ideální na časově náročné mise. YouTube Video
[img]https://img25.rajce.idnes.cz/d2502/15/15475/15475408_671c3d189a72430840e88702444950a4/images/DCS.jpg[/img] is not a valid Image.[img]https://img25.rajce.idnes.cz/d2502/15/15475/15475408_671c3d189a72430840e88702444950a4/images/DR_2.jpg[/img] is not a valid Image.
Zkušební verze mapy nově dostupná, liší nižším rozlišením některých letišť. Tým se taky prý zabývá texturami, které jsou v nízkém rozlišení. Během testování jižní části se mapa zatím nejeví méně stabilní než ostatní..
Poznejte krásu AFG scenerií ve 4k kvalitě. YouTube Video
[img]https://img25.rajce.idnes.cz/d2502/15/15475/15475408_671c3d189a72430840e88702444950a4/images/DCS.jpg[/img] is not a valid Image.[img]https://img25.rajce.idnes.cz/d2502/15/15475/15475408_671c3d189a72430840e88702444950a4/images/DR_2.jpg[/img] is not a valid Image.
Zdá se, že Taliban má i decentní vrtulníkové letectvo, Mi-8, Mi-24, UH-60, OH-6 až budete bastlit mise 2024+.
Ty americké tahače Mack apod., to dostali paštúni pěkné dárky. Zřejmě cena za úprk bez "Saigonu". YouTube Video
Přidá se někdo na občasný polet na servru KURWACH? Můj gang bohužel nelítá zdejší planeset. Mapa Afganu, historický mise z 80tek. Generují se mise bitevničení proti duchům. Preferuju vše co je k dispozici. Su-25A, Mi-24, Mig-21 a nově přidali i Albíka céčko...
K prvnímu použití přenosného protiletadlového kompletu Stinger na bojišti Afgánu došlo 25.9.1986. Kdy banda pod vedením vůdce Abdula Ghaffara s přezdívkou "inženýr", čítající cca 30 mužů, se skrytě přemístila do křovin na výšině, 15 km severovýchodně od VPD letiště v Džalalabádu. Obsluhy zaujaly trojúhelníkovou formaci tak, aby se mohly vzájemně křikem domlouvat, neboť nevěděly odkud cíl přiletí. 3 členové každé obsluhy stříleli a další 2 drželi kontajnery pro její rychlou výměnu. Mudžahedíni zacílili na svůj vrtulník přes zaměřovač. Systém jim přerušovaným signálem hlásil, že v zoně činnosti se objevil cíl a střela svou hlavicí zachytila tepelné záření výfuků. Když byl vedoucí Mi-8 s velitelem Ginijatulinem z 335. obvp ve výšce 200m, vystřelil na něj Abdul Quanat první střelu, ta však byla chybná a po pár metrech dopadla na zem aniž by explodovala. Další 2 svůj cíl zasáhly, byly odpáleny další 2, jedna proletěla kolem cíle, druhá zasáhla...Alláhu Akbar!! Vrtulník ve vzduchu explodoval, velitel a technik zemřeli na místě, pilot-letovod N.Gerner proletěl čelním sklem a následný let přežil. Při této akci byly sestřeleny další 2 Mi-8 co se vracely z bojového letu. Prostor pádů letěl prověřit vrtulník E. Pogorného, byl však zasažen 1 střelou ve výšce 150m, velitel utrpěl těžká zranění, kterým v nemocnici podlehl, další 2 incident přežili. Celou událost prvního nasazení Stingerů natáčel Ghaffar na videokameru. V dalších měsících bylo Stingery sestřeleno dalších 10 vrtulníků a letadel...
O tom, že povstalci používají americké Stingery se sovětské velení jenom domýšlelo, dokázat tento fakt se podařilo 29.11.1986. 2.motostřelecký prapor ze stavu 66.omsbr dostal rozkaz prověřit incident v horách nedaleko Džalalabádu. V protiletadlové léčce zde byl sestřelen 1 Mi-24 a 1 Mi-8. Kromě ohořelých zbytků zde pátrací skupina také našla 5 výmetných mechanizmů kompletů Stinger. Ghaffar se svou bandou působil v oblastech Džalalabád, Gardéz, Chost a Asadabád v letech 1986-89. Velení OKSVA o Ghaffarovi vědělo, na konci 1986 průskumný oddíl 3.roty 154.ooSpN zlikvidoval několik jeho spolubojovníků s velbloudy 6 km od kišlaku Mangval. Podařilo se jim ukořistit americkou krátkovlnou vysílačku.
Ghaffar se za to rychle pomstil 3 dny poté, v protiletecké léčce opět nedaleko Džalalabádu sestřelili 1 Mi-24, který ve dvojici doprovázel Mi-8 vezoucí zraněné vojáky z boje, stalo se tak ve výšce 300m. Na místě se rychle objevili vojáci Specnaz na korbě BMP-1 a začali stíhat mudžahedíny, kteří se stahovali do průsmyku. Akci kryly Mi-24 z 335.obvp. Vrtulníky přilétaly ze severovýchodu a skupina na ně odpálila samonaváděcí střelu z rozvalin kišlaku na severním sklonu průsmyku. Tentokrá se ale přepočítali, poprvé když střelu odpálili do strany zapadajícího Slunce a podruhé když neviděli že za vrtulníkem neletí pouze jeho vedené číslo, ale hned 4 roje bitevních Mi-24. Raketa minula svůj cíl a zároveň ohlalila jejich pozici. Na jejich postavení se vrhlo 16 hindů a zasypalo je raketami a palbou kanonů...
První komplet FIM-92 Stinger byl sověty ukořistěn 5.ledna 1987 při provádění průzkumu v okolí kišlaku Sejd Umar Kalaj. Letci spozorovali motocyklisty, poblíž byla vysazena skupina V.Kovtunova a V.Čeboksarova ze 186. ooSpN. Vojáci vstoupili do boje a vrtulníky dušmany zlikvidovaly střelbou NURS, ještě předtím na ně dušmani 2x zbrkle vytřelili rakety, ale bez výsledku . Byl u nich nalezen odpalovací kentejner, přístrojovou jednotku Stinger a úplnou technickou dokumentaci k němu. Podařilo se tak ukořistit 1 komplet schopný palby, zabít 16 bojovníků a 1 zajmout.
Specnaz dostalo rozkaz nedopustit šíření této zbraně mezi odbojem. Průzkumné skupiny jen v roce 1987 zlikvidovaly 332 karavan mudžahedínů se zbraněmi a municí. Ukořistily 290 těžkých zbraní a také 80 raketometů hlavně typu Chunin-5 a Strela-3, 15k protitankových a protipěchotních min a 8mio nábojů do ručních zbraní. Navíc letectvo OKSVA systematicky provádělo nálety na karavany proudící do Afganu. Přes toto úsilí byl odboj municí a zbraněmi přesycen. V listopadu byl opět sestřelen Mi-8 s vojáky na palubě. Dvojice transportů byla doprovázena dvojicí Mi-24 a přelétala z Asadabádu na strážní stanoviště v Lachorsaru. V 6:05 byl 1 Mi-8MT zasažen dvěma střelami Stinger ve výšce 100m, přežil jen pilot-letovod, který s částečně otevřeným padákem dopadl na prudký sráz horského hřbetu.
V zimě 87-88 povstalci ovládli pomocí raketometů nebe v celém okolí Asadabádu. Vrtulníky tak létaly téměř pouze v noci a ve dne blízko u země podél řeky Kunar. Největší koncentrace raketometů byla v okolí Kábulu-88, Bardak-37, Kunar-34, Paktija-39, Ghazni-36, Ghost-29, Kandahár-31, Zobol-50, Gur-24. To představovalo 72% všech přenosných raketometů v Afganu. Tito povstalci se soustřeďovali kolem letišť VVS 40.armády v malých skupinách 10-15 mužů a číhali na stroje během startů a přistání.
GRU odhadovala v lednu 1987 bylo v rukách DRA 232 přenosných raketových kompletů, v dubnu již 315, v červnu 385(z toho 56 Stinger), na konci roku počet vzrostl na 546 (z toho 81 Stingerů).
Není pravděpodobné, že právě Stingery sehrály rozhodující úlohu, kvůli čemu se sověti stáhli z Afgánu. Nicméně tendence zvýšených ztrát letectva střelbou Stingerů je zřejmá, stejně jako snížení letecké aktivity. Věhlas za ztráty na letecké technice by měl patřit jiné zbrani, byl jím obyčejný velkorážový kulomet DŠK 12,7mm, který číhal všude a který dušmani dokázali dotáhnout na neuvěřitelná místa.
Dostupná statistika uvádí že z 89 zásahů Stingery do Mi-24 jich bylo sestřeleno 18, některé z nich byly sestřeleny 2-3 raketami nebo v důsledku kombinovaných zásahů velkorážových kulometů či společně se Strelou. Mnohem více zdrcující byly dopady zásahu Mi-8 či Mi-6 a důsledky těchto ztrát byly pro 40.armádu také více bolestné. Odolnost Mi-24 dosvědčuje i případ incidentu z 22.5.1987 kdy pakistánské stíhačky napadly Mi-24 velitele Alexandrova, ze 4 vypálených raket Sidewinder 1 zasáhla a vyřadila z chodu 1 motor. Vrtulník pokračoval v plnění bojového úkolu. Při návratu ho zasáhla střela Stinger do stejného motoru. Pilot se přesto dokázal vrátit na základnu a stroj musel být odeslán k opravám do SSSR. Odolné se ukázaly i letouny Su-25 a většinu raketových zásahů ustály.
Zdroje o počtu Stingerů se liší, uvádí 400-500, nebo 900-1200. Uvádí že Stingery a jinými protileteckými komplety bylo sestřeleno 167 letadel a vrtulníků, nebo se uvádí i číslo 226. Jednotlivé monografie udávají různá čísla, například ztráty čistě letadel VVS ze všech příčin 118, 103 nebo 109, ztráty afghánského letectva nejsou známy nebo nemám dostupný zdroj, nicméně samotní letci byli zkušení a sověty varovali před značným nebezpečím, kterému budou muset čelit.
K prvnímu použití přenosného protiletadlového kompletu Stinger na bojišti Afgánu došlo 25.9.1986. Kdy banda pod vedením vůdce Abdula Ghaffara s přezdívkou "inženýr", čítající cca 30 mužů, se skrytě přemístila do křovin na výšině, 15 km severovýchodně od VPD letiště v Džalalabádu. Obsluhy zaujaly trojúhelníkovou formaci tak, aby se mohly vzájemně křikem domlouvat, neboť nevěděly odkud cíl přiletí. 3 členové každé obsluhy stříleli a další 2 drželi kontajnery pro její rychlou výměnu. Mudžahedíni zacílili na svůj vrtulník přes zaměřovač. Systém jim přerušovaným signálem hlásil, že v zoně činnosti se objevil cíl a střela svou hlavicí zachytila tepelné záření výfuků. Když byl vedoucí Mi-8 s velitelem Ginijatulinem z 335. obvp ve výšce 200m, vystřelil na něj Abdul Quanat první střelu, ta však byla chybná a po pár metrech dopadla na zem aniž by explodovala. Další 2 svůj cíl zasáhly, byly odpáleny další 2, jedna proletěla kolem cíle, druhá zasáhla...Alláhu Akbar!! Vrtulník ve vzduchu explodoval, velitel a technik zemřeli na místě, pilot-letovod N.Gerner proletěl čelním sklem a následný let přežil. Při této akci byly sestřeleny další 2 Mi-8 co se vracely z bojového letu. Prostor pádů letěl prověřit vrtulník E. Pogorného, byl však zasažen 1 střelou ve výšce 150m, velitel utrpěl těžká zranění, kterým v nemocnici podlehl, další 2 incident přežili. Celou událost prvního nasazení Stingerů natáčel Ghaffar na videokameru. V dalších měsících bylo Stingery sestřeleno dalších 10 vrtulníků a letadel...
O tom, že povstalci používají americké Stingery se sovětské velení jenom domýšlelo, dokázat tento fakt se podařilo 29.11.1986. 2.motostřelecký prapor ze stavu 66.omsbr dostal rozkaz prověřit incident v horách nedaleko Džalalabádu. V protiletadlové léčce zde byl sestřelen 1 Mi-24 a 1 Mi-8. Kromě ohořelých zbytků zde pátrací skupina také našla 5 výmetných mechanizmů kompletů Stinger. Ghaffar se svou bandou působil v oblastech Džalalabád, Gardéz, Chost a Asadabád v letech 1986-89. Velení OKSVA o Ghaffarovi vědělo, na konci 1986 průskumný oddíl 3.roty 154.ooSpN zlikvidoval několik jeho spolubojovníků s velbloudy 6 km od kišlaku Mangval. Podařilo se jim ukořistit americkou krátkovlnou vysílačku.
Ghaffar se za to rychle pomstil 3 dny poté, v protiletecké léčce opět nedaleko Džalalabádu sestřelili 1 Mi-24, který ve dvojici doprovázel Mi-8 vezoucí zraněné vojáky z boje, stalo se tak ve výšce 300m. Na místě se rychle objevili vojáci Specnaz na korbě BMP-1 a začali stíhat mudžahedíny, kteří se stahovali do průsmyku. Akci kryly Mi-24 z 335.obvp. Vrtulníky přilétaly ze severovýchodu a skupina na ně odpálila samonaváděcí střelu z rozvalin kišlaku na severním sklonu průsmyku. Tentokrá se ale přepočítali, poprvé když střelu odpálili do strany zapadajícího Slunce a podruhé když neviděli že za vrtulníkem neletí pouze jeho vedené číslo, ale hned 4 roje bitevních Mi-24. Raketa minula svůj cíl a zároveň ohlalila jejich pozici. Na jejich postavení se vrhlo 16 hindů a zasypalo je raketami a palbou kanonů...
První komplet FIM-92 Stinger byl sověty ukořistěn 5.ledna 1987 při provádění průzkumu v okolí kišlaku Sejd Umar Kalaj. Letci spozorovali motocyklisty, poblíž byla vysazena skupina V.Kovtunova a V.Čeboksarova ze 186. ooSpN. Vojáci vstoupili do boje a vrtulníky dušmany zlikvidovaly střelbou NURS, ještě předtím na ně dušmani 2x zbrkle vytřelili rakety, ale bez výsledku . Byl u nich nalezen odpalovací kentejner, přístrojovou jednotku Stinger a úplnou technickou dokumentaci k němu. Podařilo se tak ukořistit 1 komplet schopný palby, zabít 16 bojovníků a 1 zajmout.
Specnaz dostalo rozkaz nedopustit šíření této zbraně mezi odbojem. Průzkumné skupiny jen v roce 1987 zlikvidovaly 332 karavan mudžahedínů se zbraněmi a municí. Ukořistily 290 těžkých zbraní a také 80 raketometů hlavně typu Chunin-5 a Strela-3, 15k protitankových a protipěchotních min a 8mio nábojů do ručních zbraní. Navíc letectvo OKSVA systematicky provádělo nálety na karavany proudící do Afganu. Přes toto úsilí byl odboj municí a zbraněmi přesycen. V listopadu byl opět sestřelen Mi-8 s vojáky na palubě. Dvojice transportů byla doprovázena dvojicí Mi-24 a přelétala z Asadabádu na strážní stanoviště v Lachorsaru. V 6:05 byl 1 Mi-8MT zasažen dvěma střelami Stinger ve výšce 100m, přežil jen pilot-letovod, který s částečně otevřeným padákem dopadl na prudký sráz horského hřbetu.
V zimě 87-88 povstalci ovládli pomocí raketometů nebe v celém okolí Asadabádu. Vrtulníky tak létaly téměř pouze v noci a ve dne blízko u země podél řeky Kunar. Největší koncentrace raketometů byla v okolí Kábulu-88, Bardak-37, Kunar-34, Paktija-39, Ghazni-36, Ghost-29, Kandahár-31, Zobol-50, Gur-24. To představovalo 72% všech přenosných raketometů v Afganu. Tito povstalci se soustřeďovali kolem letišť VVS 40.armády v malých skupinách 10-15 mužů a číhali na stroje během startů a přistání.
GRU odhadovala v lednu 1987 bylo v rukách DRA 232 přenosných raketových kompletů, v dubnu již 315, v červnu 385(z toho 56 Stinger), na konci roku počet vzrostl na 546 (z toho 81 Stingerů).
Není pravděpodobné, že právě Stingery sehrály rozhodující úlohu, kvůli čemu se sověti stáhli z Afgánu. Nicméně tendence zvýšených ztrát letectva střelbou Stingerů je zřejmá, stejně jako snížení letecké aktivity. Věhlas za ztráty na letecké technice by měl patřit jiné zbrani, byl jím obyčejný velkorážový kulomet DŠK 12,7mm, který číhal všude a který dušmani dokázali dotáhnout na neuvěřitelná místa.
Dostupná statistika uvádí že z 89 zásahů Stingery do Mi-24 jich bylo sestřeleno 18, některé z nich byly sestřeleny 2-3 raketami nebo v důsledku kombinovaných zásahů velkorážových kulometů či společně se Strelou. Mnohem více zdrcující byly dopady zásahu Mi-8 či Mi-6 a důsledky těchto ztrát byly pro 40.armádu také více bolestné. Odolnost Mi-24 dosvědčuje i případ incidentu z 22.5.1987 kdy pakistánské stíhačky napadly Mi-24 velitele Alexandrova, ze 4 vypálených raket Sidewinder 1 zasáhla a vyřadila z chodu 1 motor. Vrtulník pokračoval v plnění bojového úkolu. Při návratu ho zasáhla střela Stinger do stejného motoru. Pilot se přesto dokázal vrátit na základnu a stroj musel být odeslán k opravám do SSSR. Odolné se ukázaly i letouny Su-25 a většinu raketových zásahů ustály.
Zdroje o počtu Stingerů se liší, uvádí 400-500, nebo 900-1200. Uvádí že Stingery a jinými protileteckými komplety bylo sestřeleno 167 letadel a vrtulníků, nebo se uvádí i číslo 226. Jednotlivé monografie udávají různá čísla, například ztráty čistě letadel VVS ze všech příčin 118, 103 nebo 109, ztráty afghánského letectva nejsou známy nebo nemám dostupný zdroj, nicméně samotní letci byli zkušení a sověty varovali před značným nebezpečím, kterému budou muset čelit.
Velice informativní článek o střele, která svou zákeřností změnila strategii boje.
[img]https://img25.rajce.idnes.cz/d2502/15/15475/15475408_671c3d189a72430840e88702444950a4/images/DCS.jpg[/img] is not a valid Image.[img]https://img25.rajce.idnes.cz/d2502/15/15475/15475408_671c3d189a72430840e88702444950a4/images/DR_2.jpg[/img] is not a valid Image.
Text prošel několika verzemi a není to stále učesaný, ale už to vydám jak to je, pokud najdete nějaké pojmové/technické chyby, opravte mě. Do článku nedávám žádné zajímavé fotky a ilustrace z knih bo není povoleno šířit a ostatní si snadno dohledáte. Dozvíte se historii a detaily bojového nasazení Su-25 v Afgánu.
Bojové nasazení Su-25 v Afgánu
Pro seriovou výrobu Su-25 byl vybrán závod Č.31 v Tbilisi. První sériový letoun dokončil v létě 1979 a podobal se až na pár nepodstatných odlišností předprodukčnímu T8-1D (bude o něm řeč ještě níže), stroj byl už vybaven seriovou avionikou a zbraňovým systémem. Na novorozence se pochopitelně přijela podívat delegace z konstrukční Suchého kanceláře a výsledkem byla velká roztržka s vedením závodu ohledně kvality výroby. T8-3 měl nekvalitně provedené nýtování celého draku a od výkresů a etalonu se různě rozměry lišil až o 5mm. Přesto byl z "politických" důvodů přijat ke zkouškám a zalétání. Montáž čtvrtého stroje T8-4 už probíhala za přísného dohledu zástupců OKB Suchoj a k záletu došlo v září 1979. Do února 1980 je doplnily ještě T8-5 a T8-6. Všechny tyto stroje prováděly státní zkoušky v Moskvě. Proč takto podrobně zmiňuji tuto rannou sérii? Protože součástí zkoušek se stala i prověrka v reálných bojových podmínkách, stalo se tak na základě osobního pokynu ministra obrany SSSR D.Ustinova. Právě 2 stroje T8-1D a T8-3 byly přelétnuty v rámci operace "Romb" do válečného Afgánu.
Operace Romb
Pro konstruktéry a specialisty OKB to představovalo mimořádně náročný úkol, neboť do války se obvykle posílaly hotové stroje, zatímco T8 byly stále spíše prototyp. Celý kontingent měl 44 osob, 2 tovární piloty a 2 piloty dodalo letectvo včetně dalších specialistů. T8 byly provozovány z letiště v Šindandu a testovaly se hned 2 varianty bojového nasazení neboť velení trvalo i na letech z improvizovaných nezpevněných VPD, pročež byl Su-25 konstruován. V prvních 2 měsících stroje nalétaly 100 letů v trvání 98h, z toho 44 bojových. Zničily úkryty v horách, palebné posty i ukořistěné tanky a obrněná vozidla mudžahedínů.
Armádní jednotky byly nadšené ze schopností T8 a jeho přesné střelby. Vyskytly se i problémy s chodem motorů R-95Š a nedostatečné chlazení kabiny...Právě výborné výsledky operace Romb zlomily poslední odpor a pochyby na úrovni vedení letectva a MAP. Druhá fáze státních zkoušek byla ukončena 30.12.1980. Pokračovalo zavádění mnoha úprav, T8-11 a 12 byly opatřeny speciálním uhlíkovým nátěrem snižujícím radiolokační odrazovou plochu a podvěsného rušícího kontajneru L-203. Odboj letectvem sice nedisponoval, ale hrozbu představovalo především pakistánské letectvo. Na T8-14 a 15 se zase testovaly lehčí a výkonnější motory R-195 včetně dodatečné instalace výmetnic klamných cílů ASO. Kvůli silnému zpětnému rázu kanonu při střelbě bylo nutné posílit upevňovací body zbraně a „praskající“ konstrukční prvky. Níže si popíšeme i další úpravy.
Závod v Tbilisi postupně zvyšoval tempo. V roce 1979 postavil 4, o rok později 10, další rok 13, 1982 30 a v roce 1984 55 Su-25. Výroba vrcholila rokem 1987 kdy sjelo z linky 140 kusů včetně exportů (Su-25K). Výroba byla ukončena v roce 1989 výrobou 101 strojů. Celkový počet Su-25 se zastavil na čísle 582 (občas používané chybné označení Su-25A není přípustné, neboť znamená pouze variantu pro nesení jaderných zbraní) a 180 Su-25K (Po ukončení výroby Su-25 následovala výroba vylepšené verze Su-25BM).
I když byly Su-25 během výroby značeny stále stejně, jednotlivé verze se lišily a do konstrukce se neustále promítaly cenné zkušenosti z Afgánu. Ukázalo se, že ochrana pilota byla dostatečná, tlouška pancíře byla až 24mm včetně velmi odolného čelního skla, skvěle odolala zásahům projektilů do ráže 23mm. Nedostatečná se ukázala ochrana motorů. Mezi jejich gondoly byl přidán 5mm panceřový plát aby se poškození jednoho nepřeneslo na druhý (každý motor měl vlastní nezávislou palivovou soustavu). Také kapoty motorů získaly 17mm titanové panceřování včleněné do konstrukce. Dodatečnou ochranu získaly i výmetnice a drobné změny čekaly i systémy elektrické, hydraulické a palivové soustavy pro vyšší odolnost při poškození zásahem.
Operace Eksamen, sekerník na scéně.
Tato operace měla za cíl urychlené nasazení Su-25 v Afgánu. Součástí tohoto úsilí byl první vyzbrojený pluk 80.OŠAP na základně Šitaj Čaj (dnešní Ázerbájdžán), už v květnu 1980 měl několik přeškolených pilotů a techniků. Na tomto základě byla zformována samostatná bitevní letka 200.OŠAE na letišti Šindand. Jednalo se o 11 Su-25 a 1 T8-6. Letka disponovala také dvěma dvoumístnými Su-17UM3 určenými pro seznamovací lety. Bojové schopnosti dosáhla již 9.7.1981 což svědčí o extrémním tempu přeškolení. Během prvních 8 měsíců v Afganu letka nalétala 2000 bojových letů (2 136 hodin), v průměru každý letoun dosáhl 150 letových hodin za půl roku. I přes tuto intenzitu nedošlo k žádné bojové ztrátě! Avšak několikrát se stroje vrátily s jediným funkčním motorem po zásahu nepřítele, sázka na dvoumotorovou koncepci se ukázala jako správná. Dosud nasazované stroje MiG-21 a Su-17 měly horší manévrové schopnosti při nižších rychlostech, omezovaly se na jediný průlet s bezpečným odstupem, nedokázaly sestoupit níže mezi hory a byly také více zranitelné. K první ztrátě Su-25 došlo v prosinci 1981 kdy se ze závěsníku samovolně uvolnila 500kg puma a letoun se stal neovladatelný.
Letiště v Šindandu bylo na místní poměry "nízké", bylo ve výšce 1140m nm. s VPD dlouhou 2300m (Pro přistání grače postačilo 500m). Úkolem letky byla podpora 5.gv. msd, 103.gv. vdd VDV a 21. pěchotní brigádě DRA. Už 25.7. se piloti Su-25 zúčastnili rozsáhlé pozemní operace v horách Luarkoch nedaleko vlastní základny. Neprůchodná masivní skaliska tyčící se uprostřed pláně zabírající několik desítek kilometrů čtverečních. V této přírodní pevnosti se nacházel základní tábor kde se shromažďovali vůdci okolních gangů a odkud odboj napadal blízké silnice a vojenské stanoviště. Přístupy k Luarkochu byly chráněny minovými poli, skalními a betonovými opevněními, doslova každý zlom v soutěskách a stezkách byl pokryt palebnými body. Opakované pozemní pokusy o dobytí pohoří byly neúspěšné. Velení se rozhodlo upustit od frontálních útoků a přešlo na každodenní těžké bombardování a dělostřelecké ostřelování, které zhruba po týdnu pekla donutilo nepřítele navždy opustit obydlený tábor. Výsadkáři tuto baštu následně vyhodili do povětří. Zvenčí byl Luarkoch obklopen hustými minovými poli a chodby a cesty uvnitř masivu byly periodicky také zasypávány ze vzduchu minami.
Bitevní grači se poté zapojily do bojů o Herat 120km severně od Šindandu který se stal centrem opozice na západě země. Místní gangy působily přímo ve městě, rozdělily ho do sfér vlivu, bojovaly proti vládním silám i mezi sebou, nechyběly zde pevnosti a sklady zbraní a munice. Rozvědka označila tyto cíle na které v hloubi města Su-25 útočily. Také v okolí Heratu byla spousta práce-jedná se o rozlehlou zelenou oblast stromů houštin a sadů v údolí Gerirud posetou četnými kišlaky, odkud velel polní velitel Turan. Nad údolími neustále visela prašná mlha a to až do 1500m, to zhoršovalo viditelnost a skrývalo orientační body. V období prachových bouří z mlhy nebylo úniku a z nitra vracejících se letounů se sbíraly hrsti jemného prachu. Obzvlášť obtížné to bylo pro motory, písek působil jako brusný papír a hlodal lopatky kompresorů, teplo až 50°C komplikovalo starty. Hledání nepřítele vyžadovalo více času a Su-25 na většinu úkolů začaly nosit 2 přídavné nádrže PTB-800.
Od září 1981 začaly Su-25 vybavené přídavnými nádržemi působit i v jižních oblastech, hlavně kolem Kandaháru, druhém největším městě a hornatém Majvandu severně od tohoto města. Kandahárem procházely silnice, stezky pro karavany a dálnice která spojovala všechna velké města, pro odboj byla atraktivní i blízkost pakistánských hranic. Sovětský kontingent se zde ihned zapletl do nekonečných bojů. Zmíněný Majvand, zde ve starých pevnostech po angličanech se nacházely opěrné body odboje. Su-25 se stávaly často poslední záchranou pro jednotky obklíčené v soutězkách, doslova zalétaly do horských kapes, manévrovaly v úzkých kaňonech a likvidovaly nedostupná palebná ohniska, horské sklady a roztroušené bandy.
V červenci 1984 byla 200.OŠAE přeformována na 378.OŠAP jehož stroje se přesunuly ze Šindandu a byly rozmíštěny na nové základny v Bagramu a Kandaháru, staré olétané Su-25 se vrátily zpět do SSSR k důkladnému zkoumání a nahradily je nové, pluk na Bagramu měl 8 a pluk na Kandaháru 22 strojů. Ke cvičným a přezkušovacím letům byly používány stroje L-39C.1, v roce 1987 měl pluk 8 těchto letadel na Bagramu (Další L-39C působily na Mazál-e Šaríf u afgánského školního pluku). Dvoumístné Su-25UB se sem dostaly až v závěru války. V září 1984 do Bagramu přilétl čtvrtý turnus vojenských letců pocházejících od 90.OŠAP z Tiraspolu a přelétlo sem 10 nových Su-25, později dalších 6. 378.OŠAP během prvního roku provedl 10 500 bojových letů a v průběhu 2 let přišel v boji o 2 piloty a 2 stroje. V lednu 1984 došlo k prvnímu sestřelu po zásahu PLŘS Strela 2M, pilot nezvládl katapultáž kvůli nízké výšce. V únoru 1986 na Bagramu působily 2 letky a Kandaháru 1, každá s počtem 12 strojů. Za rok tak došlo k 15 000 bojových letům.
Výzbroj
Piloti se spoléhali na automatický zaměřovač předstihu ASP-17, pomáhal při střelbě z kanonu, odpalování raket i odhoz bomb. Pilotovi jen stačilo držet cíl v kříži zaměřovače jehož automatika pomocí laserového dálkoměru zohledňovala vzdálenost a prováděla korekce. Používání ASP mělo skvělé výsledky, avšak v horách se jeho efekt snižoval, s vysokou nadmořskou výškou a složitým terénem se kalkulátor špatně vyrovnával a "ztrácel hlavu", piloti pak raději odhazovali klasicky od oka.
Stroj nesl 10 závěsníků pod křídly a mohl nést bombovou zátěž až 4 tuny, poslední vnější závěsníky byly určené pouze pro protiletecké rakety. Su-25 používaly trhavé a tříštivé bomby do ráže 500 kg, tedy maximálně osm 250 či 500kg bomb nebo 32 stokilových bomb, v údolích se častěji používaly 100-250kg bomby dostačující na likvidaci hliněných konstrukcí. V horách se pětistovka stala nutností (s 8 FAB-500 Su-25 postačovala vzletová dráha 1200-1300m). V zelených zonách se používaly zápalné nádrže a zápalné bomby. Směs benzinu a kerosinu vylepšena pro co největší přilnavost byla vypouštěna z 500kg nádrže ZB-500GD a položila ohnivou plochu 1300m čtverečných.
Pohotovostní roje nejčastěji používaly smíšené univerzální varianty výzbroje, Su-25 měly podvěšeny 2 letecké bomby ráže 500Kg, 2 raketové bloky s neřízenými S-5 či S-8 a kompletní palebný průměr k dvouhlavňovému kanonu GŠ-30-2 s 250 granáty ráže 30mm (tato výzbroj velmi připomínala jeho dávného bitevního předchůdce Il-2 Sturmovik, který se rovněž většinou spoléhal na pumy, neřízené rakety a palubní kanony).
Široce se používaly vysoce výbušné fragmentační rakety S-5M a MO z 32 raných bloků UB-32-57. Su-25 odpalovaly početné salvy těchto raket na překvapené obránce a paralizovaly jejich schopnost obrany či ukrytí se na ploše 200-400 čtverečních metrů. Tento malorážní NAR byl však postupně nahrazen výkonnějšími tříštivými S-8, S-8M se zvýšeným fragmentačním účinkem, penetrační S-8BM se silnou hlavicí nebo termobarické DM. Před těmito výbušninami nepřítele nezachránily žádné úkryty. Smrtící mrak výbuchu se šířil do postraních uliček kišlaků a horských štěrbin. Během druhé rotace do října 1983 byly poprvé odzkoušeny velmi ničivé termobarické pumy ODAP-500P. Ty strhly všechny budovy v okruhu desítek metrů a rozžhavená rázová vlna smetla vše živé v okruhu stovek metrů, cíle však musely být v údolí, v řídkém vzduchu výrazně ztrácely na síle. V příliš velkém horku připravily pole působnosti termobarických pum shozy zadýmovacích bomb DAB. Kouř zamezil se aerosolu rozpustit a ničivost byla zachována v maximální míře.
Piloty velmi oblíbené byly i rakety S-24 a to pro jejich přesnost, odpálená z 2000m zasáhlá okruh do 8m a mělá velkou výbušnou sílu. Hodila se na boj s kulometnými hnízdy nebo DŠK umístěné na korbách vozů v karavanách. Všudypřítomné velkorážové kulomety DŠK 12,7mm měly vysokou rychlost palby a silné projektily, střílely až 50 salv v jednosekundových dávkách, často umístěny v několika směrech tak, aby se letoun ocitl v křížové palbě. Také spolehlivé a nenáročné rakety S-25, s jejich osazením na letoun nebyla instalace o nic obtížnější než konvenční pumy. Po odpálení této střely zůstal tubus na závěsníku. Odpalovací tubusy s raketami byly naskládany na letištích a k jejich přípravě stačilo roztrhnout balicí papír a zašroubovat zápalnici. Použity avšak v malém měřítku byly také závěsné instalace SPPU-22-01 s kanony GŠ-23. Během výsadku na základně Jawar v dubnu 1986 jimi 4 Su-25 vyčistili oblasti na svazích rokle pro přistávající Mi-8 s vojáky.
Pro boj byly nově nasazeny také řízené střely 1. generace Ch-25L a Ch-29L s poloaktivním laserovým naváděním. Ty umožnily precizní likvidaci těžce chráněných cílů. Častěji byly drahé střely použity na "kusové" cíle s využitím zpravodajských dat, týmem pečlivě připravovaných pro každý zásah. V dubnu 1984 tyto zbraně poprvé otestovali pilot Rutskoj s velitelem Vysockim na skladiště vysekané do skály v oblasti Chostu. Odpaly byly prováděny z dálky 4-5 km z mírného sestupného letu pod úhlem 25-30°. Odchylka střel od zaměřeného bodu nepřesáhla 1,5-2m. Jeden z pilotů namířil laserový paprsek za pomoci palubního dálkoměru Klen-PS na cíl a druhý vypustil řízenou protipozemní střelu. Pro toto použití bylo upraveno několik strojů u kterých byl modifikován zaměřovací systém. Su-25 celkem odpálily 139 střel, z toho 137 úspěšných zásahů (k tomuto tvrzení nutno dodat, že velká část střel-zejména na konci životnosti, byla chybová a ztratila směr, z tohoto důvodu se nemohly používat na relativně malých střelnicích v Československu). K navádění byl později používán upravený transporter BTR-80 vybavený stejným značkovačem Klen-PS. Su-25 tak po odhozu mohl ihned zahájit úhybné manévry. Přesnost zasažení „laserových střel“ byla úžasná - střely mohly být umístěny přesně do vchodů do jeskyní a střílen a jejich masivní hlavice s přebytkem síly stačila k vymazání cíle. Obzvláště účinný byl těžký Ch-29L s 317 kg hlavicí, uzavřenou v robustním pouzdře. Prorazila i silnou kamennou stěnu, šla do hlubin úkrytů a rozbila ty nejnepřístupnější prostory zevnitř. Pokud byla v jeskyni ukryta karavana s municí, úspěch byl skutečně ohromující. Byly také použity jednodušší řízené střely S-25L, varianta výše zmíněných konvenčních NAR, na které byla instalována hlavní jednotka s řídicím systémem a laserovým vyhledávačem stejného typu jako na Ch-25 či Ch-29. Útok řízenou střelou barvitě popsal velitel výsadkové roty, přitisknutý k zemi palbou z hnízda visícího nad roklí Baghlan: „Nemohli jsme zvednout hlavy, když nad námi najednou přeletěla dvojice letadel a pak něco jasného vletělo do střílny mezi kameny a proměnilo ji v oblaka štěrku.
Su-25 také prováděly zaminování horských stezek a průsmyků (4 kontajnery KMGU-2 mohly vypustit 5000 vysoce výbušných protipěchotních min PFM-1). Špatně viditelná mina, zejména v noci, způsobila těžké zranění nohou a bez přítomnosti zdravotníka mohla vést ke smrti. V rámci nočního nasazení operovaly Su-25 rojích přičemž jeden ze čtveřice se oddělil, svrhl osvětlovací pumy SAB (SAB-100 a 250) a zbylé 3 prováděly útok, v zonách pod plnou kontrolou odboje byly dokonce schazovány AGITAB (agitační letáky).
Útok dvěma bombami ráže 500kg z popisu pilota.
...Hlavní vypínač výzbroje zůstává vypnutý. Přepínač variant shozu lze nastavit po jedné či obou najednou. Vypínač ATAKA 2 VIDA je vypnut(umožňuje útok více variant výzbroje najednou). Na pultu indikace podvěsů svítí žlutě z 10ti jen 4 (2 pro bomby a 2 pro externí nádrže). Ke kontrole funkčnosti zaměřovače ASP-17 slouží jediné tlačítko, svítící žárovka oznámí, že zařízení funguje správně. Na pultu ovládání zaměřovače nastavím typ bomby, dnes je to obyčejná, jindy zase varianta bržděná. Přepínač vzduch-země je v poloze země. Přepínač VT-C je na C jako cíl. Důležité je nastavit páčku na konzole zaměřovače na doraz dolů, odrazové sklo zaměřovače musí být při bombardování ve spodní poloze jinak nic netrefíte. Po nahození motorů ještě zapínám ASP a napájení pro RAKETY STANCIJI a DISS. Na řídící páce se nachází záludný přepínač ovládaný palcem pravé ruky, v horní poloze mohu ovládat rakety a podvěsné kanony, v dolní mi umožní bombardovat a střelbu palubními kanony. Na řídící páce mám pro ukazovák bojové tlačítko-dvoupolohovou spoušť. Vrchní poloha se jmenuje P jako pusk pro bomby a rakety. Pro střelbu kanonem a raket vzduch-vzduch slouží dolní poloha O jako Ogoň. Pro případ že automatika selže, je třeba přejít na ruční režim.
Vzdálenost k cíli na který umístím kříž je měřena pomocí laserového dálkoměru. V případě závady laseru se celý proces automaticky přepne na způsob úhloměrný. Stupnici dálky k cíli má pilot na záměrném obrazci. Správný okamžik zahájení střelby, odhozu bomb a vyjití ze zteče signalizují žárovky žluté a rudé barvy na hlavě zaměřovače. Je toho mnohem více co musí pilot znát před letem z paměti, hlavu musí mít čistou a přesně zorganizované myšlenky, vertikální a horizontální dosahy střepin, dobu jejich setrvání v určitých výškách a minimální výšky pro vybrání zteče v závislosti na úhlu střemhlavého letu. Ustavičný dril na zemi zaručí, že většinu procedur provede rychle a správně. Spodní základna mraků je 2000m a viditelnost 20km, neočekávám proto v traťové navigaci žádné těžkosti. Poletím ve výšce 100-300m rychlostí 600 km/h. Během letu zkoumám zda se záměrný kříž zobrazuje ve správné poloze. Přesvědčím se, že mě laserová stanice KLEN-PS nepodvede. Pracuje bezchybně, zařízení vysílá a přijímá odražený signál. Nalevo se rozsvítila zelená žárovka a skokem se změnila okamžitá dálka na záměrném obrazci. Emisi laseru pak opět vypnu. Snažím se dodržet čas příletu nad cíl, nastoupám do výšky 1800m a rozhlížím se po cíli, nasazuji náletový kurz 45°, před vstupem do zteče jsem rychlost výrazně snížil, nakláním stroj do leva ale držím výšku, zapínám zbraňový vypínač, na indikátoru výzbroje se bomby podbarvily zeleně. Stahuji plyn na volnoběh a vstupuji do střemhlavého letu pod úhlem 25°, aktivuji dálkoměr, zelená svítí! Jemně přitáhnu kormidla k sobě, pohyblivou značku záměrného kříže jsem ukotvil přesně na cíl na zemi, stlačuji a držím spoušť, palubní počítač určí správný okamžik odhozu.
Rychlost letu se zvýšila na 750 km/h, výška 1100m. Na stupnici okamžité dálky sleduji čas do odhozu, méně než 5s. Pomalu bych už měl zteč začít vybírat, leká mě zvukový signál ve sluchátkách, svítí červená žárovka poblíž zaměřovače, bomby odpadly, srdeční tep se mi zklidňuje, stisk na bojovém tlačítku uvolňuji. Jsem už nízko a nesmím podklesat minimální předepsanou výšku pro bombový odhoz, tahám za knipl, dosahuji přetížení +4 G a stoupám. Pohledem se ujišťuji na indikátor výzbroje, že bomby jsou pryč. Vypínám výzbroj a laser...
Taktika
Útoky BŠU (bombo šturmovoj udar) byly prováděny v čtyřčlenných rojích rozdělených do dvou dvojic. Často si dvojice rozdělila role následovně: Vedoucí šel na zteč a vedený sledoval reakci nepřítele, záblesky zbraní v blízkém okolí, na jejich polohu se následně zaměřil. To byl nejběžnější formát útoků, kdy Su-25 operovaly jako roj samostatně bez součinnosti s jinými typy letounů či vrtulníků. Na ochranu před palbou shora, pod kterou se letouny dostávaly v soutěskách, začali piloti dostávat titanové přilby, mezi piloty byly oblíbené pro dobrý výhled a volnost. Su-25 nahradily bitevní Mi-24 v oblastech nad 2500-3000m nm, kde už vrtulníky citelně ztrácely výkon. Létaly na bojové mise dle harmonogramu nebo pohotovost-příkaz z velitelství, které udržovalo kontakt s pozemními jednotkami. Při útocích smíšených leteckých skupin v rámci větší ofenzivy byla Su-25 přidělena role hlavní úderné síly. S využitím dobré ochrany pracovaly na cíli z výšek asi 600-1000 m, zatímco zranitelnější Su-17 a stíhačky asi 2000-2500 m. Letečtí dispečeři zvláště zaznamenali přesnost útoků bitevníků, sílu jejich úderů a schopnost „přesně splnit práci“. Podle jejich hodnocení každý Su-25 dosáhl většího úspěchu než roj stíhaček nebo dokonce roj stíhacích bombardérů Su-17. Zvláště efektivní byla společná práce Su-25 a Mi-24, které měly čas studovat terén z malých výšek a lépe se orientovaly v oblasti určení. Dvojice Mi-8, kroužící nad cílem, provedla průzkum a signalizačními raketami a trasovacími dávkami z kulometů upozornila Su-25 na polohu nepřítele. První jdou k cíli 2-4 Su-25, likvidují hlavní body obrany. Po nich dvojice Mi-24 vyčistila terén od přeživších center PVO a otevřela cestu další útočné skupině jedné nebo dvou jednotek Su-25 a bitevním vrtulníkům. Pokud si to okolnosti vyžádaly, „pro větší přesvědčivost“ zasadily úder celé letky (12 Su-25 a Mi-24). Útočná letadla provedla několik průletů z výšky 800-1000 m, načež je okamžitě vystřídaly vrtulníky, zasáhly cíl a nenechaly nepříteli žádnou šanci na přežití (jak se často stávalo při náletech vysokorychlostních stíhacích bombardérů, které okamžitě přeletěly cíl). Úkolem vrtulníků bylo krýt letouny vycházející z útoku, načež ony zase dopadly na další probuzená palebná stanoviště.
S pomocí takové skupiny byla provedena 2. února 1983 operace v provincii Mazar-e-Šarif, kde byli zajati a zabiti sovětští specialisté pracující v místní továrně na dusíkatá hnojiva. Na kišlak Vakšak, ve kterém gang vládl, zaútočily 4 Su-25; byly podporovány rojem Mi-24 a šesti Mi-8, které blokovaly vesnici a nedovolily nepříteli uniknout před úderem. Na vesnici dopadly 2 ODAB-500P, deset tun konvenčních vysoce výbušných leteckých pum a čtyřicet raket S-8, načež téměř přestala existovat.
Su-25 se také vydával na „volný lov“, nazýván jako ozbrojený průzkum. Jeho oblasti byly pilotům určeny podle zpravodajské služby a velitelství 40.armády, kam denně proudily informace od jednotek, strážních stanovišť, brigád speciálních sil, byly přijímány letecké snímky a dokonce i data z kosmického průzkumu. Radiolokační odposlouchávací a zaměřovací komplexy Taran, jejichž vybavení bylo umístěno na bázích pěti tahačů MT-LB. Toto zařízení umožňovalo odhalit polohu vysílaček dušmanů a zkušení „posluchači“ a překladatelé dostávali informace o záměrech nepřítele doslova z první ruky. Kromě povinných PTB(zesílené panceřování) měla útočná letadla, která startovala na lov, obvykle univerzální variantu — dvojici jednotek NAR a dvě 250-500 kg bomby. Nejlepší podmínky pro „lov“ byly na pláni, která umožňovala útočit z libovolného směru ihned po zjištění cíle. Pro překvapivý útok se nacvičovali údery z extrémně malých výšek (50-150 m) za použití speciálních útočných pum s brzdícím zařízením, které umožňovaly letounu uniknout před jejich střepinami. Takový útok nepřítele dokonale zaskočil a nedal mu čas na zahájení zpětné palby, ale pro samotného pilota, který byl unavený z přeletu nad zrychleným terénem a čekáním na objevení se cíle každou minutou, to bylo těžké. Na lov byli vysláni nejzkušenější piloti, kteří se uměli sami orientovat v neznámém prostoru, najít a identifikovat předmět útoku.
V souvislosti s narůstajícím ostřelováním a diverzními akcemi mudžahedínů, byly Su-25 od léta 1985 používány k hlídkovým letům nad kábulským letištěm a štábem 40.armády, střídaly se s nočními hlídkami Mi-24 z 50.osap. V případech že ze strážních stanovišť přišla zpráva o nedalekém pohybu v horách, startovala ihned z Bagramu dvojice Su-25 z pohotovostního roje, bylo-li to nutné i čtveřice. Případně se dvojice ve vzduchu střídaly tak, aby hlídkování bylo nepřetržité. Piloti vizuálně sledovali nedaleké hory a hledali zde stopy po minometné palbě, na kterou kterou mohli okamžitě reagovat a zaútočit na oblast stanoviště. V roce 1986 od léta do října byla na Bagramu zřízena do pohotovosti zvláštní dvojice, jejíž piloti byli připravení okamžitě zasáhnout proti výskytu Ahmada Šáha Masúda (Nepřítel č.1 vládce Panžšírského a Čarikarského ůdolí). V jednom případě roj startoval do Hindúkuše k likvidaci karavany, Masúd zde však nebyl a nadále unikal. Masúd způsobil zvláštní nelibost v Kábulu pro jeho odvážné operace v samotném hlavním měste a zejména nespornou autoritou mezi obyvatelstvem. Mezi informátory Masúda byli tajní důstojníci afghánské armády i sám šéf zpravodajského ředitelství generálního štábu generálmajor Chalil (Chalil a jeho důstojníci byli odhaleni na jaře 1985).
Mezi nevýhody letounu patřila malá spolehlivost části radioelektroniky a především automatického radiokompasu ARK-15 a navigačního rádiového systému RSBN-6C. Při plnění úkolů si člověk musel vybrat letadlo s více či méně dobře seřízeným vybavením, které sloužilo jako vedoucí pro celou skupinu. Kanony byly skutečným nepřítelem palubní elektroniky - silné rázy při střelbě tu a tam vedly k selhání citlivých systémů.
Sověti se potýkali s radiovým spojením tolik důležitým pro koordinaci leteckých úderů, kdy signál mizel a ztrácel se v horách. Aby byla zajištěna nepřetržitá rádiová komunikace, začaly se do vzduchu zvedat letouny An-26, které visely hodiny na obloze nad dopadovou oblastí. V průběhu velkých operací, kdy byla vyžadována zvláštní koordinace a připravenost velkých leteckých skupin na rozsáhlém území (jako tomu bylo v létě 1986 při porážce základny u Herátu), se nad Afghánistánem objevila létající velitelská stanoviště Il-76, vybaven výkonným palubním řídicím komplexem a komunikací schopnou zajistit práci celé letecké armády. Samotné Su-25 vybavily speciální VHF radiostanice Eukalipt P-828 pro komunikaci s pozemními silami v přímém kontaktu.
Nutno dodat, že v roce 1986 došlo k nárustu útoky přenosnými protiletadlovými komplety typu Strela-2M, FIM-43 Redeye či později dodané FIM-92 Stinger. Stingery v letech 1986-87 sestřelily 11 Su-25, to odpovídá celé letce, ale z důvodu zefektivnění postupů a pokračujícího zodolnění konstrukce už další turnusy neutrpěly takto vysoké ztráty. Přistoupilo se k přeletům ve vysokých výškách a to až 7000m. Vysoká efektivita útoků PLŘS vedla k dovybavení výmetnicemi klamných cílů ASO-2B, 4 kazety nestačily a přibyly další 4 s celkovou zásobou 256 pyrotechnických patron (s touto zásobou mohl stroj provést 8 ztečí). Toto opatření dokázalo mnoho raket odklonit. Podobně jako u Mi-24, byly instalovány výstražné radiolokační přijímače SPO-15. Upravená taktika tímto nekončila, změnily se další postupy, piloti prováděli taktické přistání i vzlety, sklesali z bezpečné letové hladiny 4000m pod velmi ostrým úhlem s otevřenými vzdušnými brzdami k protilehlé patě VPD , stabilizovali svůj stroj v 500m a zatočili o 45° souběžně s dráhou tak aby se zařadili do okruhu, následovaly 2 zatáčky a finále. Pro piloty vracející se z boje to představovalo značnou zátěž, při strmém klesání stáhli otáčky motoru na minimum pro snížený infračervený podpis. Tento manévr se odehrával v abnormálních podmínkách neboť letiště v afgánu byla ve vysoké nadmořské výšce a často při vysokých teplotách, celá procedura vyžadovala správné provedení, bylo nutné si přistání přesně rozpočítat, mít co možná nejvíce odlehčený stroj a nebyl prostor na omyl. Tyto všechny faktory někdy způsobily tvrdá přistání a přední podvozek se mohl složit, spálené brzdy či prasklé pneu, byly běžné a použití brzdového padáku nutností. Při opět strmém vzletu Su-25 často doprovázely Mi-24 , které monitorovaly exponovaný prostor pro přítomnost nepřátelských střelců. I přesto se v roce 1987 podařilo sestřelit 1 Su-25 těsně po vzletu z Bagramu (tento případ pilota Pavljukova je popsán níže). Na tento způsob přistání zde byly nuceny přistoupit i letouny USA o 2 dekády později. Po incidentu kdy během kontrolního obletu karavany byl PLŘS sestřelen Su-25, byl tento postup zakázán (piloti dávali tímto možnost karavaně zdát se bez boje). Grači šly do ztečí z chodu a byly zakázány opakované zteče po stejné trajektorii. Přestože spolehlivá ochrana kokpitu v mnoha případech zachránila pilota, protiletadlová palba poškodila motory, nádrže, řízení a narušila vybavení letadla.
Hlavní konstruktér letounu, několikrát letěl do afganu a jeden ze zohavených Su-25 s utrženým motorem a stopami po požáru byl doručen vývojového střediska. Ve většině případů PLŘS explodovaly těsně pod motorem, poškozená turbína a kompresor se roztrhly a lopatky létající do všech stran rozsekaly vše, co jim stálo v cestě, nadělaly více škody než samotné šrapnely. K izolaci poškozeného motoru, k ochraně trupových prostor a palivových trubic před požárem byly instalovány ocelové 5mm panceřové přepážky a ochranné rohože ze skelných vláken. Titanové ovládání motoru bylo nahrazeno žáruvzdornou ocelí, bylo vyměněno palivové potrubí, které se skrylo za clonami, a aby se předešlo explozím při netěsnostech, bylo zavedeno automatické odpojení paliva při zapnutí požárního systému. V komplexu úprav namontovali i přídavnou pancéřovou desku, která zakrývala ASO - vyskytly se případy, kdy byly patrony zasaženy střelbou a letadlo se stalo bezbranným. Celková hmotnost ochrany Su-25 dosáhla 1100 kg, což představuje 11,5 % hmotnosti konstrukce. Útočné letouny se zvýšenou odolností v boji (Su-25 s PBT) začaly do Afghánistánu přilétat v srpnu 1987.
Pro sestřelené piloty okamžitě vzlétaly dvojice Mi-8MT v rámci PSS-záchranná a pátrací služba. Pro tyto případy byli piloti vybavení útočnou puškou, pistolí a několika granáty. Většinou se je podařilo včas najít a evakuovat, mnohdy se samotná PSS proměnila v drama a sama se ocitla ve vážném ohrožení.
Dobrá udržovatelnost a zaměnitelnost dílů, prozíravě zakomponovaná do konstrukce Su-25, pomohla rychle vrátit poškozený letoun do provozu. Na místě byly vyměněny vztlakové klapky, řízení či zlomený podvozek, Su-25 se setkaly se zcela novými gondolami, příďovými a ocasními částmi trupu. Potřeba „látání“ četných děr po kulkách a střepinách přinutila vzpomenout si na instalatérské a nýtovací podnikání, na které se v nových časech zapomnělo, a průmysl začal dodávat sady nejvíce poškozených panelů a krytů. Vzhledem k množství děr (rekord byl 165 děr na jednom Su-25) bylo mnoho z nich nemotorně zalepených „na koleni“. Někdy na opravu nestačil ani dural a v jednom z pluků nesl útočný letoun záplaty z materiálu ze zploštělých granátů! Přes toto úsilí byl někdy nedostatek náhradních dílů a čas od času se jeden z nejvíce poškozených letounů proměnil v jejich zdroj a musel „nakrmit“ své kolegy.
Nekončící boj
Piloti Su-25 trpěli nemocemi z povolání-přetrvávající bolesti žaludku, bolavé klouby a krvácení z nosu způsobené letem ve výšce v neutěsněném kokpitu. Tyto obtíže byly umocněny skromným a monotónním jídlem. Běžný „potravinový příspěvek“ se pro dodavatele ukázal jako neřešitelný problém a na letce denně čekaly stužené cereálie, konzervy a koncentráty, které zůstaly základem krmné dávky s nedostatkem zeleniny a ovoce. Mnohdy byl na konzervách i rok výroby 1943. Ani se nepokoušeli zajistit zásobování z místních zdrojů z obavy před otravou.
Úsilí pro snížení ztrát vyústilo v častější noční údery. Zároveň byly tímto téměř zcela eliminovány účinky protivzdušné obrany a objevila se skutečná příležitost zničit velké skupiny nepřítele, které se přes noc nacházely v pevnostech a kišlacích. Su-25 pomohly i Su-17 s osvětlením terénu SAB bombami. Při jednom z nočních náletů si velitel útočné eskadry všiml světel dole a okamžitě je zasypal bombami. Po návratu inicioval další let na stejné místo, což způsobilo dvě BŠU s pětistovkami a NAR. Parašutisté, vyslaní ráno k vyhodnocení výsledků nočního útoku, viděli pouze svahy rozryté bombami a doutnající křoví zapálené SAB. Při jiné příležitosti pilot Su-25, který nebyl schopen ve tmě najít cíl, náhodně shodil bomby, aniž by riskoval přistání s nebezpečným nákladem. K jednotce brzy dorazila gratulace mladému pilotovi, který úspěšně zlikvidoval celý gang několika desítek povstalců, kteří na tomto místě strávili noc.
Do země proudilo stále větší množství protileteckých zbraní. Během 4. bitvy o Panžšír zahájené v květnu 1985 (jejím cílem byla „úplná a definitivní porážka gangů v centrálních provinciích“) údolí pokrylo 200 velkorážových kulometů DŠK 12,7mm a ZGU 14,5mm, kromě toho oddíly Ahmada Šáha obdržely další tři desítky 20mm protiletadlových kanonů "Oerlikon" švýcarské výroby s dostřelem 2000m. Byly snadno rozebíratelné pro přepravu a umožňovaly vybavit pozice na nejneočekávanějších místech. Zahraniční instruktoři pomáhali dobře ovládat zbraně, samotní mudžahedíni se naučili, jak postavit systém protivzdušné obrany kolem táborů, za pomocí reliéfu skal krýt palebná místa. Nasycení bojových prostor protiletadlovými zbraněmi začalo vážně letectvo ohrožovat a jeho zanedbání nemohlo zůstat nepotrestáno: 22. července 1985, Su-25 V.Šumikina bylo nad cílem téměř půl hodiny a byl sestřelen až v bojové zteči 100 m nad zemí, dostal se pod palbu maskovaných protiletadlových kulometů.
Su-25, pilotovaný V. Bondarenkem, se vrátil na letiště, táhl za sebou oblak oleje z potrhaných křídel a zastavil se na dráze bez jediné kapky paliva. Útočný letoun majora A.Porubleva dostal zásah do pylonu pod křídlem střelou z DŠK, částečně uvolněná přídavná nádrž následně vertikálně trčela směrem dolů, pilotovi se nádrž nepodařilo setřást a s tímto neobvyklým zavěšením Su-25 dorazil na základnu. Jindy st. poručík Kovalenko současně dostal 30 zásahů od protiletadlových kulometů, podle očitých svědků „připomínající ohňostroj na Rudém náměstí“. Během prvního roku provozu 378.ošap se 12 pilotů muselo vrátit na letiště s jedním vyřazeným motorem.
Su-25 v 1986 také provedly mimořádný útok na obří výcvikový tábor nedaleko Péšavaru v Pákistánu, jak uvedl ve svých pamětech pilot A. Koškin. Musely překonat hranici ostře střeženou pakistánským letectvem. Roj Su-25 provedl předstíraný přelet z Bagramu do Džalalabádu. Během nasazení na okruh se 3 letouny od skupiny oddělily a přízemním letem pokračovaly do Pákistánu. Zatímco čtvrtý nadále tvořil cíl pro radiolokátory nepřítele a dokončil přistání. Na první dva průlety shodili pumy, na třetí spotřebovali rakety a při čtvrtém piloti dokončili likvidaci tábory kanony. Poté při zemi pokračovali zpět do Afgánu. Letectvo PAF reagovalo příliš pozdě.
6. dubna 1986, během nízko úrovňového útoku formace čtyř Su-25 proti dobře bráněnému zásobovacímu komplexu Zhawar, byl sestřelen letoun samotného velitele pluku Alexandra Rutskoje při jeho druhém útočném průletu kombinovanou protileteckou palbou. Byla to střela FIM-43 Redeye nebo Strela-2M a zásahy kulomety. Rutskoj, který pilotoval Su-25 vybavený kamerou pro průzkum po úderu, se katapultoval ve výšce 820 stop při vysokém úhlu náklonu. V důsledku toho utrpěl při přistání vážná zranění zad a zlomeninu ruky. Po dlouhém zotavovacím období se Rutskoj vrátil do Afghánistánu v dubnu 1988, nyní byl povýšen do hodnosti plukovníka a jmenován zástupcem velitele letectva 40. armády. Navzdory své vysoké pozici pokračoval Rutskoj v létání a boji s Mudžahedíny stejným bezohledným stylem jako v roce 1986. Ve skutečnosti jeho kolegové piloti Su-25 tvrdili, že se nyní zdá být ještě agresivnější ve svém pronásledování nepřítele, zjevně se snažil pomstít za své sestřelení. Těšil se také na další bojová ocenění.
Není překvapením, že Rutskoj byl podruhé sestřelen 4. srpna 1988, když vedl do nočního útoku A. Kudrjavceva při nájezdu na výcvikový tábor pro personál protivzdušné obrany, který se nacházel asi šest mil uvnitř pákistánského území. Rutskoj a jeho číslo měli označit cíl a potlačit protivzdušnou obranu pro následný úder, který měly provést další 4 Su-25. Kudrjavcev měl jako první shodit osvětlovací bomby a poté měl velitel zaútočit na pozice protivzdušné obrany, identifikované podle záblesků na zemi.
Když se Rutskoj krátce po soumraku otočil k cíli, dostal se na jeho Su-25 s číslem 03 osamocený F-16A pilotovaný Sqn Ldr Athar Bokharim. Ten byl naváděn z letecké základny Miranshah v dostatečném předstihu před příjezdem gračů. Přestože se dvojice Su-25 pokusila o obranné manévry a točila se ve spirále k zemi poté, co zjistila, že byla „nasvícena“ vyhledávacím radarem F-16 , letadlo Rutskoje dostalo zásah od AIM-9L Sidewinder. Jeho wingman dokázal uniknout díky obranným manévrům. Rutskojovi se podařilo katapultovat z neovladatelného Su-25 a bezpečně dopadnout na pákistánské území. Krátce poté byl zajat, ačkoli byl o dva týdny později propuštěn díky diplomatickému tlaku sovětské vlády na jejich pákistánské protějšky.
Konečná fáze
Se začátkem stahování jednotek v roce 1988 a odchodem posádky z Kandaháru, Su-25 opustily tuto základnu, přesunuly se zpět do Šindandu a nadále setrvávaly v Bagramu. Úkoly Su-25 byly doplněny o hlídky kolem stahujících se kolon techniky a pravidelné varovné údery podél silnic, podle zpravodajských údajů se až 12 tisíc ozbrojenců stáhlo k silnici Šindand-Kuška (v průměru 20 lidí na každém kilometru cesty). Od září 1988 útočné letouny ze Šindandu téměř každý den působily až v oblasti Kandaháru, kde sovětský prapor pokračoval v obraně letiště za nepřetržitého ostřelování. Bojová přestávka u výsadkářů přišla až s objevením se Su-25 na obloze. Dopravní letouny z „pevniny“ pod jejich krytím rozvážely munici, jídlo a odvážely mrtvé a raněné. Ostřelování, které se stalo samozřejmostí (v roce 1988 dopadlo na Kábul 635 raket), dopadlo i na Su-25. Červnové noci například ještě v Kandaháru zasáhla raketa Su-25 právě přijatou z továrny s osmi S-24 zavěšenými pod křídly a nedalo se to uhasit.
378.OŠAP se stal poslední leteckou jednotkou, která zůstala v boji během stahování letectva z Afgánu, to postupně započalo v roce 1988. Posledních několik Su-25 se stáhlo na základnu Kábul v červnu 1988 a pouhé 3 měsíce po zdejším zahájení akcí se na zemi staly terčem minometného útoku, kdy jich 9 lehlo popelem. Poslední dva Su-25 byly zničeny 25 ledna. Jednomu z nich na cestě do Šindandu vysadily motory, pilot se katapultoval a byl zachráněn, další Su-25 byl sestřelen raketou nad vesnicí Pagman u Kábulu, jeho pilot byl zabit. K poslední bojové misi Su-25 došlo v únoru 1989. Celkem za poslední rok války bitevníci ztratili 25 letadel, způsobené protivzdušnou obranou mudžahedínů, ostřelováním letišť a při leteckých nehodách.
Do Afganu se dostalo i několik strojů dvoumístné cvičné/bojové verze Su-25UB, ta mohla nést shodnou bojovou výbavu, ale nesla o 250kg méně paliva. V zadní kabině instruktora se nacházel také panel pro imitaci poruch. Tato verze specielně pro nasazení v Afgánu měla dodatečné boční panceřování.
Celkem v Afgánu Su-25 provedly přes 60 000 bojových letů při bojových ztrátách 25 pilotů. Dalších 15 strojů z jiných příčin. Všestrannost a v mnoha případech i nepostradatelnost Su-25 způsobily, že jejich použití bylo extrémně intenzivní a v některých případech šli piloti i na 4 bojové lety za jediný den. V roce 1985 dosáhli bitevní piloti dvakrát tolik bojových letů než jejich protějšky Su-17 a měli nalétáno průměrně 270-300 bojových hodin. Rutskoj provedl 453 bojových vzletů (z toho 169 v noci), F Gončarenko 415 a P. Haustov (na více typech letadel) více než 700! Zátěž letounů a jejich opotřebení překračovalo všechny normy. Stroje vydržely až 500 bojových letů, ale našly se i zasloužené Su-25, které měly čas letět na misi až 950krát.
Ještě nahlédneme do některých zaznamenaných ztrát Su-25 namátkou za rok 1987 u 378.ošap
Povljukov sloužil v Afgánu od října 1986. Uskutečnil 96 bojových letů, zničil 7 stanovišť DŠK, 4 protiletadlové ZGU, 4 sklady s municí a zbraněmi, 17 vozidel, 6 obsluh bezzákluzových děl, 3 střelce PLŘS a téměř 120 mudžahedínů. Padl ve věku 23 let kdy se po úspěšné katapultáži dostal do pozemního boje s nepřítelem.
21.1. v 15:43 odstartovala z Bagramu dvojice gračů. Jejich úkolem bylo zabezpečit start Il-76TD. Po 2 minutách ve výšce 2000m nad Čarikarem zasáhla Su-25 K.Pavljukova střela ze Stingeru. Pilot se úspěšně katapultoval ve výšce 250m a přistál u kišlaku Abdibaj. Na zemi však musel vstoupit do boje s přesilou dušmanů. Po vystřílení všech nábojů do útočné pušky AKS-74U a pistole PM se zabil granátem F-1, než by se dostal do zajetí.
Už 28.1. došlo k další ztrátě Su-25 pilotovaný zástupcem velitele letky E.Rjabovem. Jako velitel formace vedl útok na horskou pozici mudžáhedínů nedaleko města Ghostu. Piloti museli provádět útoky v nižší výšce, neboť spodní základna mraků byla 2500m. Toho odboj využil a vystřelil několik střel z kompletu Stinger. Jednou z raket byl Rjabov sestřelen, stačil se katapultovat a zachránily ho Mi-8 z PSS.
2.4. A.Garbuzov odstartoval ze základny Bagram. Na pozemní cíl v prostoru Alichejlu útočily 2 roje Su-25. Garbuzova zasáhla raketová střela během vybírání zteče, katapultoval se a do 20 minut byl z bojiště evakuován vrtulníky. Spolubojovníci často zůstali kroužit v oblasti nad sestřelenými kamarády, udali pozici a pomáhali navádět PSS.
20.7. tragicky havaroval V.Paltusov. Letouny nebyly vybaveny hermetickou kabinou. Piloti si proto nasazovali kyslíkové masky když létali ve vysokých výškách, z důvodu bezpečnosti se jednalo o výšky 7000m. V takové výšce náhodně vypálená střela z DŠK či ZGU poškodila hadici dýchacího systému. Pilot ztratil vědomí a letoun explodoval po nárazu do horského masivu.
21.10. odstartovala z Bagramu dvojice pilotů. Toho dne už to byl druhý bojový let na cíle v okolí kišlaku Kobaj. Piloti se rozdělili, jeden šel na zteč a druhý pozoroval průběh a dění v okolí aby si vzápětí tyto role vyměnili, při vybírání zteče zasáhl Su-25 P.Golubcova Stinger. Po tomto zásahu vypukl požár pravého motoru, který se pilotovi podařilo uhasit-tedy jeho hlavní zdroj. Při přiblížení k letišti se požár začal opět šířit směrem ke kýlu. Byl vydán pokyn aby se Golubsov ihned katapultoval, to se však rozhodl ignorovat a přesto přistál, po dosednutí na dráhu se mu odtrhl padák a vzápětí letec zjistil že nefungují podvozkové brzdy. Su-25 ze tak zastavil až daleko v minové poli mimo VPD a čekal na vyproštění.
Upravil/a saldy dne 02-01-2025 11:50
"Piloti se spoléhali na automatický zaměřovač předstihu ASP-17, pomáhal při střelbě z kanonu, odpalování raket i odhoz bomb. Pilotovi jen stačilo držet cíl v kříži zaměřovače jehož automatika pomocí laserového dálkoměru zohledňovala vzdálenost a prováděla korekce. Používání ASP mělo skvělé výsledky, avšak v horách se jeho efekt snižoval, s vysokou nadmořskou výškou a složitým terénem se kalkulátor špatně vyrovnával a "ztrácel hlavu", piloti pak raději odhazovali klasicky od oka." - toto je krásně nasimulované aj v DCSUpravil/a Ace14 dne 31-12-2024 19:09
IL-2 Sturmovik™, Cliffs of Dover™, Pacific Fighters™ are trademarks or registered trademarks of 1C EUROPE, 1C-Multimedia, 1C ONLINE GAMES.
Other marks used herein are those of their respective owners.
