AJaromir napsal:



Přehřívá se? Mně se teda jej nepovedlo dostat nad 100°C vody a 85°C oleje. Asi chyba mezi jostickem a židlí.

magot napsal:

dej exáč -> vlastnosti -> a přidej do řádku cíl: update

pak dej použít a klikni na exáč, začne přednostně stahování ..
až se to stáhne, pak zase "update" ve vlastnostech smaž, aby jsi mohl exáčem nastartovat DCS s normálně

Jenže pak přišel Spitfire. Letadlo, které je bezpochyby tím nejkrásnějším, co jsem kdy létal a při každém letu se ve mne rozlévají endorfiny a přistávám s banánem od ucha k uchu. Je to fantastická mašina. Má tak úžasné letové vlastnosti, že když se mne někdo na něj zeptá, tak ani nevím co říct. Zkuste popsat dokonalost! To je daleko snazší popsat nedokonalosti a slabá místa ostatních letadel. Těch charakteristických vlastností je neskutečně málo a za jedinou bych snad mohl popsat moment, kdy se otevřou klapky chladiče chladící kapaliny, což má za následek změnu klopivého momentu, čumák jde mírně nahoru, někde pod zadkem se vám začnou ozývat mírné vibrace a letoun zpomalí o možná deset či dvacet mil za hodinu. Motor má neskutečně kultivovaný chod, což jsem si krásně uvědomil nedávno, když jsem si asi v hodinovém interavalu skočil se Spitem a pak s Jakem 9 s Allisonem, který má zřetelně tvrdší a méně vyvážený chod. Nádherně se s ním létá, nádherně s ním pojíždí, nádherně vzlétá, nádherně přistává. Nevyžaduje žádné mimořádné schopnosti pilota, jen standardní vylétanost na ostruhových letadlech a cvičných warbirdech typu T-6 či P2. Má fantastický rozsah rychlostí, dokáže krásně a bezpečně letět tam, kde bych už s Jakem bojoval o život, krásně a včas varuje před přetažením a má velice příjemné pádové chrakteristiky. Snad jen že mu začínají poměrně brzo (tak od 220mph/350kmh) tuhnout křidélka, naštěstí pod 310mph/500kmh to není nic zásadního - a rychleji nemá vůbec smysl s ním létat. Nic se tím nezíská. Výhoda silného motoru.

V pátek jsem si vyzkoušel spouštění a pojíždění. To je poměrně snadné, a časem ho popíšu v nějakém obsáhlejším článku o létání s ním, které už jsem slíbil do AeroHobby. Ale to vidím tak na zimu. V sobotu, když měl přijít první let, nám počasí udělalo čáru přes rozpočet, a tak jsem měl jen přípravu od Dana Griffitha. Začal tím, že to je úžasný a jednoduchý eroplán, jediné, co je potřeba mít na paměti, je ovládání podvozku a teplota chladící kapaliny, na zemi se opravu rychle přehřívá. Řekl mi pár věcí k létání a přistání, kde mně nejvíce zaujalo jeho důrazné doporučení nedělat přistání na tři body, a to na žádném warbirdu. To mi už řekli i vloni na Jaku u Meierů v Bremgartenu. Protože pokud se nepovede, sedí po odskoku člověk v několikatunovém duralovém ingotu, který už neletí, jen se sype po křídle dolů a hrábnout si do toho motorem je riziko. Kdežto po odskoku z přistání na kola éro ještě má rychlost a hezky letí. Jinak říkal lakonicky - it is a lovely aeroplane, s důrazem na slovo lovely...

A měl pravdu. Když v neděli dopoledne přišel můj čas, obešel jsem si Spitfire, poplácal ho (ji?) po těch nádherných křivkách a užíval si ten pocit, že teď jsem na řadě. Cítil jsem nervozitu? Ani ne, jsem na první lety v nových typech zvyklý. Pomalu jsem si vlezl do kokpitu (ano, Spitfire má skutečně kokpit), který je překvapivě prostorný i pro mastodonta jako jsem já, a zopakoval si všechny postupy, umístění ovladačů a přístrojů, zatímco jsem čekal na pokles teplot chladící kapaliny po předchozím letu. V tom ke mně přiběhl Joe Vochyán a dal mi originální čs. pilotní odznak, speciálně pro tenhle let. Zastyděl jsem se, že mne nenapadlo vzít si jeden z těch, které mám doma po pradědovi a dědovi. V budoucnu to napravím. Po pravé straně stáli kluci z Czechoslovak Spitifire klubu a salutovali mi. V ten samý okamžik mi ale věž řekla, že mně možná kvůli provozu nepustí, a já musel začít vyjednávat...

A tak jsem tam seděl a rozjímal. Ale asi vás teď zklamu. Nerozjímal jsem o významu tohoto okamžiku, který bude malým krokem pro lidstvo, ale velkým pro mne, který se v příštích minutách stane prvním čs. pilotem Spitfiru po snad šedesáti letech, jež na něm poletí sólo. Nerozjímal jsem o našich letcích RAF a jejich odkazu, nerozjímal jsem o tom, co tenhle eroplán pro naše letectví a historii znamená, nerozjímal jsem o splnění klukovského snu, nerozjímal jsem o tom, kolik očí mne teď sleduje, jen jsem si na chvíli řekl, že je vlastně krásné, že u toho jsou mí blízcí.

Přišlo povolení ke spouštění, ale s tím, že to bude jen krátký let, a co nejdříve. Zapl jsem hlavní vypínač, zatáhl ruční brzdu, s přiškrceným přívodem paliva do karburátoru jsem na 10s zapnul palivovou pumpu, vypnul jí, jednou stříknul primerem do válců, přitáhl knipl, zařval "od vrtule", stiskl současně tlačítko startéru a bobiny, a mohutná vrtule přede mnou se začala protáčet. Zapnul jsem magneta. Motor nenaskočil, přistříkl jsem tedy nastřikovací pumpičkou. Merlin zaburácel, probudil se k životu, zajistil jsem pumpičku, upravil otáčky... a byl jsem tam sám. V komůrce nejsvatější. Začal jsem pojíždět. Na místě vzletu jsem se otočil do směru dráhy, udělal rychle úkony, a že jich moc na Spitfiru není, a po povolení vzletu jsem s dotaženým kniplem pozvolna začal přidávat plyn na plnění +6. Kopyta zlatá tisícišestisetpadesáti koní modrých začaly začaly předmnou dunět svým dupotem, a nebeský jezdec se dal do pohybu...

Spitfire jel rovně. Ano, čtete správně, jel rovně. Stejně jako Jak. Kde jsou ty nebezpečné plnokrevné warbirdy, které zdrhají ze směru ve snaze shodit svého jezdce ze sedla? Nejsou jen v pověstech leteckých? Nebo se to týká jen těch prokletých stodevítek? Udržet někdy v rovném směru Metasokol, to je něco, to chce fištróna, ale Spitfire? Rychlost rostla, odlepil jsem se. Odezva řízení normální, žádná snaha k přecitlivělosti jako na padesátce, prostě jel jako po kolejích. Přehodil jsem ruce a zatáhl podvozek, což chce trochu gryf. Na palubní desce blikla červená, stáhl jsem boost na +5, vrtuli na 2600 otáček, boost zpět na +6, a stoupu do 1000ft. V rádiu se ozvalo "Radime, jsi to ty?". Byl to Karel Čermák, kamarád, se kterým jsme začínali v roce 1994 na větroních. Teplota chladící kapaliny jde pozvolna dolů, což je znak toho, že se podvozek dobře zasunul a noha neblokuje vstup do chladiče. Přesouvám se jižně letiště a jen tak si poletuju. Na nějaké pády a akrobacii nemám výšku, to bude jindy. Tak, a teď přijde to, co asi mnohé zklame. Necítil jsem, jak mi přes rameno kouká Vašátko, Jícha nebo Pošta, neprožíval jsem žádné extra emoce, jen jsem si užíval ty fantastické letové vlastnosti Spitfiru. Absolutního sporťáku! Tohle není zbraň, promiňte mi to, tu hledejte v Jaku, Messerschmittu, hledejte jí v Corsairu nebo v Tempestu, ale prosím ne ve Spitfiru! Tohle je nejúžasnější sportovní letadlo na světě...

Přišel čas návratu. Chladič otevřít, vrtuli na 2600 otáček, po větru vysunout podvozek, otočit finále, na 140mph vysunout klapky, které způsobí citelné nahrbení celého letounu, rychlost 120, 110, tedy trochu víc, jak mi Dan na první přistání doporučil, a stáhnout plyn. Pozvolna jsem ve výdrži vytrácel rychlost, a provedl to doporučené "tail-down wheelie", tedy přistání na kola s mírně nataženým letadlem. Spitfire si neskutečně jemně sedl na beton, žádné drcnutí, jaké udělají tvrdé tlumiče Jaku, a jel krásně rovně. Pomalu jsem vyklidil přes pojížděčku B, zavřel klapky, neboť opět blokují chladič, otevřel kabinu a vyklopil dvířka a dojel na stojánku.

Chcípl jsem motor, vypnul magneta a hlavní vypínač, sundal helmu, a bylo to. První jsem obejmul Janču, a pak už jela série gratulací. K radosti důvod byl, ale bylo to jiné, než předloni na Jaku. Žiju zase normální, klidný život, v práci se už prostě nenechám uhnat, Spitfire byl už druhý warbird, a tak místo nějakých silných emocí to byl pocit krásného uspokojení tím, jaký je to nádherný mazel, který létá přesně tak, jak vypadá, a snad mi pětsetdvacetšestka promine, že jí po dvou desítkách let a asi pětačtyřiceti létaných typech přesunu na druhé místo v žebříčku nejlepších

Nojo Sépiáku, vrtulový letadla v DCS mají tradičně velmi roztodivný fyzikální model na zemi...

310_cibule napsal:

Pavle, je to v pedálech, řekl bych. Měl jsem špatně nastavené křivky a už v BoS mi to dělalo problémy při pojíždění a startu.

Pak jsem je srovnal a teď i spit v DCS pojíždí prakticky bez problémů. Chce to jen minimum "plynu", vetšinou spíš úplně zavřít. A brzdu jen šolíchat, zmáčknout na zlomek vteřiny a pustit, když je potřeba. A tak pořád. S pedály pomalu a plynule... ovšem když je nemáš, může to fakt být hodně problém.

Rumcajs napsal:

Nojo Sépiáku, vrtulový letadla v DCS mají tradičně velmi roztodivný fyzikální model na zemi. Start a přistání jsou tak mnohem více souboj s nějakou magií počítače než simulací reality. Platí to dost obecně. Třeba Dora je taky svině. V zásadě to ukazuje na to, že tu simulaci mají zvládnutou dost bídně. V BOSku to trvalo taky leta, že většinu letadel doladili do stavu, že si člověk říká, tak nějak to mohlo být. A dodnes nemají třeba MIGa, P40 a FW190 budou vůbec předělávat, když se přišlo na to, že celý ty leta mají ve FM chybu, která vliv něčeho na trupu stavěla na hlavu. Zas obecně tyhle simulace válčí se směrovou stabilitou (a nejen směrovou) jak koza se smrtí.

Edit: Míro, problémy se startem nejsou tvoje problémy. Jsou to problémy DCS s matematikou a fyzikou. Netrap se s tím.

We had a Mk. IX for several years, but later sold it. However, or director has hundreds of hours in the Mk. IX and was instrumental in getting the flight model and handling just right. There are just a couple of areas that we want to tweak a little.