Tááák Saburo, včéra z véčera jsem dostal do ruky éééé . . . teda poslední Arawasi!
A inu je to paláááda jak sviňa. No labužím si tu v tom co jsem přišel z extra šichty v práci.
Zrovna jsem s knihovničky po létech vytáhl Složitou Pilotáž od Jerzy Gotowala a musím říci, že se mi kniha líbí. Samozřejmě jsem nejprve začal číst o 60 létech 20 století a Vietnamu. Stále skvělá kniha.
To by se ti Leone měla líbit kniha Letadlo proti Letadlu od Normana Frankse. 100 stran o WW1, 140 stran o WW2 ale bohužel pro mě, cca jen 10-12 stran o Korei/Vietnamu/Malvinach a Pouštní bouři. I tak pěkné čtení.
Monografie věnována službě Pe-2/B-32 v ČS poválečném letectvu. Ve výzbroji byly 2 pluky vedené ovšem jako těžké bitevní, dle sovětské doktríny měly zasahovat v týlu nepřítele, doplňoval je jeden pluk lehký bitevní složený z Il-2/B-31. Velká část textu se věnuje komplikacím s údržbou a životností motorů VK-105PF. Stavy se tedy rychle ztenčovaly až zbyly jen 2 létatelné kusy, žijící z kanibalizace ostatních, ale jak se říká darovanému koni na zuby nekoukej. Text dočtete asi za 2 hodiny+ spousta pěkných fotek na křídě.
pro zájemce, vyšlo: Proudová letadla druhé světové války (po Raketových letadlech ...)
http://www.svetkridel.cz/index.php?id=knihydet&vtt=1506622268
Kniha je věnována vývoji a bojovému nasazení letadel poháněných proudovými motory v období druhé světové války. Idea leteckého turbínového motoru byla v různých zemích propracovávána již meziválečném období, ovšem až v letech druhé světové války dosáhly tyto pohonné jednotky takového výkonu a spolehlivosti, že bylo možné pomýšlet na jejich praktické využití v letadlech, nasazených na frontách
a Poslední vzepětí Luftwaffe Největší letecké bitvy podzimu 1944
http://www.svetkridel.cz/index.php?id=knihydet&vtt=1505167128
Já si udělal radost letos tímto titulem : https://www.datab...ers-311420
[img]https://www.databazeknih.cz/images_books/31_/311420/mid_hunter-killers-z9j-311420.jpg[/img] is not a valid Image.
Vynikajúca kniha pre fanúšikov prúdových lietadiel, Migov obzvlášť. Môžem len doporučiť a pripájam recenziu pána Ladislava Kudrnu, ktorú som našiel na nete a s ktorou sa plne stotožňujem...
Roger BONIFACE "Migy nad Severním Vietnamem"
Pokud se nemýlím, na našem trhu se nikdy neobjevila publikace v českém jazyce zaměřující se výhradně na historii severovietnamského letectva v průběhu druhé vietnamské války. Doposud vydané práce se soustředily na popis dílčích úseků leteckého konfl iktu či specifi ckou úlohu jednotlivých bojových strojů v něm nasazených. Dělo se tak výhradně z pohledu amerických letců, respektive nejvyššího velení letectva Spojených států. Roger Boniface nabízí čtenáři atraktivní pohled z druhé strany. Stejně jako v případě korejské války, jsou dnes korigovány i výsledky činnosti amerického letectva v jihový- chodní Asii. Autor nás nejprve seznámí s krátkou historií Vietnamského lidového letectva, jehož geneze začala již v březnu 1949. Sedm let po direktivě „strýčka“ Ho byla do ciziny (Sovětského svazu a Číny) vyslána skupina 110 vietnamských adeptů leteckého umění. Ke konci roku 1962 obdržela Hanoj od Sovětů 36 stíhacích letadel recenze.indd 134 3/18/11 3:33:42 PM recenze a anotace paměť a dějiny 2011/01 135 Mig-17 a v únoru 1964 byl vytvořen první severovietnamský stíhací pluk. Šest měsíců nato se naplno rozhořela druhá vietnamská válka. Roznětkou se stal známý incident v Tonkinském zálivu. Severovietnamští piloti záhy zjistili, že američtí letci dodržují poměrně snadno předpověditelné letové trasy, a to jak k cíli útoku, tak k ná- vratu na své základny. To výrazně usnadnilo protiakce vietnamské protivzdušné obrany. Každý sestřel, ať již byl dosažen ve vzduchu nebo ze země, byl omílán ve stranickém tisku a v rozhlase. Fotografie zdrcených zajatých amerických pilotů pokaždé obletěly celý svět. Velmi známý se stal snímek mohutného amerického pilota, jehož se sklopenou hlavou odvádí do zajetí příslušník Pathet Lao. Byl jím plukovník amerického letectva David Louis Hrdlicka, sestřelený 18. května 1965 nad severním Laosem. Domů se třiatřicetiletý letec a otec tří dětí nikdy nevrátil. Není známo, kde ani jak zemřel. Autor postupuje ve svém díle chronologicky. Provází čtenáře přes operaci Rolling Thunder, zahájenou americkým letectvem v roce 1965, až do „konečného vítězství“ vietnamských letců v lednu 1973, kdy Spojené státy signovaly Pařížské dohody, znamenající odchod posledního amerického vojáka z jižního Vietnamu 29. března téhož roku. Roger Boniface přináší množství zajímavých postřehů ze života vietnamských pilotů a z tehdejších vzdušných bitev. Dále poukazuje na málo známý fakt, že letecká obrana a navádění vietnamských pilotů byly plně v rukou pozemních návodčích, kteří rozhodovali o tom, kdy a kolikrát dotyčný stíhač zaútočí na americký letecký svaz, nežli se odpoutá z boje. Kniha přináší doposud nepublikované údaje a vzpomínky samotných aktérů tehdejších vzdušných bitev. Stalo se tak díky exkluzivnímu pří- stupu autora k vzácným vietnamským archivním materiálům, díky nimž mohl předložit zcela nové informace o letecké válce nad severním Vietnamem. Stejně tak byly vůbec poprvé zveřejněny fotografi e z prostředí tehdejšího Vietnamského lidového letectva. Bezprecedentní postoj vietnamských autorit k badateli ze Zá- padu je dosud nevídaným jevem. Věnování úvodní části vietnamské- mu lidu a hrdinným vietnamským pilotům není nic, s čím bych měl jako historik nepřekonatelný problém. Demagogicky znějící Hold od Vietnamce je však poněkud silná káva. Pokud severovietnamský generál Pham Ngoc Lan tvrdí, že bojoval za to, aby osvobodil jih Vietnamu, měl by zmínit, že to hanojský režim vysí- lal od konce 50. let pří- slušníky Vietkongu, aby terorizovali tamější obyvatelstvo. A byla to opět Vietnamská demokratická republika, která se v roce 1965 neúspěšně pokusila dobýt jižní Vietnam. Na „osvobození“ jihu si museli vietnamští komunisté počkat dalších deset let. Čtenáře pak nepřekvapí závěry, k nimž autor dospěl. Ačkoliv mělo americké letectvo jasnou vzdušnou převahu a plně podporovalo své pozemní jednotky, v jeho podání to někdy vypadá, že vietnamští piloti šli od vítězství k vítězství. Jistě, nikdo nepopírá jejich odvahu v situaci, kdy museli denně čelit masivní převaze protivníka, ale každá válka je nakonec výsledkem neúprosné statistiky. Boniface konstatuje, že vietnamští piloti dosáhli 319 sestřelů při vlastní ztrátě 146 migů a 132 pilotů. Tím se snadno dostane k poměru 2,2:1 ve prospěch severovietnamských pilotů oproti americkým. Američané nárokovali 196 migů při vlastní ztrátě 76 letadel zničených migy. Ve válce i po jejím skončení se budou vždy objevovat disproporce ohledně ztrát a vítězství zúčastněných stran. Americký seznam však není v takovém nepoměru jako vietnamský. Ale to není důležité. Samotný Boniface přiznává, že většina amerických pilotů během svého vietnamského angažmá mig ani nezahlédla, zatímco severovietnamští piloti si byli dobře vědomi neblahé skutečnosti, že každá jejich druhá třetí akce končila bojem na život a na smrt s kvalitně vyzbrojeným a vycvičeným nepřítelem. Navíc se Vietnamci neustále potýkali s nedostatkem náhradních dílů pro Migy-21 a malým množstvím vyškoleného pozemního personálu. Fotografi e tehdejších vietnamských pilotů zaznamenaly jejich ztrhané tváře plné napětí, vyvolaného neustá- lou vyčerpávající bojovou činností: Piloti umírali jak zelené bambusové výhonky v bouři, vzpomíná Nguyen Nhat Chieu. Američané používali bombardování nejen jako vojenskou, ale i jako politickou zbraň. Leteckými útoky chtěli donutit Hanoj k serióznímu jednání a ke stažení jejich jednotek z jihu. Aby ukázali dobrou vůli, čas od času nálety přerušili (říjen 1968). Navíc byly letecké údery až nepochopitelně omezeny a mnohdy diletantsky řízeny americkými politiky. Teprve v dubnu 1972, poté, co Hanoj 30. března zahájila invazi na jih, byly vedeny takřka plnou silou, jež komunistické vůdce přinutila zasednout k jednacímu stolu. Vietnamské lidové letectvo během tohoto kritické- ho roku získalo pouze 35 nových pilotů, ale za stejnou dobu jich jen v boji ztratilo plných 32. Další přišli o život při leteckých haváriích. Nejvíce migů – 48 strojů – bylo připraveno k nasazení v roce 1966. Pokud se týká pilotů, největšího počtu bylo dosaženo v roce 1975, kdy jich bylo k dispozici 129. Tato čísla působí značně disproporčně v porovnání s americkými vzdušnými silami nasazenými v jihovýchodní Asii (na začátku roku 1965 bylo připraveno k použití takřka 600 letadel). Se stahováním amerických vojáků došlo pochopitelně i k redukci amerických leteckých sil, čehož hodlal severní Vietnam bezezbytku využít. V březnu 1972 tak mohli Američané počítat „pouze“ s 500 letouny (číslo zahrnuje i 83 bombardérů B-52). Po útoku na jih však byly letecké jednotky záhy posí- leny přibližně o dalších 300 strojů. Přes znatelnou politickou angažovanost autora přináší jeho publikarecenze.indd 135 3/18/11 3:33:42 PM 136 2011/01 paměť a dějiny recenze a anotace ce množství nových a neočekávaných informací. Jednou z nich je jistě překvapivý poznatek o tom, jací piloti vlastně tvořili páteř Vietnamského lidového letectva. Všichni adepti museli prokázat protifrancouzskou činnost (což mělo zaručit jejich oddanost komunismu), museli mít skvělou fyzickou kondici, předpoklady k létání a instinkty lovce. Díky tomu byl průměrný věk severovietnamských pilotů vyšší než u jiných letectev (27 let). Nejednalo se v žádném případě o „létající filozofy“. Mnozí si museli po přijetí k letectvu doplnit středoškolské vzdělání. Teprve druhá generace vietnamských stíhačů měla vyšší úroveň vzdělání a nižší věk. Rovněž ideologická kritéria měla menší váhu. Ukázalo se totiž, že piloti s vysokým ideologickým zápalem mají nižší životnost v boji. Závěrem bych chtěl vyzdvihnout nádherné provedení knihy: velký formát, křídový papír, skvělé kresby a kvalitní fotografi e. Zdůraznit musím i vynikající překlad z angličtiny historika Martina Čížka, který text zároveň doplnil vysvětlujícími poznámkami.
Dnes jsem na stole v práci našel velkou obálku s odesílatelem Nagata-cho, Chiyoda-ku, Tokyo, Japan a první, co mne napadlo bylo - "jak na mne přišli ?!!" :D
Začal jsem obálku zkoumat, protože adresát byl takový podivný a mé jméno dopsáno dodatečně (česky).
No, ač jsem věděl, že obálka není určitě pro mne (že by Kyocera poslala novoroční přání přímo mně ?), tak jsem s klidnou duší rozmotal krásný provázek z "pečetítka" na druhé straně obálky a mrknul dovnitř....
Porazit nepřítele a dát mu život může vypadat jako projev laskavosti,
ale ve skutečnosti to je to nejkrutější, co poraženého může potkat. [samurajský pohled na zajetí]
Tato kniha zde byla doporučena a tak jsem ji přečetl, zde krátký popis o co se jedná . Text se točí kolem osobního života a bojového nasazení Tašikage Egusy což byla významná či spíše nejvýznamnější osobnost mezi piloty střemhlavých bombardérů IJN. Bohužel Egusa padl v boji v 1944 a tak fragmenty vzpomínek skládá ze svědectví ostatních známý válečný spisovatel.
V knize si klasicky odbudeme popis rychlého a razantního vzestupu Japonska, které se brzy dostalo konfliktů se zájmy evropských imperiálních mocností v celé oblasti. Překvapí, že ne japonský autor odložil předsudky, cestu k válce popisuje objektivně a touto optikou se kroky USA a jeho spojenců nejeví také zrovna pozitivně.
Egusa byl absolventem elitní Etadžimy, náhlédneme do zdejších poměrů a výuky, jeho cestu k letectvu a výcviku. Následovaly první bojové lety v oblasti Nankingu ve válce s Čínou, zde ještě Egusa se svou jednotkou sloužil z pozemní základny. Poté přestoupil na svůj první nosič-Rjúdžo, kde probíhal další výcvik, to vše na dvouplošných předchůdcích Valu. Egusa se brzy stal respektovanou osobností, podílel se na vzniku bojové taktiky a tvrdě driloval nasazení celé skupiny, tak aby procenta zásahů byla co nejvyšší.
Do 2.sv války vstoupil útokem na Pearl Harbor z paluby Sorjú, ve svých 20ti letech vedl všech 81 valů do útoku ve druhé vlně. Tíže takového úkolu jen těžko představitelná. My se dozvíme spoustu zajímavých detailů z tohoto i následujících bitev. Egusa a jeho jednotka střemhlavců je i nadále součástí druhé divize vzdušného námořnictva, tedy dvojice velkých letadlovek Hirjú a Sorjú. Následuje útok na Wake kdy Egusovy valy čistí prostor pro invazi, Tjilatjap, přístav Darwin až po vrchol-výpad Kido Butai do Indického oceánu kde Egusa pokračuje v masakru spojeneckého loďstva a jeho vosy dostanou dva těžké křižníky a letadovku HMS Hermes. Zásahovost je velmi vysoká a dosahuje daleko přes 50%. Po sérii vítězství přichází pád, nadešlo střetnutí u Midway. Nagumo už má informaci o poloze všech amerických letadlovek, nejvyšší meta je opět na dosah, jen kousek za horizontem. Egusa a jeho elitní letci jsou připraveni udělat s nepřítelem rychlý proces avšak nikdy nevzlétnou, krátce před tím jsou jeho na vzlet připravené stroje zapáleny výbuchy bomb v podpalubí. Samotný Egusa je expozí smeten do moře a těžce popálený, smrti uniká o vlásek.
Egusa se vrací do služby tam kde je nejvíce potřeba-k výcviku a předání zkušeností novým pilotům, ti však nikdy nemohou dosáhnout jeho úrovně a jsou jen kanonfutr. Zkušený letec se také podílí na testovacím programu nového námořního bombardéru Ginga. V polovině 1944 se schyluje k velkému střetu v centrálním Pacifiku a je třeba zastavit nápor na Filipíny, Egusa je jmenován velitelem 521.Kokutai umístěné na Guamu. Útoky z pozemních základen mají otupit bojovu sílu amerických svazů pro nadcházející velký námořní střet, ale plány IJN se hroutí. V červnu má Egusa potřetí na dosah US nosiče a shodou okolností je to opět nezdolná USS Enterprise. Egusa má plán jak obejít obranu svazu, organizuje nepočetnou skupinu složenou ze strojů Ginga a Suisei a vyráží na svou poslední bitvu...
Saldy, parádní výcuc. O knize vím od svých dvou dvorních japanologů, ale tohle je reklama jako hrom! :))
Porazit nepřítele a dát mu život může vypadat jako projev laskavosti,
ale ve skutečnosti to je to nejkrutější, co poraženého může potkat. [samurajský pohled na zajetí]
IL-2 Sturmovik™, Cliffs of Dover™, Pacific Fighters™ are trademarks or registered trademarks of 1C EUROPE, 1C-Multimedia, 1C ONLINE GAMES.
Other marks used herein are those of their respective owners.
